Od vrcholků Arragetch Peaks, o kterých jsme psali v minulém díle naší expedice, jsme pluli dál až k jezeru Takahula. Toto jezero není přímo na Alatně, ale vedle ní, takže zatímco holky vybaveny pepřovým sprejem zůstaly u lodí, pánská část se vydala hledat jezero skrz houští.
Jezero se našlo, i perfektní místo pro tábořiště. Ovšem najít houštím cestu zpět už bylo horší. Nakonec jsme se našli, ale museli jsme pádlovat zpět proti proudu na pláž, odkud byl nejlepší přístup k našemu tábořišti. I tak nás čekalo asi půl kilometru po medvědích stezkách.
Aljašská idylka
Lenost světem vládne, a tak jsme si naložili jeden vak na záda, druhý na krk za něj, třetí před sebe, do ruky pádla a pod paži barel. Kdybyste nás viděli, asi byste se hodně nasmáli. Plán na třídenní zastávku zněl: vyprat oblečení i sebe, napéct chleba a postavit plachetnici.
Naše aljašská kuchařka
Po zkušenostech z jiných výprav jsme se těšili na houby a hrníčky plné borůvek. Dívali jsme se po nich už od pramene Alatny (tam je asi na borůvky moc zima), dívali jsme se v lese, u Arrigetch Peaks jsme pak definitivně borůvky vzdali.
Fjolls expeditionPokud se vám cestování odvážné šestice po Aljašce zalíbilo, podívejte se na facebookové stránky Fjolls expedition. K dispozici je také celovečerní film. |
U Takahuly tedy přišel na řadu plán „B“. B jako brusinky. Rostly všude okolo, malé červenozelené kuličky, které očividně ještě nebyly zralé, protože nijak dobře nechutnaly. Přesto jsme jich nasbírali plný kotlík, zalili vodou, osladili cukrem (opravdu hodně osladili) a nechali vařit. Po dvaceti minutách brusinky krásně nabobtnají, po půlhodině se rozvaří, za další hodinu míchání se vám podaří vyvařit polovinu množství vody a zůstane výtečná, famózní, prostě dokonalá brusinková marmeláda.
Když už jsem u těch receptů, máme pro vás ještě jeden. Prozradíme vám tajemství fjollího chleba. Potřebujete tři hrníčky mouky, dvě lžičky kypřícího prášku do pečiva, špetku cukru, sůl, 1 hrníček vody, 4 lžíce oleje a semínka a koření dle chuti a libosti.
Ovšem to nejdůležitější - potřebujete pec. Pec jsme si postavili parádní, z plochých kamenů zasazenou ve svahu. Měla i komín, aby správně táhla, i dvířka, aby teplo neunikalo ven.
Protože stavba plachetnice bude trvat několik dní, pouštíme se ve volných chvílích do stavby pece, aby nám fjollinky mohly upéct pravý chleba!
Pravý fjollí chleba upečený v divočině
V obchodě byste nad takovým chlebem asi ohrnuli nos, ale na Aljašce by vám po ovesných snídaních a kuskusových obědech připadal tento krajíc s brusinkovou marmeládou jako největší delikatesa pod sluncem. V divočině si prostě začnete vážit věcí, kterých byste si doma ani nevšimli.
Slasti a strasti plachtění po řece
No a teď už konečně k té plachetnici. Alatna od jezera Takahula teče velmi volně a jen jedním širokým korytem (tedy alespoň většinou). Nejvyšší čas přestat pádlovat a začít plachtit.
Vyndali jsme tedy z vaku označeného lepítkem „DÍLNA“ sekeru, dráty, kladky, lana a plachty a začali stavět. Na severu jsou jehličnaté stromy zpravidla velmi štíhlé a houževnaté. Na stěžeň perfektní. Se sekerkou a pilkou se podařilo kmeny opracovat do hladka a pomocí drátu a role lepicí pásky je spojit v konstrukci, které držela naše tři lodě u sebe a tvořila základ celé plachetnice.
