Loni jste na tiskovou konferenci přišel zkroušený se zlomeným palcem. Letos se usmíváte. Příprava proběhla v pořádku?
Bez problémů. Snad to bude pokračovat a zranění se mi během sezony vyhnou. Jsou hlavním důvodem, proč jsem se rozhodl nekončit po mistrovství světa ve Falunu 2015. Proti loňsku jsme v tréninku trochu upustili od soupaže, protože mistrovství světa přece jen vyžaduje větší zapojování nohou a kompletně celého klasického stylu. Absolvovali jsme i týmová soustředění, to je další změna.
„Nebýt senzační manželky a celé rodiny, která mě v tom podporuje, nešlo by to.“ Lukáš Bauer |
V sezoně plánujete 10 závodů seriálu Ski Classics. Jak se těšíte?
Jelikož jsem jich tolik nikdy nejel, těším se hodně. Na druhou stranu, po zkušenostech z loňské sezony víme, že plány jsou jedna věc. Taky jsem měl v plánu osm závodů a nakonec jsem byl rád, když jsem absolvoval čtyři. Snad jsem si veškerou smůlu vybral.
Vůbec se nestydím přiznat si, že do světa laufů jsem nastoupil pozdě. Velkou část svého lyžařského života jsem strávil v závodech Světového poháru a mistrovství světa, čehož vůbec nelituju. Ale to zaměření a nároky jsou v obou seriálech naprosto jiné. I ve vrchní části těla mám velké rezervy oproti ostatním závodníkům, co jezdí laufy, a to jsem se letos hodně snažil. Chci samozřejmě závodit všude dobře, ale vím, že větší šance mám v kopcovitějších závodech. Ale taky si říkám: Už jsem tím ředitelem, tak už by ty výsledky měl dělat někdo jinů. A já můžu.
Hlavním cílem je ale patnáctikilometrová trať klasicky na světovém šampionátu v Lahti?
Určitě. Už do Falunu před rokem a půl jsem odjížděl s tím, že jsem se připravoval dobře a vše podřídil mistrovství světa. Letos je to stejné. Asi nemohu mít jiný cíl než se pokusit o medaili. Jestli to vyjde, to se uvidí až tam.
Je to opravdu poslední reprezentační sezona?
Jednoznačně.
Takhle jste mluvil minimálně i po mistrovství světa ve Falunu...
... na to odpovídám, že jsem to řekl jen jednou, právě po Falunu. Jinak to bylo nedorozumění. Slib z Falunu jsem nedodržel kvůli těm zdravotním problémům. Ale do téhle sezony vstupuju opravdu s tím, že je moje poslední reprezentační, jasným cílem je světový šampionát v Lahti a upřímně, dál už nekoukám.
Příští sezona je však olympijská. Korea se vás tedy týkat nebude?
Možná bude, ale na tribuně.
Takže po čtyřicítce definitivní konec?
Po čtyřicítce. (zasměje se) Zatím moje předsevzetí je takové, že tohle je má poslední reprezentační sezona.
Věří vám vůbec někdo, že po Lahti opravdu skončíte?
Ze závodníků skoro nikdo. Říkají mi: Ty jsi blázen, rok před olympiádou... Ale já tvrdím: 3. března jedu poslední závod na mistrovství světa a tím uzavírám i kapitolu Světových pohárů. Takhle to mám, uvidíme na jaře. (směje se) Ano, může se stát cokoliv, ale je čas začít dělat trochu něco jiného.
Vzpomenete si, kolikrát už jste si sám pro sebe řekl, že toho máte dost, že končíte?
To už nespočítám, asi milionkrát. Ale jsem přesvědčený, že oficiálně jsem to řekl jen jednou, a to ve Falunu. To jsem nedodržel. Ale já vlastně ještě nejsem nominovaný.
O vaší nominaci snad nikdo nepochybuje. Kde však neustále berete motivaci závodit, co je pro vás tím hnacím motorem?
(Chvíli přemýšlí) Nevím, možná je to paradoxně trochu i lenost hledat něco nového nebo začít dělat něco jiného. Pro mě je tohle standardní režim, dvacátá sezona ve Světových pohárech. Když se blíží narozeniny, všichni mi připomínají, kolik mi je let, ale já to tak necítím. Lyžování mě pořád přitahuje.
Bauerova nová roleManažer Po olympiádě v Soči 2014 přemýšlel Lukáš Bauer nad novou výzvou. Cítil, že konec kariéry se blíží, a on by rád předával zkušenosti mladým běžcům na lyžích. A tak založil tým Pioneer Investments, který se specializuje na lyžařské maratony série Ski Classics. Jak náročné je sedět na dvou židlích, tedy běhat a zároveň se starat o tým? „Hodně, bere mi to veškerý volný čas. Ještě že mi to rodina toleruje,“ říká Bauer. Letos tým posílil o bronzového olympijského medailistu Ilju Černousova. Má jasný cíl: dostat se mezi pět nejlepších celků na konci sezony. |
Nechce se vám opouštět tu lyžařskou rodinu...
Určitě. Vrcholový sport je jedna velká bublina, nereálný svět, kdy jsme hodnoceni za to, jak rychle ujedeme 10, 15, 20 kilometrů. S normálním životem, kdy doktoři léčí a zachraňují životy, učitelé učí a podobně, to nemá moc společného, jsme extrémním úkazem společnosti. Máte pravdu, nechce se mi odcházet z tohoto světa. Ale nebýt senzační manželky a celé rodiny, která mě v tom podporuje a zároveň tím velmi trpí, nešlo by to.
Na jaře jste říkal, že s vaším pokračováním není rodina úplně ztotožněná. Už si zvykla?
Loni jsem byl kvůli zranění čtyři měsíce doma a byl jsem nerudný, když jsem viděl závody v televizi a musel sedět na gauči. Kvůli žebrům mě sice každé nadechnutí bolelo, přesto jsem chtěl být v té televizi, chtěl jsem závodit. A oni viděli, že mi to opravdu chybí, a než mít takhle nerudného dědka doma, tak ho raději pustí ještě sezonu závodit.
A jste smířen s tím, že se po Lahti tím nerudným dědkem stanete?
Třeba mě doma zase začnou vyhánět, že to se mnou bylo lepší, dokud jsem byl aktivní lyžař. Jestli se budu jen trochu hýbat, na maratonech se objevím. Ale už pro mě nebude prioritou nominace na olympijské hry, Světový pohár, místo v reprezentaci. Rád to přenechám jiným, ale bude se mi stýskat.
