Proč si vlastně chlap, kterému je přes třicet a měří skoro dva metry, už konečně nekoupí pořádné velké kolo?
Na tom, jak říkáte, „pořádném“ kole totiž umí jezdit každý. A to není ono. Jasně že se mi stává, když vezu BMX kolo metrem, že si na mě nějaké dítě ukazuje a směje se, že mám s sebou co do velikosti dětské kolo. Už mi to nevadí. Když lidi vidí, co na tom kole dokážu, už se nesmějí.
V rámci pěti různých stylů freestyle BMX jste se rozhodl pro ten nejméně rozšířený. Říká se mu flatland. Kolik lidí se tím u nás asi zabývá?
Je nás jak šafránu. Počítám tak do padesátky, spíš méně. Na celé Česko.
Proč je vás tak málo?
Flatland je nejtěžší se naučit. Takže si ho každý vyzkouší, chvilku jezdí, ale dál na to nemá trpělivost. Většinou nakonec skončí u nějaké jiné disciplíny, pokud kolo rovnou nehodí do kouta. Spousta lidí vyhoří na tom, že progres nevidí během chvilky. Průměrný člověk, který nemá zvláštní vlohy, se totiž flatland ze začátku učí pomalu. I když záleží, kolik kdo do toho dá energie a jak moc se tomu věnuje. Někdo nastoupí s tím, že ze začátku jezdí pět, šest hodin denně. Ten uvidí výsledky rychle.
Pro flatland je prý zapotřebí stabilita, trpělivost a přesnost. První dvě vlastnosti chápu, ale přesnost?
Je nutná. Když děláte trik, musíte v jeden moment vědět, kde máte zadní kolo, řídítka, kde ruce a nohy. Pracujete v rytmu, v rychlosti a musíte všechno sladit do jednoho celku.
Jak vůbec začít? Vytáhnout kolo a zkoušet a zkoušet?
Přesně tak. Hodně pomůže trénovat s někým, kdo už o tom něco ví a dokáže poradit. Pak jde posun kupředu o dost rychleji. Musíte se dostat mezi lidi, ptát se, okoukávat, hecovat se.
Kolik těch triků dohromady k naučení asi tak je?
Spousta. Dost je jich popsáno na stránkách Global-Flat.com, to je taková škola pro začátečníky, kteří jezdí, ale nic je nenapadá. Vyberete si triky, uděláte základ a pak pokračujete dál.
Vidíte, mně by trochu vadilo, že se jedou už vymyšlené triky. Víte, žádná vlastní invence.
Vlastní kreativita a invence se zapojí tím, že si to člověk sám poskládá a pak k tomu ještě vymyslí něco dalšího. Jezdí se bez brzd, stupaček, jen na předním kole nebo na zadním. Někdo jezdí triky jen rovně, někdo dokola, rychle, pomalu. I v tom je autorský rukopis. Ale i za samotným nápadem, jak to udělat, stojí hodně dřiny a trénování. Někdy trvá několik let, než se to vypiluje do podoby, že to můžete předvést na závodech.
Jaký je váš styl a čím se liší od kolegů a kamarádů?
Je tam pár věcí, které nikdo už nedělá. Různý voblejzačky a tak. Snažím se to obnovovat a učit se nové věci, aby to nebylo pořád totéž. Většina porotců na závodech totiž zná závodníkův styl a série. Takže když chcete vyhrát, musíte se posouvat dopředu. Když člověk neukáže něco nového, jdou body hodně dolů.
„Například v Japonsku se jezdí v podchodech metra, u obchoďáků a vlastně kdekoliv, kde je rovná plocha. To je v Česku hodně nereálný, i když je nás tu tak málo,“ stěžuje si Martin Dražil.
Nakolik bývá hodnocení poroty adekvátní a objektivní?
Stane se, že zajedete čistou jízdu a body tomu neodpovídají. To naštve, ale nic moc se s tím nedá dělat. Hodnocení je těžké. Sedí tam prostě tři, čtyři kluci, kteří sami jezdí a umí. A každému se většinou líbí trochu jiný styl. Takže se můžete netrefit do vkusu a skončíte hůř, než byste chtěli.
