Párkrát je taky bez nátlaku štípne v nose. Mimo jiné ve chvílích, kdy sám Mišík silou vůle potlačuje pohnutí, ať se ze svazků StB prvně dovídá o statečnosti své vydírané matky, nebo se na dálku - rovněž poprvé - spojí s potomky svého nepoznaného amerického otce, o němž si myslel, že padl v Koreji.
Nečekaná rodinná detektivka dává snímku nový rozměr, ale obstál by i bez ní. Jednak díky muzice, o níž není třeba se rozepisovat: sotva zazní Špejchar blues nebo Stříhali dohola malého chlapečka, kino zpívá s Mišíkem, jednak díky inscenačnímu nadhledu režisérky Jitky Němcové.
Postavila totiž studiovou maketu planetky Mišík, v níž u piva a whisky, jako pravověrný, nikoli uměle stylizovaný rocker, svůj příběh vypráví: věcně, s humorem, bez nostalgie, kterou si dosazuje publikum samo.
I kolegové si z něj utahují bez uctivých frází. Takové je i poslední setkání s nedávno zesnulým Radimem Hladíkem: pod klukovským plácáním vyzařuje plachá obapolná láskyplnost.
Příjemný dokument dokazuje, že Mišíka člověk prostě nemůže nemít rád, i kdyby ho viděl poprvé. Navíc přináší jednu zábavnou kuriozitu: průvodkyní hrdinovým životem je žíznivá slepice. Kdo viděl hranou novinku Bába z ledu, kde má stejný tvor podobnou roli, může nabýt dojmu, že naši filmaři objevili nový trend. Trhlý, ale určitě zajímavější než věčná lyrika kolem psů a koní.
