Co je to za medaili?
Michal Mudrák (M. M.): To je ocenění za nejlepší artistický výkon v Dánsku. Naše vystoupení vybrali mezi tři nejlepší.
Daniella Vítová (D. V.): Vybírá to zhruba desetičlenná komise. Cena se předává od roku 1968 a uděluje ji ministr kultury. Porota chodí po všech dánských cirkusech a vybírá nejlepší vystoupení. Je to taková dánská cena udělovaná za nejlepší cirkusová vystoupení.
Řekli vám, čím jste je oslovili?
D. V.: Ano, řekli. Při předávání měli k našemu vystoupení asi pětiminutový proslov. Jenomže v dánštině, takže jsme nerozuměli prakticky ničemu.
M. M.: Později nám to přeložila jedna Češka, která dlouhodobě žije v Dánsku, a ta říkala, že jsme to dostali za originalitu, inovativnost a artistickou úroveň.
Jaká je v Dánsku cirkusová tradice? Je to jiné než v Česku?
M. M.: Funguje to trochu jinak. V Dánsku mají peníze na to, aby si najali ty nejlepší artisty z celého světa, české cirkusy jsou vedeny spíše v rodinné tradici. My se věnujeme takzvanému novému cirkusu, to znamená bez zvířat, zaměřujeme se na akrobacii.
Jak vlastně fungujete? Přijedete s klasickým cirkusem, postavíte šapitó a vystupujete. Nebo účinkujete v nějakém kulturním domě?
M. M.: Tak i tak. Teď jsme vystupovali v klasickém cirkusovém stanu, ale účinkujeme i ve varieté.
Takže jste klasicky kočovali?
D. V.: Jezdili jsme karavanem po Dánsku, od města k městu. Většinou jsme vystupovali pod šapitó, ale taky v divadle.
Co je pro vás nejlepší?
D. V.: Určitě varieté.
M. M.: Mně je to jedno, kde vystupuju. Být každý den na jiném místě je ovšem náročné.
Tak to jste museli například stavět cirkusový stan?
M. M.: To zrovna ne, jsme artisti, muži roznášeli židle. Ale to každodenní cestování je hodně náročné.
D. V.: Mně vadila hlavně zima. Sezonu jsme začínali 7. března a do konce dubna bylo strašné chladno. Chodit v tom počasí z karavanu do stanu nebylo příjemné.
Přechody z tepla do chladu a naopak, to asi vaše housle trpěly. Rozlaďovaly se hodně?
D. V.: To ani ne. I kvůli tomu jsem však v Dánsku měla jen levné housle za pár tisíc.
Kolikrát vám ty housle během vystoupení spadly?
D. V.: Výraznější pády byly naštěstí jen dva. Jednou mi housle spadly, když jsem je položila na Michala. Dodnes nevíme proč, jestli se špatně pohnul nebo byl zpocený, a ony sklouzly. No a podruhé jsem spadla s houslemi i já. To byla strašná rána. Měla jsem velkou modřinu na boku. Vůbec netuším, co jsem dělala, ale houslím se nic nestalo.
Jak jste se vlastně k cirkusové akrobacii dostala?
D. V.: Na housle jsem začala hrát v šesti letech, ve stejné době jsem začala dělat i balet. Postupem času housle převážily, tak jsem vystudovala ostravskou konzervatoř a později i univerzitu. Kolem devatenácti jsem začala chodit do tanečního souboru Lenky Dřímalové, tam jsem se zase vrátila k tanci.
M. M.: Já jsem z ostravského Zábřehu a kousek od místa, kde jsme bydleli, pravidelně jezdily cirkusy. Takže jsem měl o tom, co chci dělat, poměrně jasno zhruba už od šesti let.
A jak jste se dostal k cirkusu?
M. M.: Můj první učitel byl ředitelem cirkusu. Dělal číslo, akrobacii na židlích, a já za ním šel, že bych to taky chtěl umět. A on řekl, ať teda přijdu.
Kolik vám bylo, když jste odjel s cirkusem?
M. M.: Devatenáct let, měl jsem po maturitě.
A kde jste se potkali?
D. V.: Jedna agentura sháněla lidi pro nějakou akci. Míša tam byl jako ekvilibrista, já jako tanečnice s houslemi, tam jsme se poprvé setkali. Padli jsme si do oka a Míšu napadlo, že bychom to propojili.
M. M.: Od roku 2010 jsme to pak začali nějak dávat společně dohromady. Vymysleli jsme číslo, natočili je a rozeslali jako nabídku. Během dvou hodin se nám ozvala paní z jednoho varieté v Německu, že nás bere.
To bylo rychlé.
M. M.: To bylo. Obrovská náhoda. Najít angažmá není jen tak. Musíme rozesílat obrovské množství nabídek, než někdo zareaguje.
D. V.: Že to bylo napoprvé tak rychlé, byla obrovská náhoda a štěstí. Později jsme zjistili, jak náročné je takové angažmá sehnat.
První angažmá a hned v zahraničí, to není špatný start kariéry.
M. M.: Akrobacií se u nás příliš uživit nedá, tady podniky typu varieté moc nejsou, vlastně skoro žádné.
Choreografii si děláte sami?
M. M.: Jen v začátcích. Pak nám ohromně pomohl Jirka Bubeníček, kterého jsme o to požádali a on nabídku přijal.
Jiří Bubeníček je ve světě baletu a tance velké jméno. Jak jste se k němu dostali?
M. M.: Napsali jsme mu a on nám odpověděl během pár vteřin, že by se do toho dal. Tak jsme k němu jezdili do Drážďan.
D. V.: Byl skvělý. Slavný člověk, špička ve svém oboru, my mu napsali a on nám nezištně pomohl s číslem. To bylo úžasné.
Dá se vaše číslo ještě nějak vylepšit?
M. M.: Určitě. My teď plánujeme zhruba třičtvrtěhodinové vystoupení, se kterým bychom se mohli trochu osamostatnit.
V čem by to bylo jiné?
D. V.: S krátkým číslem můžete vystupovat pouze v programu navázaném na další účinkující. S delším můžeme vystupovat sami nebo jen s dalším umělcem.
A co když přijdou třeba děti?
M. M.: I proto to tak trochu děláme. Být půl roku na cestách, nebo si domluvit pár vystoupení jednou za čas, to je velký rozdíl. Takže to velké vystoupení chystáme tak trochu i z tohoto důvodu.
D. V.: Navíc můžeme s delším vystoupením oslovit také publikum v České republice.
