Psal se rok 2003. Macík se poprvé ocitl na startu slavného Dakaru, a aniž to plánoval, započal pozoruhodný příběh rodiny ze Sedlčan. V Česku dakarské týmy vznikají a zase zanikají, ale tenhle i po 14 letech žije a pokračuje tak, že se v lednu s liazkou už potřetí na Dakar vydává Macíkův syn, Martin junior.
A že se z počátečního amatérského „bláznovství“ stal profi tým, který bere Dakar i jako byznys.
Pojedu Dakar! Ale s čím?
Martin Macík starší byl a je tiskař. A právě tiskárna, kterou po listopadu ’89 rozjel, jeho dakarský příběh odstartovala. To když po deseti letech fungování začala konečně pořádně vydělávat. „Já v té době jezdil malé offroadové závody. Občas něco vyhrál a najednou nastala chvíle se někam překlopit. A to buď do osobáků, na které jsem ale neměl tolik peněz, nebo do náklaďáků, které tehdy byly nechtěné dítě. Navíc já se jich bál.“
I tak vyhrála druhá možnost. Končil rok 2001, kdekdo sháněl dárky, jenže Macík se rozhodl, že odletí do Senegalu. Vzal 12letého syna, během dvou týdnů se nechali naočkovat a s partou dalších nadšenců po Novém roce vyrazili do Afriky. Fandit Lopraisovi.
Martin a Martin MacíkoviOtec Martin Macík (51) jel Dakar poprvé v roce 2003. Tiskař ze Sedlčan je spjat s už neexistující značkou LIAZ, se kterou v roce 2010 skončil čtvrtý, což je nejlepší český výsledek mezi kamiony na jihoamerickém Dakaru. Následně ukončil kariéru a věnuje se závodění už jen v roli šéfa týmu. Jeho syn Martin (27) se na Dakaru poprvé objevil v roce 2012 jako navigátor. Od roku 2014 i on řídí kamion. Rok žil v Austrálii, následně získal bakalářský titul na Unicorn College v oboru ekonomie a management. Pracuje v rodinné cestovní kanceláři a vypomáhá i v otcově tiskárně. |
Poznat Dakar zblízka. Nechat se jím okouzlit. „Viděli jsme ho... A Loprais se o nás nezajímal. Takže jediným zážitkem bylo obrovské zimoviště plameňáků,“ říká Macík.
Syn si vybaví tohle: „Viděl jsem motorkáře, který se v cíli nemohl zvednout. Ležel na trávníku, kopali do něj, ale on spal, jak byl vyřízený.“ Jak později zjistil, je to obvyklý obrázek závěrečných dní Dakaru.
Ač to tehdy nebyla příliš úspěšná výprava, měl Macík jasno. Příští rok pojedu taky. A jeho kroky byly logické - vypravil se do Kopřivnice, do zdejší Tatry, jenže tam se mu ve dveřích vysmáli. „Auto? Nemáme!“
Až od lidí z Jablonce se dozvěděl, že v areálu bývalé Liazky leží kamion, který jel Dakar v roce 1992. A který „je úžasný“.
„Řekli mi: Seš zbohatlík, tak koukej něco vytlačit. Tak jsem vytlačil spoustu peněz a jel si do Jablonce pro něj. To bylo v půlce září 2002 a já poprvé řídil náklaďák. Dojel jsem do Sedlčan, zaparkoval ho v bývalém prasečáku a tam jsme ho rozebrali do šroubku.“
S naší cestovkou na Dakar
Za tři měsíce postavili auto, o kterém si Macík naivně myslel, že s ním vyhraje Dakar. Jak už víte, nevyhrál. „Dojel“ dvanáctý, leč zaujal generálního ředitele zbytkového podniku LIAZ. A dohodli se, že i když fabrika zkrachovala, tak mu stejně postaví nový náklaďák.
„Po Mnichově Hradišti posbírali patnáct lidí a za dva dny z linky vyjelo auto. Vůbec poslední liazka v historii.“ A tak, ačkoliv léta tahle značka neexistuje, Macíkovi s ní závodí dodnes. Odkoupili originální dokumentaci a podle ní staví speciály, byť od těch původních se zásadně liší.
Macík je maximalista, a tak po třech Dakarech zatoužil rallye vyhrát. Věděl, že na závod musí v písku trénovat i během roku. A hledal místo kde. Slovenská Senice, obvyklý to cíl pro testy českých týmů? „Ne, ta je k ničemu. Tam pustíte volant a auto jede stejně rovně.“
Upoutala ho až tuniská oáza Ksar Ghillane na Sahaře. S týmem sem vyrazil a záhy pochopil, že tady by si na Dakar mohli sáhnout i jiní. Sponzoři i nadšenci. A tak uspořádal zájezd, kdy parta lidí doletěla na Djerbu a odsud jela šest hodin autem za Macíkem do pouště. Spalo se ve stanech a během testování si mnozí vyzkoušeli jízdu v kamionu i třeba na čtyřkolkách.
Mecenáši byli nadšení, potenciální sponzoři týmu se tady mnohdy definitivně rozhoupali. A Macíka donutili, aby si k tiskárně pořídil i cestovní kancelář. „Chtěli jsme, aby to mělo pravidla, ne že si zoufalý chudák něco vymyslel,“ vypráví Macík.