V Česku chybí hala
Vy jste flatland předvedl i před porotou v televizní talentové soutěži. Flatland je divoký, trochu punk. Není potom vystoupení v televizní show něco jako sebevražda těch nespoutaných ideálů?
Já myslím, že to byl celkem dobrý krok. Podstatná je motivace. Spousta těch, co do televize na podobnou soutěž vyrazí, chce zviditelnit jen sebe. Já chtěl hlavně zviditelnit náš sport. Trochu nás tam zařízli, ale i tak to byla zajímavá zkušenost. Rozhodně to nebyla chyba.
Proč zviditelnit?
Chci k tomuhle krásnému sportu přitáhnout mladé a vytáhnout internetové povaleče od počítačů. Telka je dobrá na to flatland zpropagovat a dostat do povědomí lidí. Chci ukázat, že je to větší zábava než sedět u počítače. Díky flatlandu jsem se podíval do různých koutů světa, potkal nespočet zajímavých lidí a užil si spoustu zábavy. Tohle vám nedá žádná hra.
Na kolik mě přijde dobré BMX kolo na flatland?
Seženete ho od pěti tisíc až po opravdovou hromadu peněz, když si ho budete chtít poskládat sám. Jednotlivé komponenty se už moc nedělí na flatlandové a streetové věci. Já mám flatlandový rám, náboje a pláště, ostatní prvky jsou streetové. V dnešní době si každý skládá kolo podle toho, co má rád. Někdo si to ladí do barvy, někdo do konkrétní značky. A samozřejmě, když přidáte na materiálu a budete chtít například titanové prvky, bude vás to stát ještě víc.
Co je pro rozvoj ve flatlandu v Česku největší bariérou?
Čistě technicky, že je to tu v zimě zabité. Nevím, jak v okolních městech, ale tady v Praze je to hodně omezené. Nemůžete do sněhu, na trénování potřebujete sucho a rovnou podlahu. Všude dávají místo asfaltu kostky, a na nich se jezdit nedá. Nenahradíte to ani parkovištěm, protože to je kvůli odtoku dešťové vody dělané do mírného sklonu, je to taková střecha – a při intenzivnějším tréninku to poznáte. Najít v Praze rovinu je fakt těžké.
Martin Dražil Je mu 34 let. Například letos vyhrál závod Flatland Fanatics v Německu, na Fight the Winter v Japonsku skončil čtvrtý, polský Musztarda Jam vyhrál. Jeho poslední video u Barrandovského mostu vzniklo s podporou We Love Cycling. |
Stěžujete si na zimu, ale například Matthias Dandois, světová špička ve flatlandu, si ji pochvaluje jako období největšího růstu. Jak to?
No, Matthias... Má pravdu, ale jen proto, že má od svého hlavního sponzora halu. V tom to má fakt lehké. Francouzi mají dobré zázemí a otevřenější možnosti než my.
Má česká situace řešení?
Mít halu. Jiné východisko v Praze nevidím. Mám tady dva spoty, kde mě můžete vidět. Pořád jezdím na place u Národního divadla, ale tam se v zimě nedá, a pak ještě na Želivského u spořitelny. Ale ani tam to není žádná sláva. A když není žádné oficiální místo, kde by se dalo scházet a trénovat celý rok, potom je k našemu sportu těžké přitáhnout nové lidi.
Co závody, nemohou se noví zájemci oslovit právě jimi?
Dřív bylo v Česku hodně závodů, ale letos byly jen tři. To je hodně málo ve srovnání s deseti podniky roku 2010. Proto se víc cestuje do zahraničí, například do Německa, Španělska.
Vy osobně jste pořádal i pár českých mistrovství, že?
Ano, snažil jsem se. Jenže teď už mě to nebaví, lidi na to kašlou. Je to zvláštní situace: všichni si stěžují, že nejsou závody, ale když nějaké udělám, nepřijedou. I když je závodů tak málo. Co si budeme povídat, to zamrzí. Pořádat mistrovství České republiky pro patnáct a méně lidí je na nic, i když je to česká špička. Taková akce pak nevypadá důvěryhodně ani pro sponzory.
