Zdaleka ne každý volič v USA se může u voleb prokázat dokladem s fotografií

Zdaleka ne každý volič v USA se může u voleb prokázat dokladem s fotografií | foto: Profimedia.cz

Miliony Američanů nemají doklady, republikáni to zkusili využít k výhře

  • 405
Některé americké státy zavedly zákony, které nařizují voličům prokázat se vládním dokladem s fotografií. Pro některé jde o „selský rozum“, podle jiných je to ale zbytečné a diskriminační opatření. Zákony totiž diskriminují některé voliče, a to navíc velmi cíleně. Republikánští politikové to mimoděk přiznávají.

„Jak to děláte v České republice, když jdete k volbám?“ zeptal se nás z profesní zvědavosti Conway Belangia, šéf volebního dozoru v Jižní Karolíně během našeho rozhovoru. Odpověděl jsem, že prakticky všichni Češi starší 18 let mají občanský průkaz. „Aha, vláda vyžaduje, abyste u sebe měli občanku. To v USA není,“ poznamenal. Nebylo jasné, jestli by uvítal, aby více lidí v USA mělo občanku. Jen se zkrátka divil našemu zvláštnímu zvyku, že u sebe musíme nosit státem vydaný průkaz s fotografií. (Poznámka: Ve skutečnosti je v ČR stanovena pouze povinnost vlastnit OP, nikoli mít jej u sebe.)

Požadavky na doklady voličů v Texasu v letošních volbách

Pro české čtenáře je zase nepředstavitelné, že v USA většina států nepodmiňuje volby ukázáním dokladu. A ještě hůře pochopitelná je tedy teze, že vyžadovat takovýto doklad je nějakým způsobem diskriminační. „Vždyť je to naprosto rozumné opatření, selský rozum,“ argumentoval v roce 2013 Tom Murry, republikánský člen sněmovny reprezentantů v Severní Karolíně. „Zabrání se tak volebním podvodům. A nedotkne se to výrazného počtu (lidí).“

To, co na první pohled vypadá jednoznačně, je ale o dost složitější. Ukazuje se totiž, že ochrana volebního procesu před podvodníky byla zřejmě pouze zástěrkou. Skutečným důvodem pro zavedení těchto zákonů (tzv. Voter ID laws) byla podle zjištění z let 2013 až 2016 politická (podle některých i rasová) diskriminace.

Na první pohled není většině lidí zřejmé, proč by taková samozřejmost, jako je ukázání občanského či řidičského průkazu, mohla jakkoli omezit volební účast či dokonce specificky poškodit nějakou skupinu lidí. Podrobnější pohled ale ukáže, proč je „Voter ID“ jedno z nejkontroverznějších témat amerických voleb.

Zabrání zákon o „Voter ID“ volebním podvodům?

„Samotná podstata svobody našeho národa závisí na integritě volebního lístku,“ říká například texaská reprezentantka Debbie Riddleová. „Když jsou věci tak uvolněné, že může dojít k volebním podvodům, znamená to, že někdo může ukrást váš hlas.“ Další republikáni (převážně z jižních států USA) tuto rétoriku sdílejí: „Po celé Americe zákonodárci navrhují zákony na ochranu ústavních hodnoty jeden volič - jeden hlas, a to z dobrého důvodu,“ napsal pro CNN už v roce 2011 Reince Priebus, předseda republikánského sněmu. „Volební podvod je reálná a vytrvalá hrozba našeho systému, a každý rok se objeví nová obvinění.“

31 z miliardy hlasů

Odhad dopadu volebního podvodu „vydávání se za někoho jiného“ v amerických volbách v letech 2000 až 2014 (jedná se o „důvěryhodné podezření“, reálných případů mohlo být méně nebo více)

Jestliže zákonodárci tvrdí, že volební podvod je „vážný problém“, dopouští se minimálně klamavého vyjádření. Reálná data totiž ukazují, že tento konkrétní typ podvodu, proti kterému je zákon údajně namířený - podvržení identity voliče - je neuvěřitelně vzácný. Justin Levit z organizace Brennan Center for Justice našel (PDF) pouze „31 důvěryhodných případů toho, kdy byl někdo v USA reálně obviněn z toho, že se u voleb vydával za někoho jiného“ v období od roku 2000 do roku 2014. Z přibližně miliardy hlasů je 31 podezřelých případů skutečně zanedbatelné množství.

