RECENZE: Ninjovská Aragami soupeřům nestačí, zachraňuje ji hraní ve dvou

  • 0
Pro milovníky her s důrazem na kradmý postup a nostalgiky, kteří s láskou vzpomínají na klasiku Tenchu, působí Aragami jako splněný sen za málo peněz. Po bližším seznámení však její nádherné barvy blednou. Hra boduje multiplayerem.
65

Aragami

Platforma: PlayStation 4
Výrobce: Lince Works

  • Sympatická cena
  • Režim kooperace
  • Nekompromisní důraz na plížení
  • Audiovizuální zpracování
  • Krátké nahrávací časy
  • Nesmyslné řešení vývoje postavy
  • Stále se opakující scénáře úrovní
  • Kiksy v umělé inteligenci
  • Bossové s šestým smyslem
  • Příběh se moc opírá o sběratelské předměty
  • Kontakt s vodou je smrtící

Herní karta

V současné vlně plíživých akcí patří ninjovská akce Aragami k těm hrám, které netrpělivým hráčům nic nedarují. Není tu větev vývoje postavy, která by dovolovala akční pojetí, vaše útoky ze stínu musí být přesně načasované a oběť se nesmí nacházet v dohledu ani doslechu ostatních nepřátel.

Vizuální zpracování zaujme na první pohled a hru doprovází příjemný soundtrack. Hraní však trpí schematičností, neboť se skoro pořád jede podle stále stejného scénáře. Hra má problémy se systémem vývoje postavy, vyprávěním příběhu, umělou inteligencí a některými základními herními mechanismy. Ale pozor. Její největší předností kupodivu není stylová grafika, ale nenápadný režim pro více hráčů.

Aragami

O ninjovi a bílé paní

Hra vypráví příběh ducha pomsty Aragamiho, jenž má za úkol osvobodit ze spárů armády samurajů tajemnou dívku Yamiko, která Aragamiho vyvolala. Příběh je vyprávěn prostřednictvím vzájemných rozhovorů obou hlavních postav, které sem tam doplní animovaný filmeček. Jeho překvapivě ambiciózní hloubka je bohužel také jeho největším problémem.

Byť vás autoři neváhají zahltit japonskými jmény dalších důležitých postav a znepřátelených frakcí, Yamiko a Aragami jsou fakticky jedinými hlavními protagonisty hry. Ztrácíte se? Nebojte, autoři pro vás připravili kvanta doplňujících informací zprostředkovaných skrze svitky (jsou poschovávané po úrovních). Ačkoliv svitky zároveň poskytují dovedností body, které utrácíte za nové dovednosti, ke hře mi takový způsob vyprávění naprosto nesedl.

Podobný styl chápu, ba vítám u rozlehlých her s propracovanými, masivními světy. Ale v lineární desetihodinové plíživé hře za pět stovek podle mého názoru nemá co dělat. Na kvalitě mu nepřidává ani nemotorné představení vašich úhlavních nepřátel nebo to, že jeho hlavní dějový zvrat jsem vytušil celé hodiny před tímto „šokující“ odhalením.

Aragami

Aragami

Blink, sek, blink, pích

Aragami je rozdělena do třinácti kapitol. Kromě tří soubojů s bossy a jedné půlminutové útěkové sekvence jede veškerá akce podle stále stejného scénáře. Vždy je nutné najít jeden nebo více zdrojů mystického světla blokujících východ z úrovně a po jejich rozbití úroveň opustit. Areály nejsou samozřejmě tak rozsáhlé a propracované jako jejich protějšky z „áčkových“ her jako Hitman nebo Deus Ex, zároveň ovšem nejde ani o lineární koridory, které by dovolovaly jediný možný postup vpřed.

