VIDEO: Jesenický kuchař zasvětil kariéru steakům. Chce michelinskou hvězdu

  • 2
Na hotelovou školu ho za komunismu nevzali kvůli kádrovému profilu. Po pádu režimu ji ale Michael Solnička vystudoval a absolvoval i kurz u slavného britského kuchaře Jamieho Olivera. U něho se naučil připravovat steaky, jimž zasvětil svou kariéru. Ta ho před třemi lety zavedla do Jeseníku.

Vždycky jste chtěl dělat kuchaře?
Ano, jenže na hotelovku, která byla za komunismu prestižní školou, jsem nemohl jít, protože otce vyloučili v roce 1968 ze strany. Zamířil jsem proto na střední ekonomickou školu, ale až do roku 1989 jsem pracoval jako dělník v kotelně. Na začátku 90. let jsem si hotelovou školu udělal dálkově. Od té doby pracuju v gastronomii.

Dočetl jsem se, že jste v 90. letech absolvoval kurz u Jamieho Olivera. Jak jste se k němu dostal?
Díky inzerátu na internetu, ve kterém psali, že Jamie Oliver pořádá kurzy pro lidi z východního bloku. Tak jsem se přihlásil a vzali mě. Původně nás do kurzu nastoupilo asi 600, dokončilo ho ale jen přibližně 30 lidí. Ale ještě k Jamiemu, celý ten kurz účastníkům zaplatil, hradili jsme jen vstupní poplatek.

Co konkrétně vás Oliver naučil?
Budu upřímný, ten kurz trval půl roku a za tu dobu jsem Jamieho viděl asi dvakrát. Měl na to své lidi. I tak mi ale kurz dal strašně moc - také proto, že byl zaměřený na můj obor, na steakovou gastronomii. Na kurzu nás připravovali i na to, že jednou budeme v kuchyni velet.

Nechtěl jste v Anglii zůstat?
Jako účastník kurzu jsem dostal nabídku pracovat v síti restaurací Fifteens, které tehdy Jamie rozjížděl. Já ale musel z osobních důvodů domů, respektive jsem odjel pracovat do Vídně, odkud jsem to měl domů, tehdy na jižní Moravu, blíž. V Rakousku jsem však zůstal 13 let. Mimo jiné jsem tam pracoval jako šéfkuchař v městečku St. Johann im Pongau nedaleko Salzburgu.

Jak jste se ocitl v Jeseníku?
Po návratu do Česka jsem hledal práci. První inzerát, na který jsem narazil, ji nabízel v jedné jesenické restauraci. Zamlouvalo se mi to, chtěl jsem být na horách. V té restauraci už sice nejsem, v Jeseníku se mi ale zalíbilo a zůstal jsem tu.

Po Rakousku se vám nestýská?
Rakousko je krásná země, vždy jsem ale říkal, že se jednou vrátím. I v Česku můžu v gastronomii mnohé dokázat. Bude to znít odvážně, ale mým cílem je michelinská hvězda. Myslím si totiž, že by si člověk neměl dávat malé cíle. V té souvislosti musím říci, že nyní pracuji v restauraci, v níž mám perfektní zázemí.

Michelinská hvězda je opravdu velké sousto, zejména pokud se jedná o restauraci mimo Prahu.
To vím, zároveň mám ale zprávy, že by komisaři mohli vyjet mimo Prahu. A taky je potřeba říct, že hned na začátku by nám nemuseli udělit přímo hvězdu, úspěchem by bylo i to, kdybychom se dostali do průvodce Le Guide Michelin.

Steaky nepatří k nejlevnějším jídlům. Jak se prodávají v regionu, který patří, řekněme, k těm chudším?
To máte pravdu, přesto jsme schopni v pracovních dnech denně prodat kolem 20 až 30 porcí takzvaného first class menu v cenové relaci 250 až 299 korun. O víkendech, kdy nabízíme čtyřchodové zážitkové menu s cenou 400 až 550 korun, to bývá ještě více porcí. Pokud bych mluvil o klientele, tak 40 procent našich hostů jsou místní, 30 procent turisté a zbytek jsou náhodní hosté.

Laika možná napadne, co je na steaku tak složitého?
Steaková gastronomie patří k vůbec nejtěžším - a netvrdím to proto, že ji dělám. Třeba proto, že kuchař musí vědět, v jakém prostředí se skot pohyboval. Důvod vysvětlím. Býčci, kteří se pasou na našich kopcích s určitým sklonem, namáhají stále stejné svaly. Rumpsteak z nich proto může být šlachovitější než z býka, který spásal holandské roviny. To byl ale jen příklad, neznamená to, že by naše chovy byly špatné, naopak, rád je používám. No a to jsme se dostali teprve k původu masa, ještě jsme nezačali vařit, nemluvili jsme o grilu, o době, po kterou má maso odpočívat, o jeho teplotě... Je to docela alchymie.