Tradiční americké nálepky „I Voted“

„Statisticky je počet lidí vydávající se u voleb za někoho jiného v podstatě nulový,“ napsala v roce 2012 profesorka Lorraine Minnite v expertním posudku (archiv PDF). „Z dvaceti šesti lidí, kteří byli za volební podvod odsouzeni (v letech 2002 až 2005) ani v jednom případě nešlo o čin napodobení jiného či fiktivního voliče,“ zdůrazňuje. „Přísné ověřování voličů podle dokladu s fotografií není odůvodněnou reakcí na údajný problém volebního podvodu, neboť takové případy jsou neuvěřitelně vzácné.“

Ostatně už trest za „voter impersonation“ (tedy nápodoba voliče) je podle všeho dostatečným odpuzovačem. Přistižený viník by mohl strávit až pět let ve vězení a zaplatit pokutu až deset tisíc dolarů (cca čtvrt milionu korun), to vše za podvržení jediného hlasu. Byl by to tedy maximálně neefektivní podvod s výraznými následky. Ostatní typy volebních podvodů (například nakupování hlasů, bránění v přístupu k volební místnosti, krádež hlasovacích lístků atd.) jsou řádově častější, ale proti nim zákon o „voter ID“ namířen není.

Všichni lidé mají nějaký doklad s fotografií, ne?

Řada lidí si ani nedokáže představit, že by někdo mohl nemít doklady. Také tím někteří zákonodárci argumentovali: „I lidé, kteří jsou bez domova, mají doklady, lidé, co jdou do nemocnice, co nakupují, mají doklady...“ řekla například Michele Fiore, členka zákonodárného shromáždění v Nevadě.

Tomuto mýtu podléhala i řada lidí, se kterými jsme o zákonech „Voter ID“ v Jižní Karolíně mluvili. „Nějaký doklad má přece každý dospělý člověk,“ domnívá se třeba univerzitní profesor, kterého jsem oslovil na kampusu v Greenville. „Nedokážu si představit, že by to mohla být pro někoho překážka v tom, aby šel k volbám.“

Statisíce oprávněných voličů v USA nemá doklad s fotografií

Málokdo si ostatně umí představit, že někdo skutečně nemá doklad s fotografií. V zemi, kde je ale nejčastějším dokladem řidičský průkaz, to není až tak neobvyklé. Například Texas má více než půl milionu lidí, kteří jsou oprávněni volit, ale nedisponují dokladem s fotografií. Důvody jsou různé - a osobní příběhy těch, kteří popisují, jak těžké je získat takový doklad - dávají tušit, že pro řadu lidí je to více než významná překážka v tom, aby se dostali k volbám.

Problémy se zákony Voter ID popisuje i komik John Oliver:

V některých státech je možnost získání dokladu velmi omezená. Zvláště pro lidi, kteří pracují nebo nemají k dispozici auto (což je u těch, kteří nemají řidičák, pravděpodobné), je obtížné dostat se k tomu, aby si doklady jen kvůli volbám zařídili.

„Voter ID“ má pomoci všem, nebo jen některým?

Jedním z argumentů pro zavedení zákonů „Voter ID“ bylo, že se jedná o nestranické (či nadstranické) zákony, jejichž cílem je zvýšit validitu a důvěryhodnost volebního procesu a „chránit ústavní princip rovnocenné ochrany“ pravidla, že každý má právo hlasovat.

Některé zákony o „Voter ID“ cíleně omezují přístup některých voličů k volbám

Už od začátku (tedy od roku 2011 a 2012) kritici upozorňovali na to, že se jedná o typ zákona, který omezí přístup některých lidí k volbám. To je samo o sobě problematické. Brzy se ale ukázalo, že motivace států, které Voter ID prosazovaly, je pravděpodobně jiná, než jen „snaha zabránit volebním podvodům“.

