Manželé ve svém pivovaru vaří spodně kvašenou dvanáctku Skaličák, ležák plzeňského typu Ženich, svrchně kvašenou IPU s názvem Divá Bára a polotmavou karamelovou jedenáctku Agáta. „S pátým druhem si tu hrajeme, na zimu chceme uvařit nějaký stout nebo porter, v zimě se pijí těžší piva,“ říkají. | foto: Tomáš Lánský, MAFRA

Pivo nesmí stát víc než Plzeň, jinak se neprodá, říká majitel minipivovaru

  • 5
Rodina Stuchlíkových založila minipivovar Skalický Budulínek a vaří pět druhů piva. Začínali přitom jako většina nadšenců homebrewingem, neboli vařením piva doma na plotně.

Z koníčka se stal závodní kůň a dnes zásobují pivem místní hospodu, večerku a pivotéku, včetně desítek nadšených pijáků, kteří k nim přijdou pro klasické ležáky nebo svrchně kvašené pivo IPA. Sládková Lucie Stuchlíková přitom pivo téměř nepije.

V čem se vaše pivo liší od standardního piva v supermarketu?
Jan: Pivo ze supermarketu je filtrované a pasterizované, standardizované na vždy stejnou chuť a barvu. Naše piva nejsou zbavena toho nejlepšího. To, co leží v tanku, pijete. Jedinou nevýhodou je kratší životnost, zpravidla tři měsíce.

Češi jsou pivní národ, máme být na co hrdí?
Jan: Hrdost teprve přijde. Právě ta zmíněná standardizace a pasterizace piva za poslední desítky let způsobila, že 80 procent pivařů jsou ortodoxní pijáci, odmítající cokoliv nového. Ovšem vnímám tu nastupující generaci, která se ráda pouští do nových chutí, zkoušejí piva typu ALE, IPA, Stouty... Pivo, to není jen Gambrinus.

Bojí se hostinští nových piv, že je nikdo nebude chtít?
Jan
: Bojí se hlavně ceny, protože vědí, že ortodoxní pivaři jsou zvyklí na cenu do 25 korun. Naštěstí jsou tu pivní požitkáři, kteří nepijí pivo na objem, ale na chuť. Takoví si k nám přijedou pro pár lahví, která pak na zahrádce labužnicky a pomalu popíjejí.

Lucie Stuchlíková se sládkovou vyučila ve frýdlantském pivovaru, manžel Jan se spokojil s funkcí pomocného sládka.

Za komunismu se tu vařil jen jeden druh spodně kvašeného ležáku, teď je boom nových piv, není tenhle trend jen dočasnou záležitostí?
Jan: Teď je poptávka po svrchně kvašených pivech, ty se budou pilovat a posilovat svoji pozici. Nové exotické chutě budou vždycky spíš na okraji. Například brněnský létající pivovar Crazy Clown se pouští třeba do oříškového nebo ibiškového piva. Tam ale my nikdy nepůjdeme. Chceme mít zhruba pět vytuněných piv a těch se držet.

Kolik jich vaříte dnes?
Jan: Čtyři stálé druhy a jeden sezonní druh. Vaříme spodně kvašenou dvanáctku Skaličák, ležák plzeňského typu Ženich, svrchně kvašenou IPU s názvem Divá Bára a polotmavou karamelovou jedenáctku Agáta. S pátým druhem si tu hrajeme, na zimu chceme uvařit nějaký stout nebo porter, v zimě se pijí těžší piva.

Mluvíte o pivu s neuvěřitelným zápalem. Co pro vás pivo znamená?
Jan: Pro manželku hromadu práce (smích).
Lucie: Pro mě je pivo potěšení. Těší mě, když přijdou lidi, povídáme si tady a diskutujeme o pivu. To mám ráda. Ale je to i řehole. Ráno v šest hodin zalezu do pivovaru a večer v osm8 z něj vylezu.

Už vám tu říkají paní sládková?
(smích) Ano, ale moc jsem si na to ještě nezvykla.

Jak se vůbec zrodil název Skalický Budulínek?
Jan: Ten se zrodil na naší zahrádce pod pergolou, paradoxně nikoliv u piva, ale u Chardonay. Měli jsme tenkrát takovou bílou dodávku s netypickými světly, říkali jsme jí Budulínek. Když se hledal název pivovaru, spojili jsme místní příslušnost a něčím vlastním.

