Co se vám vybaví, když se řekne Nemocnice na kraji města?
Vzpomenu si na to, jak jsem ten seriál původně vůbec nechtěla hrát. Když jsem si přečetla první tři díly, říkala jsem si, že se mi nelíbí, jaká ošklivá ženská ta moje postava je. Bála jsem se, že mě pak budou všechny zdravotní sestry nenávidět, protože český divák je obzvlášť talentovaný k tomu, aby si ztotožnil herce s postavou, kterou hraje. Nakonec jsem se v té postavě ale tak zabydlela, že jsem byla šťastná, jak to dopadlo. Seriál se hodně povedl a získal velkou oblibu.
Hledala jste inspiraci pro svou roli v nějakém zdravotnickém zařízení?
Z jedné severočeské nemocnice nám nabídli možnost návštěvy. Mohli jsme se tam přijet podívat a inspirovat se. Tamější pan ortoped se na seriálu podílel jako poradce. Dokonce nám řekli, že nás vezmou i na operaci. A já, ačkoli jsem v seriálu byla sestrou, která neměla s operačním sálem nic společného, jsem se přihlásila, že se tam pojedu podívat. A viděla jsem díky tomu operaci kyčelního kloubu. Zírala jsem, jak ta operace vlastně probíhá. V činnosti bylo kladívko a dláto. Jen tak tak jsem to vydržela. Jinak jsem činnost sester nestudovala. Vycházela jsem ze své fantazie a z toho, co jsem do té doby se zdravotnictvím zakusila sama.
Reagovali na vás lidé negativně poté, co jste se jako nepříjemná sestra objevila v seriálu?
Vzpomínám si jen na jeden případ. Dostala jsem dopis od divačky. V jednom z dílů jsem zvala starší paní do ordinace a řekla jsem jí: Tak pojďte, babi. Tak mi pak někdo napsal, že je to ode mě sprosťárna, že to není žádná moje babička, abych ji takhle oslovovala. Pravda, ve scénáři to nebylo, ale já měla pocit, že se to k mé přidrzlé Huňkové hodí. Jinak od lidí chodily spíš milé reakce.
Seriály pod lupouHvězdy vzpomínají Nemocnice na kraji města: Sanitka: Žena za pultem: Třetí patro: |
Reagovali nějak lidé na výrok pana Kopeckého, který zněl: Kdyby hloupost nadnášela, tak se tady budete vznášet jako holubička?
Tu a tam jsem to spíš použila o sobě já sama, když jsem vyplodila něco ne moc chytrého. Je ale pravda, že se tahle věta stala okřídlenou. A pak mi kamarádi nějaký čas říkali holubička.
Koukala jste se na seriál? Jste nostalgická?
Já ho mám dokonce kompletní na DVD. A jednou nebo dvakrát jsem se koukla na některé z těch starších dílů, které jsem nestihla, když to běželo poprvé. Měla jsem tehdy docela náročný režim. Hrála jsem většinou večer divadlo, točila filmy, zkoušela nové hry... A je pravda, že když se vysílala nemocnice, zely ulice prázdnotou a všichni se s napětím a zájmem dívali na další a další díly.
Vzniklo pro vás během natáčení nějaké významné přátelství?
Já jsem takových seznamovacích situací zažila hrozně málo právě pro nedostatek času. V té době jsem pracovala opravdu hodně a mně se to herecké prostředí velmi střídalo. A pokud nedošlo na nějaký závěrečný večírek po filmování, tak jsem se s tou partou lidí jinak nesetkala. A hlavně jsou asi jiné typy herců a jiné povahy, že dovedou taková přátelství dodržovat nebo vytvářet. Ale já jsem na to prostě buď neměla čas, nebo jsem se starala o rodinu. A ta byla většinou a často vyčítavě nespokojená přemírou mých pracovních závazků.
Která role pro vás byla nejzásadnější?
Role v Nemocnici na kraji města mi přinesla hodně popularity a příjemného vzpomínání. Dodnes se k tomu ráda vracím. Stěžejní práci ale pořád cítím v divadle. Pár rolí si v paměti chovám jako v bavlnce. Ale nerada říkám jen jednu, protože jich bylo mnoho. A z filmů vlastně taky nevím, které upřednostnit, jestli Petrolejové lampy, Morgianu nebo veseloherní party jako Světáci, Pane vy jste vdova nebo Což takhle dát si špenát, kdy mě vedle dramatických námětů potkaly herecké příležitosti, spojené s vděčnou komediálností. Bavila mě ta pestrost témat a žánrů. To bylo úžasné.
Máte nějaké plány do budoucna? Zvolníte?
K tomu mě bude muset donutit asi jen příroda. Teď jsem se rozhodla, že si zkusím režírovat. S Janou Paulovou jsem přes léto napsala takovou bláznivou komedii, které zatím říkáme Kluk na roztrhání. Tak jen čekám, až Jana dozkouší, v divadle Kalich by se to pak mohlo začít hrát někdy na podzim. Vůbec si nedovedu představit nepracovat na něčem novém.
Dokáže vás něco rozčílit?
Pokud mě něco rozčílí, tak to většinou uzamykám do sebe, což není nejlepší. Lepší by bylo, kdybych to ze sebe hned vypustila. V životě bylo pár mimořádných momentů, kdy jsem se rozhodla danou věc vyřešit rovnou. Ale jinak se mi to moc nestává.
Co vás naopak dokáže rozveselit?
Je to takové trapné, ale mě opravdu rozveselí chvíle, kdy cítíte, že vám začíná svítat nad správnou cestou k roli. Když máte premiéru a publikum aplauduje a stojí, tak to je také úžasné. Nejšťastnější moment u mě ale nastává, když tu roli teprve tak nějak přežvykuji a sžívám se s ní a cítím, že je to správné a sedí to.
Máte motto nebo krédo?
To mě teprve asi čeká. Musím něco takového nejprve najít. Člověk udělá nejlépe, když vyhoví své vlastní povaze a dělá to, co dělá dobře jeho srdci a mozku. Já jsem si asi před deseti lety udělala takové nové hobby, a sice, že ráda ochutnávám kvalitní vína. Hledám jejich nejlepší vlastnosti a snažím se být sama sobě takovým amatérským sommelierem. Když někdo čeká na můj úsudek, říkám jen to, co mi přinesla dobrá slina na jazyk. A tak je to asi i v tom mém rozhodování se v životě. Snažím se jednat tak, jak to v danou chvíli cítím.
Pro kameru iDNES.cz Iva Janžurová zavzpomínala na film Což takhle dát si špenát?
9. července 2015 |