Potvrzuje to i fakt, že ze 31 amerických států, které schválily nějakou formu zákonů vyžadujících doklad s fotografií při hlasování ve volební místnosti, pouze šest těchto států vyžaduje doklad při hlasování poštou. Přitom právě hlasování poštou je teoreticky snáze zneužitelné k volebním podvodům. Proč je tedy ze všech možných volebních podvodů zdůrazněn právě ten, který je nejméně pravděpodobný a má nejmenší dopad na volby (připomeňme číslo 0.0000031 %)?

Podívejte se, jak vypadá volební proces v USA:

Jsou zákony Voter ID rasistické?

Už první kritika zákonů Voter ID upozorňovala na to, že se tato opatření dotknou především menšinových voličů. Příslušníci menšin mají méně často řidičský průkaz, protože patří častěji k chudším vrstvám obyvatel nebo častěji žijí ve městech, kde auto nepotřebují. U ostatních dokladů je tomu podobně. Jako Voter ID se počítá třeba zbrojní průkaz nebo cestovní pas, ale i v těchto případech jsou menšiny znevýhodněny.

Prezidentské volby v USA

Obhájci zákonů vyžadujících Voter ID argumentovali obvykle tím, že volič si může nechat zcela zdarma vystavit speciální volební doklad. Problém byl ale v tom, že výdej takového dokladu byl často nesmyslně omezený. Doris Clarková z Pensylvánie například strávila hodiny čekáním na úřadech, aby byla třikrát opakovaně odmítnuta kvůli „nesouhlasným dokladům“, například kvůli tomu, že její jméno na rodném listě nekorespondovalo se jménem na dokumentech ze sociálky: „Jsem handicapovaná. Udělala jsem vše, co jsem mohla, a stejně nemůžu volit,“ postěžovala si novinářům Reuters. Není divu, že řada lidí považuje takto důrazné kontroly za diskriminační, zvláště když většina lidí ve frontě na voličské doklad bylo tmavé pleti. Clarková nakonec průkaz voliče dostala, ale statisíce dalších voličů nikoli.

K obvinění z rasismu přispěly i vyjádření politiků, kteří zákony prosazovali. Šéf okresní organizace republikánské strany Don Yelton rezignoval na svou funkci poté, co v souvislosti s jeho obhajobou Voter ID zazněla těžko uvěřitelná a sotva skrývaná rasistická vyjádření pro The Daily Show: „Nedělal jsem si legraci z černé půlky Barracka Obamy, ale z jeho bílé půlky. Dříve jsme černochům neříkali černoši, ale ne*ři. Jestli se ten zákon dotkne bělochů, tak ať. Jestli se dotkne hromady líných černochů, co chtějí, aby jim vláda všechno dala, tak ať.“

Existuje řada dalších dokumentů, které poukazují na souvislost mezi zákony Voter ID a rasismem. Ostatně to, že byly zákony prosazeny převážně na Jihu USA, který je s rasismem historicky spojovaný, tomuto narativu přirozeně nahrává. A není potřeba zdůrazňovat, že rasismus nadále existuje a má vliv na politiku i společenský život, což pociťuje i americká veřejnost a potvrzují to i průzkumy veřejného mínění. V případě Voter ID je ale spojitost s rasismem pravděpodobně až druhotná. Hlavní roli totiž, jak se ukázalo, hraje politika.

Ani princip, ani rasismus, ale politika

Z čeho tedy můžeme odvodit skutečnou motivaci, která vedla k zákonům vyžadujícím od voličů doklad s fotografií? Především z přiznání republikánských politiků, kteří za zavřenými dveřmi i na veřejnosti více méně přiznávají, že cílem zákona je omezit účast voličů demokratů. Někdy je to prořeknutní, jindy to pronášejí s neskrývanou hrdostí:

