Koženkové sedačky v hale, vytápěné podlahy i protiletecké kryty. V době svého vzniku v 50. letech byly věžové domy v Rozdělově symbolem komfortního bydlení.
„Žiji tu téměř šedesát let. Pamatuji si, jak impozantním dojmem na mě celý dům působil, když jsem do něj poprvé vstoupila,“ vypráví Helena Reifová, která patří mezi první obyvatele nepřehlédnutelných třináctipatrových věžových domů. Věžáky vyrostly mezi lety 1953 a 1958.
„V osmapadesátém roce tato stavba vyhrála na světové výstavě Expo 58 architektonickou soutěž a její ráz je velmi podobný východnímu stylu typu Lomonosovy univerzity v Moskvě, proto se věžákům občas také říkalo ruské,“ pokračuje Reifová.
Šest věžáků seřazených podél Vítězné ulice, které se dostaly na řadu pohlednic Kladna i na poštovní známku, je dnes státem chráněnou památkou a žije v nich už nemnoho pamětníků jejich osidlování v padesátých letech 20. století.
„Je to jedno z toho nejcennějšího, co z architektury v Kladně máme,“ říká městský architekt František Müller. Není sám, kdo si hodnotu domů uvědomuje. V budoucnu se zřejmě nadšenci do architektury budou moci vrátit v čase a zažít věžák z dob hromadného osidlování v 50. letech. Předseda komise pro rozvoj města, mladý architekt Ondřej Rys, totiž plánuje, že v prvním věžáku zřídí ukázkový byt.
„Město plánuje získat nějaký uvolněný byt a zařídit ho dobově. Už teď se snažíme shromáždit mobiliář, pokud ještě v bytech někde zbyl, například typizované kuchyňské skříňky, dobový nábytek a podobně. Byt by pak sloužil jako muzeum a mohlo by se tu provádět třeba dvakrát v týdnu pro zájemce o architekturu,“ potvrdil Müller.
Domov na desítky let
Helena Reifová se jako desetiletá přistěhovala do čtvrtého věžového domu na začátku září 1957. Do té doby bydlela celá rodina včetně jejích dvou starších bratrů a prarodičů v rodinném domě v Újezdě u Kladna. Stát tehdy jejich domek odkoupil, protože se tam rozšiřovaly kladenské hutě Poldi, a přidělil jim dva byty v právě dostavěném rozdělovském třetím věžáku.
„Když se vešlo do velké vstupní haly obložené palubkami, tak po levé i pravé straně byla červená kožená kulatá křesla a stolky. Tam lidé sedávali, povídali si, chlapi tam hrávali karty. Ten prostor pro setkávání se tehdy opravdu hodně využíval,“ vzpomíná Reifová.
„Všude v té hale byly květiny. Tři výtahy byly dřevěné, na prostorných, prosvětlených chodbách žlutá dlažba. Parketové podlahy v bytech byly vytápěné, zdi cihlové, žádný panel, opravdu luxus. Já už jsem byt zrekonstruovala, ale ještě dnes jsou tu rodiny, které žijí v původním vybavení a stavu, třeba tu byla praktická typizovaná béžová kuchyňská linka s dvojvařičem, koupelna s vanou a zabudované šatní skříně,“ doplňuje Reifová.
V každém patře byl skrytý prostor s popelnicí, kterou placená síla pravidelně vyvážela.
V prvním podzemí věžáků jsou stále místnosti s pračkami, sušičkami a mandlem. Ty jsou většinou ještě funkční a někteří obyvatelé tu stále perou a mandlují třeba závěsy.
Výhled až na Říp
„Za garsonku tehdy babička platila při důchodu 590 korun nájem asi 199 korun, já dnes platím za dvě místnosti nájem 5 800 korun s elektrikou a službami,“ prozradila Reifová a dodala:
„Nádherný je výhled z oken, teras i střechy. Bydlím v 9. patře a při krásném počasí vidím horu Říp. Žilo se tu vždy opravdu dobře, jak jsme se sem nastěhovali všichni najednou, vytvořilo se tu sousedství, lidé si pomáhali. V přední části domu byly společenské a kulturní místnosti, kam se vstupovalo z haly. Ženy tu společně šily, byly tu kroužky pro děti, jeden čas hudební škola. Lidé si bydlení tady považovali a myslím, že dodnes považují,“ věří Reifová.
