Mikrokomedii Námluvy natočil Martin Frič v roce 1961 podle povídky A. P. Čechova, s Chramostovou si tu zahráli Jan Pivec jejího otce a Ladislav Pešek nápadníka, jenž místo dohody o sňatku rozvíjí nové a nové hádky s budoucím tchánem. Prostě rozkošná hříčka na prahu nadějných 60. let.
Naopak drama P.F. 77, které vzniklo v režii Jaroslava Brabce roku 2003, se vrací do vypjaté doby zrodu Charty 77 a také takzvané Anticharty. Studenti divadelní fakulty napjatě čekají, jak se v nátlakové mlýnici totality rozhodne jejich pedagožka, slavná herečka.
Sama Chramostová se rozhodla bez váhání - pro pravdu. Také proto říkává, že měla tři životy: herecký, disidentský a éru návratů po listopadu 1989, kdy konečně zase směla na jeviště Národního divadla, odkud odešla až před šesti lety. Loučila se rolí Babičky.
V patnácti začala studovat brněnskou konzervatoř a po válce propadla vlně budovatelského nadšení. Z té doby také pocházejí její první filmové role v agitkách Veliká příležitost, Nad námi svítá nebo Po noci den. V 60. letech přišly zásadnější tituly v čele se Spalovačem mrtvol, ale po ruské invazi, kterou točil její muž, kameraman Stanislav Milota, se oba octli v nemilosti.
Po podpisu Charty 77 už mohla divadlo hrát jen ve vlastním bytě a filmaři ji znovu objevili až v 90. letech. Mezi prvními Vladimír Michálek pro snímek Je třeba zabít Sekala, za který má jednu ze svých tří nominací na České lvy. Loni vstoupila do Síně slávy Národního divadla, nyní píše druhý díl svých pamětí.
