A Dostálek byl tím, kdo rekordní dav rozjásal. Gólem v elektrizující atmosféře zařídil remízu 1:1. „Byla to obrovská euforie. Chtěl bych říct, že jsme si tehdy každý zápas užívali, ale tenkrát jsme to neuměli. Byli jsme mladí a nezkušení,“ sděluje ryšavý záložník. „Lituju toho.“
Od památného duelu uplyne o víkendu dvacet let. „Ani mě nesecvaklo, že bude nějaké výročí,“ přiznává 42letý exreprezentant, jenž dodnes válí v krajském přeboru za Bosonohy.
Z našeho archivuVIDEO: V Brně fandilo čtyřicet tisíc fanoušků a slávisté cítili strach Souboj Brna se Slavií kandidoval v roce 2013 na Nejpamátnější zápas dvaceti let fotbalové ligy |
Zbrojovka, v níž Dostálek dělá asistenta trenéru Habancovi, totiž v neděli hostí Spartu. A fotbalový fanatik mezi duely, které v kalendáři přesně na den oddělí 20 let, hledá podobnosti. „Když teď kluci porazí Spartu, neuvědomí si, že už se to nemusí opakovat. Nám v ten moment přišlo běžné, že jsme hráli před takovým obrovským množstvím lidí,“ líčí Dostálek.
Největší dav fandů dorazil proti Slavii. Co si vybavíte, když si na duel vzpomenete?
Pro mě byl už neuvěřitelný příchod na stadion. Kousek od něj, v Boby centru, jsme měli předzápasové soustředění, kde jsme odpočívali na hotelu. Když jsme dvě a půl hodiny před zápasem odcházeli na přípravu do útrob stadionu, u pokladen jsme viděli neskutečné fronty. Už tam nám s klukama začala nabíhat po těle husí kůže. Říkali jsme si, že bude perfektní návštěva, a moc jsme se těšili. Když jsme pak vyběhli 40 minut před začátkem zápasu na rozcvičku a rozhlédli se dokola, stadion za Lužánkami byl úplně narvaný. I spodní řady, kde nikdy nikdo nebyl, byly obsazené lidmi. Byl to fantastický zážitek.
Stadion za Lužánkami v roce 1996 a dnesLigový duel, ve kterém padl fotbalový divácký rekord v Česku, se odehrál na brněnském stadionu za Lužánkami 2. října 1996. Boby Brno - Slavia 1:1 Nová aréna na slavném místě má mít kapacitu 23 tisíc diváků. Optimistická varianta podle brněnského primátora Petra Vokřála (ANO) počítá s tím, že by první práce na stadionu mohly začít v roce 2018 a skončit by se mohlo v roce 2020. Město Brno nyní chce ukončit soudní spory o podzemní garáže soukromého majitele, které stojí na městských pozemcích vyčleněných pro stavbu nového chrámu. Objekt chce koupit a vybudovat v něm místa pro parkování. Podle primátora mělo město v minulosti snahy objekt odkoupit, ale nikdy se s vlastníkem nedohodlo. „My to chceme vypořádat. Narovnání vlastnických vztahů je posledním krokem k zahájení stavby,“ uvedl Vokřál. Fotbalový stadion za Lužánkami, který loni společně s dobrovolníky vzkřísil Petr Švancara, chátrá od počátku tisíciletí. Nový stánek Zbrojovky má vyjít zhruba na 1,7 miliardy korun. Část peněz by dalo město, část stát a fotbalový svaz, Brno se bude snažit získat peníze i od Jihomoravského kraje a také z Evropské unie. ČTK |
Tušili jste, že nastoupíte před rekordní návštěvou?
Ne, měli jsme úplně jiné myšlenky a nevnímali to. Chtěli jsme uspět a Slavii porazit, protože se nám to ne vždycky v domácích zápasech dařilo. Jestli si dobře vzpomínám, hráli jsme o čelo a chtěli jsme zůstat v tabulce nahoře. Po zápase jsme byli ale zklamaní, že jsme to nezvládli. Byli jsme jednoznačně lepším týmem a cítili jsme obrovskou křivdu ze strany rozhodčích, kteří nám nepřáli (Po skončení utkání dokonce naštvaní fanoušci chtěli převrhnout auto rozhodčího Průchy - pozn. aut.). I proto po zápase místo toho, abychom si to užívali, převládalo zklamání.
Napadlo vás, že taková kulisa už nikdy na fotbal v Česku nedorazí?
Vůbec. Vždyť tolik lidí chodilo každou neděli, co jsme hráli doma. (usměje se) Řekli jsme si: přišlo jich hodně, tak dojdou zase.
Slávista Ivo Ulich tehdy líčil, že když slyšel řev a viděl mexické vlny, měl strach. Cítili jste to jako domácí podobně?
Pro nás to byl jednoznačně dvanáctý hráč. A to platilo už v předchozích zápasech se Spartou, kdy přišlo 35 tisíc lidí, s Drnovicemi, s Ostravou, s Olomoucí. Mám někde doma historické fotky, kdy na sestupující Benešov přišlo 18 tisíc lidí, to bylo neuvěřitelné. Když to teď člověk někde řekne, ostatní se zeptají: Co jste to hráli? Kdy to bylo? Lístek byl zdarma a k tomu se ještě dostávalo pivo? Dneska už se tomu nechce věřit. Brno táhlo a lidi měli chuť chodit. Myslím, že se hrál i zajímavý a atraktivní fotbal. Bohužel se to už nezopakuje.
