Richard Šebek se narodil v roce 1889 a povoláním byl strojní zámečník. „Na pračce začal na pracovat někdy zhruba v polovině padesátých let společně s mým tatínkem a normálně sloužila až do doby, kdy jsme si pořídili první automatickou pračku,“ popisuje vnuk Jan Šebek.
V padesátých letech minulého století se stále většinou pralo ručně, protože spotřebičů pro domácnost bylo jako šafránu. A tak děda Šebek sehnal vrtuli, vysloužilý noční stolek a začal se stavbou s tím, co se dalo sehnat.
„Pozinkovaný plech už tehdy uměli udělat v obstojné kvalitě, takže ho sletovali do požadovaného tvaru, sehnali starý elektromotor a pomocí klínového řemenu převáděli pohyb na vrtuli. Jen si vzpomínám, že jim tehdy ještě někdo pomáhal s tím, aby prací vanu napasovali do výdřevy stolku,“ vzpomíná Šebek nejmladší.
„Tehdy bylo obecně každé praní velká akce. Z dětství si pamatuji, že se nejdříve musela na kamnech zahřát voda, o elektrickém ohřevu vody v pračce se tehdy ještě nikomu ani nesnilo. Nejdříve se ve vodě vypralo bílé prádlo a pak barevné,“ říká. Dokud se v pračce pralo, neukázala se žádná koroze, až teď, když likvidovali pozůstalost, objevilo se trochu rezu na dně, ale podle jeho slov to bylo spíš tím, že pračka nebyla uskladněná v suchu.
Po celou dobu životnosti se měnily jen provozní součásti: simering, který utěsňuje vanu pračky okolo hřídele a klínový řemen, který se sháněl v Mototechně.
Přestože do rodiny časem přibyla automatická pračka, ta ručně vyrobená se nevyhodila. Babička Jana Šebka na ni byla zvyklá, takže s ní pravidelně prala až do poloviny devadesátých let. Pak putovala na chalupu, kde sloužila k příležitostnému praní.
Jan Šebek nejprve nabízel pračku různým technickým muzeím, až se nakonec hodila pelhřimovskému Muzeu rekordů, kde byla zapsána do České knihy rekordů jako nejdéle fungující ručně vyrobená pračka.
