Týdeník 5plus2Každý pátek zdarma  |
Pamatujete? Desítky let nás každý večer lákali ke sledování televizních pořadů hlasatelé. Naživo a s úsměvem, žádný bezejmený hlas. Legendou i po letech mimo hlasatelnu zůstává ten služebně nejstarší Alexander Hemala.
Jako hlasatel jste pracoval 32 let, pak jste se na televizní obrazovky ještě několikrát vrátil. Překvapilo mě, že zřejmě nejvýrazněji to bylo před dvěma lety coby moderátor populárního Receptáře. Jak jste se k pořadu Přemka Podlahy dostal?
Přemek Podlaha na tom byl tehdy zdravotně špatně a vědělo se, že už Receptář dělat nebude. Pořad jsem převzal asi na šest měsíců, ale na konci roku Přemek zemřel. Televize začala opakovat staré Receptáře, což trvalo rok. A pak jej začal uvádět Václav Postránecký.
Oslovili vás přímo, nebo jste se sám přihlásil?
Dělal jsem konkurz, ale nevím, proč vybrali zrovna mne. Nejsem manuálně zručný, šikovný ještě méně. Pravděpodobně šlo o to, umět se lidí ptát. Konkurz se dělal na zahradě s lidmi, kteří tento pořad připravovali mnoho let. Zaslechl jsem, že si mne vybral samotný Přemek Podlaha.
Vy jste se s Přemkem Podlahou ale znal už dlouho předtím, že?
Ano, léta jsme se potkávali v televizi. Ale jedna věc je neuvěřitelná, předchůdce Receptáře uváděl můj otec Roman Hemala. Táta hrál dlouhá léta v Městských divadlech pražských a s Přemkem Podlahou byli kamarádi. Přemek dlouho předtím, než věděl, že bude nějaký Receptář vůbec dělat, byl redaktorem pořadu Škola pokrokových zemědělských zkušeností v tehdejší Československé televizi, a to byl vlastně takový předobraz Receptáře. No a můj táta ho sedm let uváděl, jezdil po podnicích, zemědělských družstvech. Já se pak s Přemkem dlouhá léta potkával na různých akcích, které jsem moderoval a on tam vystupoval jako host. Často jsme spolupracovali třeba na Zahradě Čech v Litoměřicích. I na tátu jsme spolu vzpomínali. A pak jsem to pomyslné žezlo alespoň na chvíli též třímal.
V textu znělky k původnímu Receptáři „Sousedovic Toníček“ Ivan Mládek zpívá: „...pro alkohol nežiju, nekouřím a nepiju, šlechtím plané jabloně, furt se hrabu v záhoně.“ Je to i váš případ?
Na chalupě máme takovou malou zahrádku, na které pracovala moje maminka. Mě tyto povinnosti přeskočily a teď se tam rýpe v hlíně má dcera. Já si jen sednu na zápraží, dám si kafíčko a pozoruji ji, jak sází cibule, nemám k zahrádkaření vztah. Na konci devítiletky jsem šel na ekonomickou školu a pak jsem dálkově na Karlově univerzitě vystudoval žurnalistiku.
Nyní působíte také v poněkud nečekaných pozicích. V televizi Barrandov moderujete relaci o počasí, dokonce hrajete v divadle...
Ano, počasí je pro mě nová zkušenost a divadlo mi dělá radost. Teď jsem vidět ve Studiu Dva ve hře Soukromý skandál. Být na jevišti vedle třeba Evy Holubové je pro mě velká pocta. Svoje televizní okénko mám na Rádiu Impuls a s Marií Tomsovou a Saskií Burešovou máme pořad Hlasatelé na cestách, se kterým jezdíme do různých seniorských klubů a vzpomínáme.
Alexander Hemala■ Narodil se 3. září 1952 v Brně. |
Když se vrátíme k hlasatelské éře, tak vy jste se jistě dobře znal s jednou z hlasatelských legend Milošem Frýbou. Je pravda, že původně do televize nastoupil jako elektrikář?
Ano, na ta léta Miloš rád vzpomínal a měl z té doby neskutečné zážitky. Pak ale udělal konkurz na hlasatele a stal se jedním z nejpopulárnějších. Já nastoupil asi o čtyři roky později v roce 1974 a vidím ho jako dnes, jak se na mě podíval a říká: „Já jsem blonďák, ty černej, tak to si nebudeme konkurovat.“ Hned jsme se stali kamarády, pomáhal mi s texty a s tím, abych se v té branži zorientoval.
Které pořady měli diváci tehdy nejraději?
Myslím, že ten vkus se až tak nemění, oblíbené byly seriály. Když měl premiéru nový díl třeba Nemocnice na kraji města, tak ulice města a vesnic byly zcela vylidněné. No a protože technika tenkrát nebyla zdaleka na takové úrovni, jako je dnes, úkolem nás hlasatelů bylo mimo jiné i divákům zopakovat děj minulé části. Dodneška mám v živé paměti, jak mluvím, a byl to docela dlouhý text, a vedle mě sedící kameraman si zapálil cigáro a labužnicky vypouštěl kouř. Tenkrát jsem myslel, že to nedomluvím. Když jsem skončil a vynadal mu, tak on jen lakonicky podotknul: „Ale bylo to vzrůšo, co?“
Udělal jste někdy během podobného přímého přenosu nějakou „botu“?Jednou jsem do televize přiletěl na poslední chvíli. Měl jsem uvést pořad Lékař a Vy, po něm pak krátký pořad o kutilství. Jenže jsem to otočil a hlásil, že se podíváme, jak si udělat doma truhlíky na květiny, a pak na diváky vyskočil lékař v nemocnici a začal o křečových žilách.
