Kdybych volal mámě, budu se v tom plácat a opatrně volit slova. Jenže ke slovu rakovina žádná mírumilovná varianta neexistuje, nebo aspoň já o ní nevím. Takže volám tátovi, na kterého můžu všechno vybalit na rovinu. Sedím před nemocnicí, motor vypnutý, mačkám „volat“.
AutobiografieKoukal jsem MF DNES a iDNES.cz nabídnou tři ukázky z knihy Koukal jsem, kterou sepsali badmintonista Petr Koukal a vedoucí Magazínu DNES Martin Moravec. Kniha měla křest minulý týden. |
Táta to vzal hned. „Čau, Péťo.“ Slyším, jak mu pípají parkovací senzory od auta. Právě přijel domů a zajížděl do vrat. On v autě, já v autě. Nezačal jsem úplně šťastně. „Mám šílenou zprávu.“ Ani jsem ho nepozdravil a už ve slově „šílenou“ se mi zlomil hlas. Pokračoval jsem tak, že to snad ani hůř říct nešlo. „Před pár týdny jsem si něco našel na varleti, teď jdu od urologa, mám asi rakovinu a ještě dneska mě budou operovat. Jsem na Karláku a potřebuju číslo na docenta Hozu, jestli by mi mohl pomoct a poradit, co mám dělat.“
Pak bylo ticho, už ani ty senzory nepípaly. Tohle táta nečekal.
„Jak ti to přesně oznámili?“ vysoukal ze sebe nakonec.
Řekl to tak, jak jsem ho za čtyřiadvacet let nikdy mluvit neslyšel. Hlas se mu třásl a konec věty už skoro nebyl slyšet. V tu chvíli jsem zase začal brečet.
Kdo zná tátu, ví, že ho jen tak něco nerozhází. Měří skoro dva metry a váží metrák. Teď mluví se synem, který má metr devadesát dva, váží trochu pod metrák, a oba si navzájem brečí do telefonu. Byl jsem z toho tak vedle, že jsem úplně zapomněl, na co se mě ptal, a vlastně i to, že se vůbec na něco ptal.
„Je nějaká šance, že to bude něco jiného?“ dodal, a to už si pamatuju dobře, protože najednou mluvil tak, jak jsem ho znal. Celá ta emotivní chvíle trvala možná půl minuty, spíš jen patnáct vteřin. Od té doby, přes celou léčbu až dodnes, se choval, jako by se nic nedělo a já šel jen na zápas s trochu těžším soupeřem. „Je to průšvih, ale hlavně se z toho nesesyp. Zvládneš to a bude to dobrý.“
Tehdy se mě ptal, jestli mají s mámou přijet a co mi mají přivézt. Okamžitě jsem to odmítl. Řekl jsem, že mě čeká ještě jedno vyšetření a že se to vlastně celé nemusí potvrdit. Jediné, co teď potřebuju, je číslo na Jožku Hozu. „Hned mu volám,“ říká táta. „A buď na telefonu – on ti pak zavolá zpátky.“
Už jsme dávno nebrečeli a spíš jsme si navzájem dodávali odvahu. Na chvíli jsem zase neměl strach a věřil jsem, že všechno dobře dopadne.
Největší starost mi teď dělala máma. Měl jsem výčitky, že jsem to těžké nechal na tátovi. On musí jít nahoru, říct, co se stalo, a ona to pak bude muset nějak přetlumočit svým rodičům, kteří bydlí v přízemí. Bylo mi jasné, že to nebude hned. Nejdřív bude v šoku a pobrečí si.
Měl jsem strach, aby se máma nesložila, ale v tomhle jsem tátovi věřil. Řekne jí to opatrně a stejně tak opatrně to pak oba řeknou svým rodičům. Na ně jsem myslel taky. Hlídali mě jako dítě, rozmazlovali mě a hráli si se mnou. Když mi táta nadával za badminton, mohl jsem seběhnout dolů a věděl jsem, že tam na mě nemůže. Babička mě pohladí, vytáhne z kredence čokoládu a bude mě utěšovat. Jenže teď má ten jejich kluk rakovinu. Jsou starší generace a rakovina v jejich očích rovná se smrt.
Párkrát jsem si během nemoci zkusil představit, jak jim všem asi bylo. Mámě, tátovi, babičkám, dědům. Jaké to je, když jim dítě řekne, že má rakovinu. Stačilo, když jsem si představil, co bych dělal, kdyby mi něco takového zavolali oni. Už jen z toho mi bylo špatně, a tohle musí být násobně horší.
5. října 2016 |