Od té doby sem tým i jeho klienti jezdí pravidelně, navzdory tomu, že se rallye přestěhovala do Jižní Ameriky. Zájem se až do letoška zvyšoval. „Až letos nám to kvůli teroristům upadlo. Lidé se bojí. Ale myslím, že příští rok už to zase bude jiné.“
I tak cestovka funguje, rozšířila portfolio a Macík vypráví: „Není to výdělečná záležitost, že byste měl peníze a řekl si: Jdu si za ně koupit trenky. Ale ten zisk nám pokrývá částku na převoz techniky tam a na to, že tam můžeme testovat.“
Když je Dakar způsob života
I tak byla cestovka pro Macíkovy prvním krokem, kdy se u nich Dakar proměnil z bezedné díry, kam jen sypali peníze, v byznys. Zároveň se tam zrodil nápad, že by se vydělávat dalo i jinak. Macík často potkával „blázny“, jako byl on sám. Movité nadšence, kteří chtěli okusit skutečný Dakar, jen nevěděli, jak na to.
Už v roce 2007 si vzal do posádky za navigátora Vlastimila Vildmana, jednoho ze sponzorů. A když o tři roky později Macík po čtvrtém místě se závoděním skončil, řekl Vildmanovi: „Sežeň prachy a já ti dám auto.“
Rozjel další dakarský byznys, kdy zájemcům pronajímal vůz a zajišťoval kompletní servis, který při závodě potřebují, včetně zkušeného navigátora a mechanika. „Říkali jsme si, že na tom něco vyděláme, ale po třech letech se to úplně nepovedlo, protože to stojí strašně moc peněz a člověk se nemůže přesně dopočítat,“ vypráví Macík.
Starost o syna i o technikuDalší ročník Dakaru startuje 2. ledna a tým Martina Macíka už do Jižní Ameriky odletěl. Jaká vlastně rallye je z pohledu jezdce i šéfa stáje? „Nic moc. Není to o tom, že se někam podíváte a něco vidíte, protože když jedete v autě závod, tak se permanentně bojíte a vůbec netušíte, kde jste. Když jedete po spojovačce mezi zkouškami, jste orvanej jak hruška, že máte co dělat, abyste neusnul. A nedej bože, když jste vysoko v horách. Když jsem začal auta pronajímat, bál jsem se o techniku. A teď, když jezdí syn, bojím se o něj a ještě o techniku,“ říká hořce Macík senior. |
A když dostane otázku na cenu, odpoví: „Hodně záleželo na tom, kolik jste chtěl gum, zda nové, či staré auto. Ale bylo potřeba kolem 250 tisíc eur, z čehož ovšem velkou část spolklo startovné. Dnes se ceny mohou pohybovat až okolo 600 tisíc eur.“
Teď už auto nepronajímá, protože podobných nabídek je spousta. „V Holandsku je k mání deset kamionů, v Česku minimálně pět, protože si každý myslí, že se na tom dají vydělat velké peníze. Nedají.“
Pronájem Macík stopl i kvůli synovi. Odmala ho měl vedle sebe, jezdili spolu po závodech, už v šesti letech ho poprvé posadil na motorku. K motosportu Martin tíhl. A tak když se po maturitě vrátil z ročního pobytu v Austrálii, vzal si ho poprvé na jeden z menších závodů jako navigátora do kabiny. „A já pochopil, že Dakar je o egu, že každého šíleně láká.“
A tak si i on udělal řidičák na náklaďák, postupně získával zkušenosti, a když dokončil vysokou školu, směl poprvé Dakar odřídit. „Vidím u něj potenciál a věřím, že po Dakaru 2017 bude připravený tak, že když si příště pronajme auto od nějakého špičkového týmu, může jet o vítězství,“ věští Macík senior. „A lepší je to i pro sponzory, protože lidi víc zajímá příběh mladého kluka než story starého pána.“
Syn zároveň dokazuje, jak moc se jejich rodině Dakar „zapletl“ do života. Pracuje už ve zmíněné cestovní kanceláři, u týmu se podílí na marketingu, pod palcem má sociální sítě. Téměř každý víkend během roku objíždí akce partnerů, kde ukazuje vůz, vypráví o Dakaru.
„Každý úspěšný byznys funguje tak, že vás to baví. Že je to váš život. A Dakar je pro nás způsob života. Možná proto to u nás zatím drží, zatímco jiné týmy vznikají a zanikají,“ říká 27letý Macík.
„Každý se o nás otřel“
Dakar ale přináší i zisk jejich rodinné tiskárně. Zatímco na počátku příběhu se sponzoři rekrutovali především z řad obchodních partnerů tiskárny, teď je to často naopak. Ti, kteří sponzorují tým, začnou později využívat tiskárnu.
„Za vším je dlouhodobost. Naši partneři jsou už za ty roky přátelé. A tak to jde ruku v ruce. Dakar je pro ně zážitek. Tiskárna byznys. Cestovka servis. Nejsou to nemajetní lidé, a tak když cestují, chtějí zázemí, které my jim v cestovce splníme.“ Zkrátka fungující trojúhelník.
Macíkův tým, který teď nově ponese jméno Big Shock Racing, je zároveň v tuzemsku výjimečný i kvůli jiné věci než dlouhověkosti. Vyjma Aleše Lopraise, synovce dakarské ikony, téměř každý ze současných českých dakarských účastníků za stáj ze Sedlčan jezdil. „Minimálně se o nás otřeli. To dokazuje, že i když je Dakar zábava, děláme ho profesionálně jako byznys,“ říká Macík.