Jako hráč jste zažil zápasy za Lužánkami i na Srbské. Proč si do Králova Pole fanoušci nikdy nenašli cestu?
Myslím, že Srbská má takovou špatnou minulost. Sám nevím, čím to je, nepitval jsem se v tom. Možná je to tím, že tady dřív hrávala Královopolská, což byla konkurence Zbrojovky. Lidi se vymlouvají, že nemají kde parkovat, což je pravda. Problém s dopravou je tady obrovský. Myslím si, že ani stadion není tak oblíbený kvůli tomu, že i když přijde víc lidí, nevytvoří se dobrá atmosféra. Mně se hrávalo za Lužánkama moc dobře, i když tam ani nebylo tolik lidí. Měli jsme tam kabinu, cítili jsme se tam doma, já jsem tam navíc začal s velkým fotbalem.
Myslíte si, že Zbrojovce ubralo fanoušky spíš stěhování, nebo výkony?
Když budete mít deset lidí, co o tom něco vědí, řeknou deset názorů. Oba důvody, co jste zmínil, s tím můžou souviset. Pak jsou aspekty moderní doby. Dnes je kromě sportu hrozně moc lákadel. V sobotu se má hrát liga, ale vy vidíte, kolik lidí odjíždí z Brna pryč na svoje chaloupky a chatičky. Další lidi z venkova, co jezdili na fotbal, jsou raději v nákupních centrech. Spousta dalších se sem ani nedostane. Názorů bude moc a najít ten správný nejde.
Trenér Brna Svatopluk Habanec (zleva) a jeho asistenti Lukáš Přerost a Richard Dostálek.
Kouč Habanec při nástupu do Zbrojovky prohlásil, že by jako trenér chtěl zažít návrat za Lužánky. Máte jako jeho asistent podobnou vizi?
(přemýšlí) Já budu rád, když se jednoho dne přijdu za Lužánky podívat, klidně i jen jako divák.
Zbrojovka se letos trápí v ofenzivě. Neříkáte si, že jí schází podobný hráč, jako jste býval vy?
Já bych nebyl úplně typický špílmachr pro Zbrojovku. Spíš jsem pracoval ve středu pole, plnil defenzivní i ofenzivní úkoly. Dnes se hraje trošku jiný fotbal než tehdy, srovnávat to s dneškem je hodně složité. A teď nemáme špatné hráče, jen je potřebujeme dostat do pohody, aby se dostali na úroveň jako my tenkrát.
Když sledujete ligu z lavičky, neláká vás to ještě na hřiště?
Jako že bych řekl trenérovi, že mě tam má v 70. minutě poslat? (směje se) Znám sám sebe i svoje tělo. Kdybych byl o x let mladší, rád bych tomu pomohl, v dnešní době už tahle myšlenka nejde realizovat.
Ale pořád aktivně hrajete krajský přebor v Bosonohách.
Úroveň je hodně rozdílná než v lize, nebudeme si nic nalhávat. Krajský přebor je zajímavá soutěž, a když mně vyjde chvilka, rád si přijdu za klukama zahrát. Je tam dobrá parta, snad mě kluci mají rádi a respektují mě. Góly dávám takové, že spoluhráči na mě počkají, až doběhnu k bráně. Potom mi to připraví, pak se zaradujeme a odnesou mě na půlku. Konečně jsem našel mančaft, kde mně to vyhovuje. (usmívá se)
A jak se za ty roky změnil Richard Dostálek jako hráč?
Už toho nenaběhám tolik jako dřív. Už nevystřelím z takové dálky jako před 15 lety, protože mi už nohy neslouží a nedokopnu tam. Góly dávám především uvnitř šestnáctky - a to se ještě na mě musí počkat. Taky jsem zmoudřel, posbíral pár zkušeností, ale jinak jsem pořád stejný blázen, protože fotbal mě baví.
Kdysi jste prohlásil, že před fotbal stavíte už jen rodinu a zdraví je v žebříčku hodnot až za ním.
No, dneska už je zdraví posunuté výš, fotbal šel na další místo. Ale na bedně se drží pořád. (směje se)
A jak dlouho chcete ještě hrát?
Tohle už neplánuju. Když jsem se vracel do republiky, hrozně jsem chtěl pro Brno udělat nějakou práci, po sestupu jsem zase chtěl pomoct k návratu. Něco se povedlo naplnit, něco ne. Protože mě fotbal bavil i pak a nedovedl jsem si představit život bez něj, hrál jsem na nižší úrovni v Líšni, Břeclavi nebo Vyškově. Teď jsou to Bosonohy a neřeším, co bude za rok. Klukům v kabině v neděli po zápase řeknu: „Když to dobře dopadne, uvidíme se zase v sobotu.“ Ale už sám nevím, co bude za 14 dní.
Mimochodem, když se teď blíží dvacetileté výročí rekordního duelu, pamatujete si, jak jste proti Slavii vyrovnal na 1:1?
Jasně, v české lize jsem dal 67 gólů a myslím, že nenajdu žádný, na který bych si nevzpomněl. Tenhle je navíc takový obalený vším, co se kolem toho dělo. Patrik Holomek přihrál ve vápně svému bráchovi Pavlovi a ten mi to sklepl pod sebe někde mezi šestnáctku a penaltu. Já, jak jsem byl v plném náběhu, jsem balon po odrazu od země trefil, brankář Honza Stejskal šel na opačnou stranu a bylo to 1:1.
10. dubna 2013 |