Stěžeň jsme vsadili do jednoho z „medvědích“ barelů a dráty ukotvili k bokům lodi. Z větví jsme vytvořili palubu a vše svázali pomocí lanek. K ráhnu jsme pak upevnili hlavní plachtu, ke kosatce jsme přivázali vodící lanka. To, co zprvu vypadalo jako nejšílenější nápad, se stalo skutečností. Náš trimarán jsme pokřtili Sirius (na počest slavné severské hlídky). Nalodili jsme se, kormidelníka posadili na záď, kapitána na příď a vypluli.
Naše plachetnice v plné kráse
Když chcete plachtit, potřebujete vítr. Ideálně boční. Poměrně dobře se jezdí i na zadák, proti větru někdy lze křižovat, ale musíte mít kýl a pořádné kormidlo (s tou naší to údajně ani nemáme zkoušet). Malý háček je v tom, že Alatna na svém dolním toku meandruje. Ideální vítr pro nás by se tedy musel točit stejně s proudem, což se samozřejmě nestalo.
Obvykle jsme museli pádlovat proti větru, načež jsme v ohybu vytáhli plachty, nabrali rychlost a lehce a tiše dopluli až k příštímu ohybu. Tam jsme ještě chvíli křižovali (šlo to!), pak skasali plachty a opět začalo pádlování. Dovedete si jistě představit, že nám jedna půlka meandru připadala podstatně kratší než ta druhá.
Ale jak se ukázalo, i protivítr se občas hodí. Daleko po proudu jsme jednou zahlédli pohyb. Naším směrem se podél břehu blížil medvěd. Přirazili jsme k opačné straně a čekali. Zastavil se asi padesát metrů od nás a protože zrovna foukalo proti nám, vůbec o nás nevěděl. Začal skákat do tůňky u ústí horského potůčku. Vypadalo to, jako by si ten dvouletý grizzly jen tak hrál. Najednou vytáhl rybu. Táhnou lososi. Konečně!
Medvěd si očividně lov užíval a nic jiného ho nezajímalo, takže my jsme se pohodlně usadili a pozorovali, jak dovádí. Když po dvaceti minutách spořádal čtvrtého, hra ho přestala bavit a vydal se potokem proti proudu dál. Ulovili jsme si tedy také jednoho lososa k večeři a pokračovali v plavbě.
Na dolním toku je Alatna většinou klidná, jen občas se objeví skály a menší peřeje. Pro samostatné lodě by to nebylo nic než užší místo, pár kamenů a ostřejší zatáčka. Jenže my jsme jeli na plachetnici.
V takových místech jsme všichni měli plné ruce práce a na pozorování okolí nebyl zrovna čas. Tak se stalo, že jeden medvěd si všiml dřív nás než my jeho. Zahlédli jsme ho, až když stál na zadních a ze svých dvou metrů překvapeně zkoumal naše plavidlo. Už vypadal, že se přes mělčinu rozběhne rovnou na nás. Naštěstí jen několikrát naštvaně poskočil na břehu a utekl do lesa.
Když táhnou lososi, stahují se k řece snad všichni medvědi a vlci z Brooks Range. Podél břehu to pak podle stop vypadalo jako medvědí dálnice. Škoda, že už jsme museli zpátky do civilizace.
Víc štěstí než rozumu
Možná je to pravda. Aljašce se povedlo si nás ochočit. Chtěli bychom toho ještě tolik povědět. O tom, jak nádherná byla dvojitá duha, o všech barvách, které mají hory při západu slunce, o tom, jak se skoro nemůžete nadechnout, když se ponoříte do ledovcově modré vody Alatny.
Naše plachetnice v „přístavu“
O žluté řece nebo o losích shozech, rosomákovi, bobrech, kačenách a vlkovi, písečných plážích a meandrech, které jsou v mapě, ale řeka si už skrz ně prorazila cestu.
Ale všechno nejde napsat na papír. Odlesky těch chvil možná zahlédnete na fotkách a na videu, ale nejlepší bude, když se také vydáte někam na cestu. My, Fjollové, teď a tady slavnostně slibujeme, že jsme nejeli naposledy.