  • červen 2012: Republikánský šéf poslaneckého klubu v Pensylvánii, Mike Turzai, v rámci vypočítávání svých úspěchů uvedl: „Zákony Voter ID, které umožní guvernérovi Romneymu vyhrát volby v Pensylvánii: hotovo,“ pochlubil se, jak tyto zákony pomohou republikánskému prezidentskému kandidátovi v tomto klíčovém státě.
  • červenec 2012: Robert Gleason, předseda republikánů v Pensylvánii, v rozhovoru pro místní televizi po volbách uvedl: „Ano, myslím že nám (zákon o Photo ID) trochu pomohl. Vezměte to takhle: sebrali jsme Obamovi pět procent. Obama porazil (ve volbách v roce 2008, pozn. red.) McCaina o deset procent, ale Romneyho teď jen o pět procent. Myslím, že zákon o Photo ID tomu trochu pomohl.“
  • říjen 2013: Již zmíněný Don Yelton v interview pro The Daily Show uvedl, že „tenhle zákon Voter ID nakope demokraty do zadku.“
  • duben 2016: Na dotaz o šancích republikánů v prezidentských volbách republikánský zákonodárce Glenn Grothman z Wisconsinu odpověděl: „Myslím, že Clintonová je nejslabší kandidát demokratů, jakého kdy do voleb poslali. A teď máme zákony o dokladech voličů (Photo ID, pozn.red.) a to nám podle mého také pomůže.“

„No nazdar!“ komentoval tyto výroky komik John Oliver. „Říkáte nahlas to, co všichni vědí, ale všichni také vědí, že to nesmíte říkat nahlas!“ Republikáni se někdy hájí, že tato vyjádření poukazují na něco jiného. Totiž že republikánské hlasy ve volbách jsou ty „nezfalšované“, zatímco demokratické hlasy jsou ty „pochybné“, a že tedy Voter ID jen narovnává situaci.

Vzhledem k tomu, že neexistuje žádný doklad o tom, že by k takovým podvodům docházelo v jiném než mikroskopicky malém měřítku, lze ale takovou omluvu označit spíše za rétorickou pozici. Faktem zůstává, že zákony o Voter ID byly (minimálně v některých státech) evidentně navrženy s tím, aby pomohly ve volbách republikánům. Jejich voliči jsou totiž méně často mezi těmi, kterým takový zákon brání v přístupu k volbám.

Zasáhnout musely soudy

Eric Holder, vrchní státní zástupce, oznamuje žalobu ohledně diskriminačního zákona v Severní Karolíně (30. září 2013)

V případě států Texas, Wisconsin, Kansas, Severní Dakota a Severní Karolína soudy během léta 2016 rozhodly, že zákony v těchto státech jsou diskriminační a brání voličům v jejich ústavním právu účastnit se voleb.

Například v případě Texasu, který měl jeden z nejpřísnějších Voter ID zákonů vůbec, federální odvolací soud ve svém rozhodnutí uvedl: „Nejen, že je tento zákon diskriminující, ale byl úmyslně navržen jako diskriminující.“

V Severní Karolíně byl zase podle odvolacího soudu zákon navržen tak, že „prakticky s chirurgickou přesností“ bránil k přístupu k volbám Afroameričanům a úmyslně tak měl snížit účast černošských voličů v listopadových volbách. Zákon chtěl například zrušit akci „Souls to the Polls“, tradiční v černošských kostelech, které zajišťovaly dopravu lidí k volebním místnostem.

„I pokud by se dalo říci, že jsme zákon navrhli ve prospěch naší (republikánské) strany, určitě tam nebyla snaha rasově diskriminovat.“

Republikánský zákonodárce David Lewis v roce 2015 toto nařčení v rozhovoru pro PBS odmítl: „Nemyslím si to. (...) I kdybyste chtěli dokázat nebo věřit tomu, že jsme něco udělali kvůli prospěchu strany, určitě jsme to nedělali s cílem rasově diskriminovat.“ Jinými slovy uznal výše zmíněný závěr: zákony Voter ID byly často navrženy tak, aby omezily demokraty v nadcházejících volbách.