Následoval za to nějaký trest?
Dostal jsem nějaké napomenutí, ale pokuty se nedávaly.
Měl jste v popisu práce sledovat během směny pořady, které uvádíte?
Ne, měli jsem odpočinkovou místnost, kde byl klid. Čekali jsme tam na další pořad, připravovali si texty, odpočívali nebo sledovali, co se právě vysílá, protože jsme tam měli dva televizory, kde běžel první a druhý program.
Alexander Hemala
Vzpomínám si, že koncem 80. let jste občas hlásili od stolku, na kterém byly květiny. Byly to karafiáty?
Ano, květiny tam instalovali kameramani, dělalo se to často o svátcích, třeba během Vánoc. To člověk chtěl být na jednu stranu s rodinou, na druhou zase bylo příjemné mít tuto hezkou službu. Sváteční služby měly v oblibě především dámy, jež si nechaly ušít pěknou róbu, kterou si pak mohly půjčovat. A ta naše hlasatelská děvčata vlastně módu tak trochu určovala. Na oblečení jsme dostávali nějaké peníze, zpočátku jsem si koupil dvě saka a čtyři kravaty. Bylo to docela milé přilepšení, neb naše platy zase nebyly nic moc.
Vy jste si ale vydělával i jinde, že?
Museli jsme splnit daný počet služeb, což bylo asi 15 na měsíc, takže bylo docela dost možností k občasnému přivýdělku. Jezdili jsme na různé besedy s diváky a třeba s bavičem Jiřím Wimmerem jsem sjezdil snad celou republiku. Měli jsme postupně asi tři klubové pořady, s Jirkou byla vždy veliká legrace. Tehdy se vůbec muselo v televizi hodně jezdit, tenkrát totiž byla Československá televize roztroušená po celé Praze, v Jindřišské ulici, na Senovážném náměstí. Sraz byl v šest ráno, odjezd ale klidně až v devět, protože kameraman třeba zapomněl někde kameru, tak se pro ni jelo přes celou Prahu. V době, kdy jsem já začínal, tak jsme takto jezdili ve východoněmeckém půleném autobuse značky Robur, v první polovině vozu byli pasažéři a ve druhé technika. Byl tak pomalý, že i do kopce nás předjížděli cyklisté a z kopce pak traktory a náklaďáky. (smích) Když se jelo do Ostravy, vyjížděli jsme den předem, cesta trvala někdy i osm hodin. V Ostravě se natáčely například Hudební navštívenky, což bylo povídání se začínajícími zpěváky. Při něm jsem se seznámil třeba s Maruškou Rottrovou nebo Hankou Zagorovou.
V současnosti mnozí moderátoři přiznávají, že je mezi nimi velká konkurence i řevnivost. Co ve vaší době, jaké jste měli vztahy?
V hlasatelském oddělení jsem měli vztahy dobré, protože jsme se vzájemně potřebovali. Když se naskytla možnost nějakého vystoupení, tak jsme si přehodili služby a bylo. Proto jsem potřeboval být kamarád se všemi, služby jsme si totiž takto měnili docela často, vycházeli jsme si vstříc.
Televizní hlasatelské legendy. Co dnes dělají?Saskia Burešová: Rodačka ze slovenského města Tornaľa letos oslavila sedmdesátku. V ČST pracovala od roku 1967, kdy s Eduardem Hrubešem uváděla pořad Poštovní schránka určený pro vojáky základní služby. Dnes v ČT uvádí pořad Kalendárium a příští rok zde bude působit už půlstoletí. Po revoluci se vrhla na podnikání, založila kosmetický salon, který se ale potýkal s problémy (rozhovor s ní najdete zde). Marta Skarlandtová: Ve veřejnoprávní televizi pracovala letos 68letá hlasatelka od roku 1965 do roku 2000. Práci před kamerami opustila po povodních v roce 2002, kdy jí velká voda zničila v pražském Karlíně byt a musela se na dva roky přestěhovat na svou chalupu v Českém lese. Následně se věnovala práci pro divadlo Ungelt - zejména překladům her z angličtiny, ale také psaní scénářů či psaní textů pro zpěvačku Martu Kubišovou.  Saskia Burešová  Marie Tomsová  Jiří Ptáčník Marie Tomsová: Nyní 64letá bývalá hlasatelka nastoupila do ČST spolu s kolegyní Marií Retkovou v roce 1977 a zůstala tam do poloviny 90. let. Dodnes má své televizní pořady, svůj hlas uplatnila v rozhlase i reklamě. Po republice jezdí nejen s bývalými kolegy hlasateli, ale i se synem Jana Wericha Jiřím W. Petráškem s pořadem On a ona. A aby toho nebylo málo, hraje ještě amatérské divadlo (více zde). Jiří Ptáčník: Do ČST nastoupil v roce 1976, kdy už nějaký čas hrál na prknech divadla v Kolíně. S přestávkou v 80. letech působil v ČT až do zániku hlasatelských pozic v roce 2005. Kromě divadla je nyní 67letý Ptáčník dodnes známý a úspěšný v dabingu či profesi zvané voice-over, kdy mluví, aniž by byl na obrazovce vidět, například u dokumentárních filmů (rozhovor ze série Hlasatelé pod lupou najdete zde). |
3. dubna 2015 |