Dynamika hry je založena na mechanismu, který v žánru zpopularizovala hra Dishonored. Řeč je o teleportu na krátkou vzdálenost, jemuž se v Dishonored říkalo Blink, v nedávném Deus Exu zase Icarus Dash. V Aragami budete teleportu využívat prakticky neustále, má to však háček. Můžete jej totiž použít pouze pro bleskový přesun do stínu. Vtip je v tom, že pomocí vaší druhé klíčové schopnosti můžete stíny zase vytvářet. Aby toho nešlo zneužít, takto vytvořený stín vždycky existuje jen velmi krátce. Kombo sestávající z vyvolání provizorního stínu a následné bleskové teleportace na ono místo vás ve hře bude provázet neustále.

Aragami

Aragami

Jsou zde další odemykatelné dovednosti, které si Aragami vypůjčil z moderních plíživých akcí. Jedna vám umožní označovat nepřátele, takže vždy víte, kde se protivníci právě nalézají. Na výběr je i schopnost dočasně odkrýt všechny siluety stráží kolem, ne nepodobná podobné dovednosti ze sérií Far Cry nebo Assassin’s Creed. Protivníky lze přilákat na vaši pozici, oklamat přeludem, zlikvidovat pastí či vrženou střelou, nebo se jim vyhnout pomocí dočasné neviditelnosti. Nic z toho však není pro průchod úrovní nezbytné. Vím to, protože jsem si podobných dovedností odemkl naprosté minimum.

Aragami
Aragami
Aragami

Aragami

Je libo dovednost? Hledej, šmudlo

Nepamatuji si, kdy naposledy jsem hru dokončil a měl přitom tak málo namakanou postavu. Na vině nebyl nějaký zbrklý postup a snaha dohrát hru co nejrychleji. To vůbec ne. Autoři zde totiž přišli s naprosto nesmyslným systémem, kdy si schopnosti odemykáte s nalezením již zmíněných svitků s informacemi o světě hry. Jde v podstatě o ukryté sběratelské předměty, jejichž hledání mi do hry pasuje asi jako ninja se zakrváceným mečem do cukrárny.

Aragami je hardcore plíživá hra, v které máte za úkol infiltrovat střežené území a dostat se z něj pryč. Nemá být ve vašem zájmu prozkoumávat každou poloprázdnou budovu a zákoutí ve hře, k charakteru hry to naprosto nepasuje. Mnohem lepší by bylo začlenění zkušenostních bodů, automatické vylepšování postavy po dokončení úrovně nebo úplné odemčení všeho hned od začátku. Hru by to vůbec nerozbilo, spíš právě naopak. Speciální schopnosti můžete aktivovat jenom párkrát a poté je třeba si je dobít u svatyněk rozmístěných po úrovni. I proto je vše ve hře navrženo tak, abyste stráže mohli obejít nebo eliminovat bez nich.

Aragami
Aragami

Aragami

Mimo to Aragami velmi trpí již zmíněným lpěním na stále stejném scénáři ničení „generátorů“ a následným vyplížením směrem k dalšímu filmečku. Ono hledání východu bývá navíc dost otravné. Hra sice zahlásí, že světelná bariéra vám již nezabraňuje v úniku, kde se však jediný možný východ nalézá, se můžete jen dohadovat. To je dost zvláštní vzhledem k tomu, že umístění generátorů indikuje waypoint, který můžete kdykoliv vyvolat.

Když Aragami konečně trochu mění pravidla, nestojí změna za moc. Ve dvou ze tří soubojů s bossy je neskutečně frustrující skutečnost, že vás jsou ti pacholci schopní okamžitě zaměřit, ačkoliv jste ukrytí ve stínech. Jako by měli radar. Krátká úniková sekce a třetí, závěrečný souboj také nejsou žádné terno a nutily mě závidět těm, kteří Aragami hrají na PC pomocí myši a klávesnice.

V obou případech bylo totiž důležité precizní a pohotové zaměření teleportu na určité místo. A pokud hrajete na konzoli, budete v těchto sekvencích „dřevěnost“ ovladače nejspíš dost proklínat. Naštvalo mě také, že Aragami má onu zákeřnou chorobu, která, jak jsem doufal, z her už vymizela. Kontakt s vodou je pro neohroženého ninju smrtící, a to včetně nevinně působících mělkých potůčků.

