RECENZE: Rod Stewart pořád umí. Zpívat i překopnout půlku haly míčem

Opožděná koncertní premiéra, kterou Česko v pondělí v pražské O2 areně poctil britský zpěvák Rod Stewart, se nesla ve znamení známých hitů a jejich důstojné připomínky v podobě vizuálně i hudebně košaté show.

Ze začátku se sice zdálo, že večeru chybí jiskra a že hala, byť ne zdaleka plná, je Rodu Stewartovi přeci jen velká. Jenže se ukázalo, že to byl jen opatrný rozjezd. Během písně Baby Jane se dokonce několik lidí pod pódiem zvedlo. Koncert byl totiž uzpůsobený k sezení.

From Gasoline Alley to Another Country: Hits 2016

70 %

Rod Stewart

Místo konání: O2 arena, Praha

7. listopadu 2016

Paradoxně nejvíc Stewart osvědčil svou schopnost pojmout hokejovou arénu v akustických pasážích, tradičním prubířském kamenu všech velkých show. Spolu s kytaristy, vokalistkami a houslistkami usedl na kraji pódia. V písni The First Cut is the Deepest dokonce zazněla živá harfa.

A kupodivu právě v těchhle okamžicích to znělo perfektně. Komorní, ale plné. A hlavně s dobrým zvukem.

Kvalita zvuku byla problematická hlavně v hlasitějších písních. Že nebylo pořádně slyšet kytarové sólo v Maggie May, snad lze přičíst poslechu v horním patře haly, kde stejně bylo lidí jen minimum. Podle pořadatelů na koncert dorazilo osm tisíc návštěvníků a většina z nich seděla na ploše či dolních tribunách. Ovšem zpěv tu a tam přeskakující do řezavého kraválu musel obtěžovat publikum na sebelepších místech.

Naštěstí trable se zvukem nebyly tématem. Tím byla dobrá pěvecká forma Sira Roda (že byl pasován na rytíře, se neváhal pochlubit v jedné z projekcí) i brilantnost jeho doprovodných muzikantů. Že hvězda večera své kolegy ctí, se ukázalo, když nechal kromě kytaristů předvést dlouhé sólo bubeníka i saxofonistu. Svým vokalistkám dokonce pódium přenechal pro coververzi hitu Tiny Turner River Deep, Mountain High.

Stewart i zpěvačky měnili svůj outfit několikrát za koncert. „Mám úplně nové sako. Jak se vám líbí?” hecoval lidi zpěvák. Plonkovou chvilku při čekání na vokalistky zas okomentoval s tím, že si bude muset hala počkat jedenáct minut a spikleneckým pomrkáváním, že to prostě ženám trvá.

Stewart obecně komunikaci s publikem nepodcenil. Vtipkoval, připomínal okolnosti, za kterých písně vznikly a ještě předtím než do haly v úplném závěru vypustil záplavu balonků, rozehrával přímo z pódia fotbalové míče. Svou lásku k tomuto sportu Stewart nikdy netajil a prokázal, že ve svých jednasedmdesáti má nejen stále pevný hlas, ale taky silnou nohu. Některé z mnoha „kopačáků” si jako nečekaný suvenýr odnášeli diváci až z půlky arény.