Baťovy domky střežily kontroly. Dnešní majitele trápí památkáři a parkování

  • 77
„Kolektivně pracovat, individuálně žít“. Výsledkem hesla Tomáše Bati jsou oranžové krychle rozseté po celém Zlíně a usazené do zeleně, které slouží i téměř sto let po svém vzniku a na jejichž jakoukoliv plánovanou přestavbu dnes přísně dohlížejí památkáři.

Poskytnout ubytování blízko továrny, které by splňovalo představy o levném a přitom komfortním bydlení, aby lidé nemuseli do práce cestovat a nebyli zbytečně unavení. Tak uvažoval Tomáš Baťa o bydlení pro své zaměstnance.

První domky pocházející z pera architekta Jana Kotěry nechal pro své dělníky vystavět ve Zlíně už v roce 1912, stavební boom ale přišel až ve dvacátých a třicátých letech.

„Bude potřebí bytů. Může-li být co krásnějšího, než může-li člověk uchýliti se do svého, když občerstviv se zasedne dokonce i do své zahrádky, kde sluníčko nejkrásněji na světě svítí, kde prohřálo vzduch i ve stínu, že milo tam setrvat jako ve vlažné koupeli,“ napsal Baťa v závodních novinách v květnu 1918.

Tato představa se zhmotnila v několika nově vybudovaných čtvrtích, k nimž patřila Letná, Nad Ovčírnou, Podvesná, Zálešná, Díly či Lesní čtvrť. Nejvíc domků vyrostlo do roku 1932, kdy Tomáš Baťa zemřel - přibližně 1 550.

Dalších asi 700 pak postavil podnik za šéfování Tomášova nevlastního bratra Jana Antonína. Dnes jich ve Zlíně je zhruba 1 950.

Další firma „vyvezla“ do svých satelitních měst na Slovensku, ve Švýcarsku, v Anglii nebo Indii.

Typický rys - strmé schodiště

První byly ještě omítnuté a s mansardovou střechou. Jenže Baťa byl pragmatik a náklady chtěl snížit na minimum.

„Nejjednodušší proto bylo stavět krychlové tvary s rovnou střechou a domky neomítat. Je ale pravda, že se architekti inspirovali v anglických zahradních městech, kde byla cihla neomítnutá, takže jistou roli hrála i estetičnost. Ale náklady byly jistě nejpodstatnější,“ uvedla kurátorka sbírky architektury v krajské galerii Ladislava Horňáková.

Stavěly se různé typy i velikosti domků. Od nejjednodušších čtyřdomků (ve Zlíně zvaných čtvrtdomky) určených pro dělníky, v nichž byly čtyři bytové jednotky – každá o obytné ploše 45 metrů čtverečních, přes prostornější dvojdomky (ve Zlíně známé jako půldomky) až po jednodomky pro vyšší úředníky či lékaře, v nichž architekti mysleli i na pokojík pro služku či garáž.

Adamov jsou paneláky v lesích, kde nevidí západ slunce. K sídlišti vede výtah

Nejvíce je půldomků, kolem 1 500, čtvrtdomků zhruba jen 200. Nejsou ale všechny jako krychle, některé mají šikmou střechu.

Na návrzích se podíleli baťovští architekti, jako byli Jan Kotěra, Vladimír Karfík nebo František Lydie Gahura.

Vnitřní dispozice byly různé. Nejčastěji se v přízemí nacházela kuchyň, obývací pokoj, koupelna a záchod, nahoře pak buď jeden velký prostor, nebo dvě místnosti, ať už oddělené chodbou nebo průchozí. Typickým rysem bylo strmé schodiště.

Baťa nechal zmenšit zahrady, aby lidé tolik nepracovali

Na svou dobu poskytovaly baťovské domky veškerý komfort, který lidé potřebovali. Blízko měli do práce, do centra města i na procházku do lesa. Domy obklopovaly zprvu velké zahrady. Ty ale Baťa nechal časem zmenšit, protože lidé na nich neodpočívali, ale opět pracovali. Proto také k zaměstnancům chodily kontroly.

„Lidé přišli z venkovských poměrů, kde často bydleli všichni v jedné místnosti včetně zvířat. K tomu nebyl moderní baťovský domek uzpůsobený, a kdyby ho nájemníci zničili, platila by to firma. Baťa tak zavedl kontroly, které na bydlení dohlížely,“ vysvětluje Horňáková.

I po 80 letech je patrné, že původní Baťova myšlenka bydlení v zeleni se osvědčila.

„Vyhovuje mi, že je tady klid a přitom do centra to máme kousek, máme k dispozici zahrádku. U domku máme přístavbu, takže jsme spokojeni i s rozlohou. Pro čtyřčlennou rodinu dostačující, na úklid to úplně stačí,“ směje se majitelka půldomku na Zálešné Milana Dočkalová, která tam bydlí osm let.

„Nevýhodou jsou jen špatné možnosti parkování a také to, že domky jsou až příliš u sebe, tudíž soukromí není nijak velké. Ale určitě je to lepší než v bytě,“ dodává mladá žena.

Přísná omezení od památkářů

Někteří obyvatelé by si dokázali představit větší modernizaci domků, ta je ale svázána předpisy památkářů.

„V rámci stavebních úprav se respektuje zateplení fasád z exteriéru, výměna oken a dveří či možnost přízemních přístaveb u daných typů domů. Je stanoveno dodržení materiálového řešení fasád užitím cihelného obkladu či respektování členění oken a jejich velikosti a barvy. Předmětem památkové ochrany je i respektování zeleně mezi objekty,“ vypočítal Ladislav Buchta z Národního památkového ústavu v Kroměříži.

Baťovy domky jsou jak Potěmkinova vesnice. Je třeba jim dát budoucnost

Zmínil například zákaz nástaveb, změn tvaru střech i vnitřních propojení čtvrtdomků nebo půldomků.

Plochu domků se lidé snaží zvětšit právě přístavbami, ale ani ty nejsou všude povoleny.

„Nám ji povolili, ale nemůžeme ji využívat jako obytný pokoj, jen jako šatnu, což je pro nás dost omezující,“ přiznala Zuzana Hubáčková bydlící s manželem a dítětem ve čtvrtdomku na Letné.

Unikátní realizace zahradního města ve velkém měřítku

Lidé se na památkáře často zlobí i proto, že se domnívají, že Baťa stavěl domky na 30 let, takže není důvod je chránit, protože sám Baťa by je už dávno zbořil. Tak jednoznačné to ale není.

Z nájmu, který dělníci do fondu posílali, by se náklady na domek zaplatily za deset až třicet let. Za tu dobu se už mělo vyvinout další levnější a nové bydlení, které podle Bati měli jeho následovníci postavit. Tento koloběh ale přerušila válka a za socialismu se k němu nikdo už nevrátil.

„Ve firmě byly vize, že se ze Zlína stane řídicí centrum celého kolosu, výroba že se přesune do satelitů. A tomu se přizpůsobí i výstavba domů. Rozhodně ale firma neuvažovala tak, že veškerou dosavadní výstavbu zlikviduje, ale spíše, že když už bude domek zaplacený, nebude neekonomické ho zbourat,“ objasňuje Horňáková.

Unikátní je tato architektura podle ní proto, že se jedná o realizaci zahradního města ve velkém měřítku.

„Žádný továrník nevybudoval město s celou infrastrukturou jako Baťa – se školami, nemocnicí, obchody, kinem. Zlín nevznikal postupně, ale najednou vyrostlo město s unikátní strukturou zastavění,“ domnívá se kurátorka.