Aragami
Aragami

Aragami

Dobrý dojem nezanechá ani umělá inteligence protivníků. Pro potřeby hry je sice dobrá jejich do nebe volající retardace, kdy od vašeho pronásledování upustí velice záhy poté, co se vám podaří zmizet z dohledu. Setkal jsem se však také s roztodivnými kiksy. Ve zkratce řečeno působí stráže spíše jako tupí roboti a jejich toporné pohyby tomu i odpovídají.

Na druhou stranu co postrádají na chytrosti, dohánějí smrtonosnými útoky. Jedním máchnutím očarovanými meči na Aragamiho vyšlou vlnu světla, která ho promění v prach. Šípy mají stejný smrtící účinek. Ve hře nejsou souboje na blízko. Zabij, nebo budeš zabit, rychlejší vítězí. Tento nesmlouvavý důraz na plížení se mi líbil a prakticky neustále jsem měl ve hře stisknuté tlačítko pro opatrný postup.

Při pohledu na obrázky nepřekvapí, že Aragami je pěkně vypadající hra. Na její styl si však rychle zvyknete, a ačkoliv prostředí krajiny feudálního Japonska působí krásně jako celek, úrovně nejsou ve skutečnosti nikterak detailní. Při hraní na PlayStation 4 si v žádném případě nezapomeňte zapnout vertikální synchronizaci (v-synch) v nabídce hry. Bez ní se obraz nehorázně trhá a snímkování velmi často padá hluboko pod hranici únosnosti. I tak jsem výkyvy v plynulosti zaznamenal, nešlo však o nic brutálního.

Hraní doprovází i příjemná hudba. Radost mi tentokrát pro změnu udělaly extrémně krátké nahrávací časy. Na konzolích jejich neúnosná délka pokazila zážitek z nejedné vynikající hry a u titulů s důrazem na opatrný postup to platí dvojnásob. Budete umírat, loadingy jsou časté, ale zde zaplaťpánbůh nebolí.

Aragami

Překvapení v multiplayeru

Největší překvapení na vás čeká v režimu pro více hráčů. Hra vás buď dá dohromady s neznámým člověkem, nebo můžete hrát on-line s kamarádem. Hru lze takto v kooperaci projít od začátku do konce a stojí to za to. Samozřejmě záleží na tom, s kým hrajete, ale důraz na kradmý postup nutí všechny k opatrnému hraní. Při hraní bez hlasové komunikace tak budete mít problémy s načasováním a koordinace, ale se zapnutým mikrofonem to je něco jiného.

Přepady z více stran a jejich načasování, záchrana odhaleného kolegy v poslední chvíli vrženou šipkou nebo vynalézavá kombinace dovedností obou hráčů ukazují hru v lepším světle. Jako jediná aktuální alternativa, která podobný styl hraní nabízí, se mi vybavuje Assassin’s Creed: Unity. Ta je však vůči hráčům mnohem tolerantnější a hraní v kooperaci se v ní zvrhávalo ve zběsilé masakrování nepřátel ve stylu akčních her. Zde musíte být opatrní neustále. Problémy hry tím sice nějak nemizí, ale je to zajímavější.

Kromě multiplayeru toho však Aragami příliš zajímavého nenabízí. Nekompromisní důraz na opatrný postup a líbivá audiovizuální stránka sice zaujmou na první pohled, hru však sráží schematičnost, nemotorně vyprávěný příběh, roboticky působící nepřátelé a především bizarně zvolený způsob vývoje postavy. Největším nepřítelem osamělého Aragamiho nakonec není smrtící světlo, ale především nuda a frustrace.


Hodnocení hry

Redakce

65 %

Čtenáři

79 %

Vaše hodnocení

Doposud hodnotilo 14 čtenářů