Zrovna v Severní Karolíně ovšem podle všeho hrála roli i úmyslná diskriminace. Soudní líčení totiž ukázalo, že zákonodárci si „nechali vypracovat studii o tom, jak by se různá opatření dotkla různých voličů v závislosti na jejich rasové příslušnosti“, a poté zvolilo pět metod pro omezení voleb, přičemž „každý z těchto pěti způsobů nepřiměřeně omezil právě černošské voliče“. Pokud by si zákonodárný sněm nenechal tuto studii zadat, mohli by se hájit tím, že o tomto disproporčním dopadu nemohli vědět. Takto politici soudu naopak dali nejlepší důkaz o diskriminaci.

Samotný požadavek na doklady není špatný

„Zákony o Voter ID se z původní myšlenky, která vyhovovala všem, stal místem bitvy mezi republikány a demokraty,“ píší američtí vědci (Seth McKee z Texas Tech University a jeho kolegové) ve studii publikované v Political Research Quarterly.

„Protože volební účast různých skupin je značně odlišná, existuje silná pobídka pro stranické elity pokusit se o ovlivnění přístupu k volbám, tzv. demobilizaci. Konkrétně Republikánská strana, které nedokázala výrazně zaujmout stále aktivnější menšinové voliče. Zdá se, že republikáni se pokusili o zakonzervování současného stavu (...) a prosadili řadu zákonů, jejichž skutečným cílem bylo mírně snížit účast ve volbách mezi voliči, kteří typicky volí demokraty. Narozdíl od jiných snah o omezení voleb se ale zákonům o volebních průkazech daří alespoň předstírat, že je jejich cílem snaha o zkvalitnění voleb. Neexistuje ale důkaz o tom, že by to tak skutečně bylo, tedy neexistuje důkaz o tom, že by jedna ze stran podporovala lidi v tom, aby se u voleb vydávali za někoho jiného.“

Obecný princip zákonů Voter ID je veřejností podporován, podle Gallupova průzkumu s identifikací voliče dokladem souhlasí 80 %. Stejný počet dotázaných podporuje také předčasné hlasování (tzv. early voting, tedy volby v předtermínu). V řadě států pak ověření podle dokladu není ani nadále nutné. Volební místnosti namísto toho disponují seznamem registrovaných voličů.

Conway Belangia, šéf volební komise pro okrsek Greenville v Jižní Karolíně

V Jižní Karolíně se musí volič prokázat platným průkazem s fotografií, existuje ale několik výjimek

Je dobré připomenout, že ne všechny státy, které vyžadují po voličích doklady, jsou považovány za takto diskriminační. Záleží na tom, jakým způsobem tyto zákony přistupují k výjimkám. Třeba právě v Jižní Karolíně mají zákony o dokladech sestavené ve spolupráci s odborníky tak, aby nedocházelo k diskriminaci, vysvětluje Conway Belangia: „Myslíme si, že je důležité, aby se volič prokázal platným dokladem. Zároveň ale víme, že to pro někoho může být překážka, a tak nabízíme alternativy, abychom takovou potenciálně diskriminační překážku odstranili.“

Volič se v Jižní Karolíně může prokázat: řidičským průkazem, jiným dokladem vydávaným Úřadem motorových vozidel, vojenským průkazem, průkazem voliče (vydávaný zdarma) nebo cestovním pasem. Pokud volič doklad zapomene, může hlasovat a doklad přinést později, a to až do oficiálního ukončení voleb.

V případě, že volič nemá žádný z těchto dokladů, může podepsat prohlášení, že „pro něj bylo obtížné takový doklad získat“. V takovém případě se voličův hlas započítá, pokud někdo do ukončení voleb nepředloží důkazy o tom, že jde o hlas podvržený. „Věříme, že takovéto požadavky skutečně zlepšují kvalitu volebního procesu, aniž by kohokoli diskriminovaly,“ dodal Belangia.


Eurovolby 2024

Volby do Evropského parlamentu se v Česku uskuteční v pátek 7. a v sobotu 8. června 2024. Čeští voliči budou vybírat 21 poslanců Evropského parlamentu. Voliči v celé Evropské unii budou rozhodovat o obsazení celkem 720 křesel.

Nejlepší videa na Revue