Na rozdíl od jiných uhelných revírů bylo podle Zdeňka Kuchyňky, ředitele Sládečkova vlastivědného muzea v Kladně, na Kladensku v polovině minulého století v poměru k počtu zaměstnanců dolů jen minimum závodních bytů, v roce 1946 jen 798. Situaci změnilo rozhodnutí vlády Národní fronty, aby v hornických a průmyslových oblastech byla urychleně zahájena výstavba moderních sídlišť.
V Ostravě, Mostě a v Kladně byly založeny zvláštní spolky. V kladenském spolku, založeném v březnu 1947, byly vedle Kamenouhelných dolů zakládajícím členem i Spojené ocelárny národní podnik Kladno neboli hutě Poldi. Spolek pro výstavbu vzorného sídliště získal pro výstavbu právě území mezi vnitřním Kladnem a Rozdělovem, pro něž zpracoval zastavovací plán architekt Josef Kříž. Nejprve tu vznikly nízkopodlažní domy nazývané dvouletkové.
„V roce 1953 začala výstavba šesti vysokopodlažních domů, jejichž projekty vypracoval kolektiv architektů vedený Josefem Havlíčkem, s ním spolupracovali architekti Karel Filsak a Karel Bubeníček. Autoři tu navázali na tradice předválečné výstavby a v období formujícího se socialistického realismu aplikovali zásady takzvaných kolektivních domů, čemuž odpovídala i existence společných prostor jako vrátnice, klubovny, prádelna,“ připomíná historii výstavby Kuchyňka.
Pro stavbu byla dokonce zřízena vlečka a řadu let po dokončení posledního věžáku byly zbytky kolejiště za 6. věžákem znatelné.
„Zajímavý je už funkcionalistický urbanismus konceptu celého sídliště včetně linie věžáků. Ty stavěli technologií monolitického železobetonového skeletu vyzdívaného cihlami nebo škvárobetonovými bloky s keramickými obklady. Ta se pak už k hromadné výstavbě nepoužila,“ popisuje architekt Müller, podle kterého mohly být pro architekty kladenských věžáků inspirací i mrakodrapy v americkém Chicagu.
„Věžáky jsou zajímavé i díky řemeslnému zpracování detailů. Vidíte to už ve vstupní hale na řešení stěn, schodišť, použitých materiálů, podhledů a štuků. Taky ještě v hromadné výstavbě řemeslo fungovalo, kdežto později při panelové technologii vymizelo,“ dodává Müller.
Třeba na zdobených keramických fasádách či domovních znameních v podobě zvířat se podíleli významní umělci jako Marta Jirásková, Hana Wichterlová, Břetislav Benda nebo Bedřich Stefan.
V závěru výstavby sídliště už podle slov ředitele kladenského muzea nedošlo z nedostatku financí na vytvoření monumentálního sídlištního náměstí s pylony, na nichž měly být umístěny sochy horníka a hutníka. „Na tomto návrhu spolupracoval Josef Havlíček s architekty Zdeňkem Vávrou, což byl otec architekta a herce Divadla Sklep Davida Vávry, a J. Černohorským,“ doplnil Kuchyňka.
Plynová maska pro každého
Na prvním věžáku je vidět jakási „budka“. „Tam byla pozorovatelna pro obranu vlasti. Domy se stavěly v padesátých letech, takže tam skutečně služba dávala pozor, zda neletí nějaké nepřátelské letadlo,“ vysvětlil Müller.
Věžáky mají také druhý suterén, který je dnes zamřížovaný. Tyto prostory měly sloužit jako odvětrávané protiletecké kryty a technické zázemí.
„Podzemní kryty končí až v nedalekém lese, tam jsou vidět betonové vzduchové čepice, které byly asi i únikovými výstupy. Tam byla pro každého plynová maska, lavice na sezení,“ popisuje Helena Reifová, která měla možnost běžně nepřístupné, uzamčené prostory navštívit. Podle Františka Müllera jsou ale dnes kryty pod věžáky ze seznamu civilní obrany vyřazeny, i když by se tak zřejmě i dnes mohly využít.
Zvenku ještě věžáky stále působí monumentálně, stejně tak i velká vstupní hala. Nicméně rudé pohovky z nich už zmizely a během rekonstrukce topení a oken před několika lety přibyly na chodby nevzhledné roury. Vytápění podlah bylo přerušeno. „Tyto zásahy byly hodně necitlivé,“ posteskla si Reifová.