Jaká je pro vás nejpříjemnější fáze výroby piva?
Lucie: Pro manžela ochutnávání (smích).
Jan: Souhlasím, jako pomocný sládek mám lepší práci, musím ochutnávat vzorky, hlídat první zakvašení, jakou pivo dělá pěnu...

Do 15. století, kdy pivo připomínalo polévku, jej vařily ženy, pak se té profese teprve chopili muži. Vaše rozdělení rolí tedy není až tak neobvyklé.
Jan: Jistě, ženy mají především lépe vyvinuté chuťové receptory, lépe odhalí jemné nuance v chuti piva a případné závady.
Lucie: Já přitom moc pivo nepiju, raději víno (smích). Musím ho samozřejmě ochutnat, ale jsem radši, když se obětuje manžel.

Jaké máte sami rádi pivo?
Lucie: Já bílé víno (smích). Ale jinak vypiju jakékoliv, k obědu klidně i takzvané europivo.
Jan: Mně chutná Klášter, ten pivovar má navíc úžasnou atmosféru. Také frýdlantská piva jsou moc dobrá, ještě miluju piva z Permonu.

Jak dlouho jste pivo testovali, než bylo pitelné?
Jan: Asi čtyři várky. To pivo samozřejmě bylo pitelné už od začátku, ale spíš pro nás. Třeba nám bouchaly flašky, neboť jsme ho stočili při vyšším cukru a pivo pak vyletělo ven. Nebo nám třeba vůbec nepěnilo. Začátky byly krušné.

Museli jste pivo i vylít?
Jan: Museli. Jednou se nám rozbil ohřev. Vaření piva je závislé na dodržení přesných teplot, jinak uděláte jenom hořkou vodu. Tank se musel vylít.

V čem je vlastně kouzlo chuti piva? Vždyť přece v každém pivu je plus mínus to samé a přece chutnají jinak...
Jan: V časech, teplotách a poměrech. Stačí někde ubrat nebo přidat a pivo bude jiné. Záleží i na vodě. Pak stačí nechat pivo déle ležet a bude chuťově jiné.

Co se nesmí podcenit?
Jan: Nesmíte nic urychlit. Já dělal 13 let ve fabrice optimalizaci výrobních procesů, ale kdybych něco takového vnesl do minipivovaru, tak je zle. Tady nelze nic uspěchat. Nic nelze zkrátit. Pivo chce čas.

Když máte doma pod střechou pivovar, nemáte pak pořád chuť popíjet?
Jan: Když budete řezník, taky budete zpočátku nadšený, ale chuť na maso vás brzy přejde. První tanky jsme degustovali, chodily k nám návštěvy a pilo se pořád, ale teď už nemáme tu potřebu. Je to ale fajn, když se k nám nečekaně sleze návštěva a my máme vychlazené pivo.

Jak laik pozná dobré pivo?
Jan: Sto lidí – sto chutí. Pivo co vám bude chutnat a budete z něj nadšený, člověku vedle vás nebude šmakovat. Někdo má rád vysokou pěnu, jiný zase ne. Někdo rád hořké, jiný ne.
Lucie: Pivo musí být především studené, správně nasycené, mělo by mít správnou pěnu a vonět jako pivo.

Co pivu nesvědčí?
Jan: Když ho hospodský zkazí. Stačí, když třeba nemá chlaďák a pivo si začne žít svým životem. Když ho držíte pod osmi stupni, nevyvíjí činnost, ale jakmile jej dáte do tepla, zbytkové kvasnice začnou požírat zbytkový cukr, znovu rozjedou činnost a pivo ožije. Pak pivo není dobré. Může i zkysnout. Je to problém hospod, kde se k pivu neumějí chovat.

Velké pivovary korumpují hospodské tím, že jim platí markýzy, slunečníky, pípy nebo vybavení hospody. Tomu vy nemůžete konkurovat. Vadí vám to?
Jan: Náš výstav není a nikdy nebude tak velký, abychom vařili pivo v obřích objemech a museli ho někam dodávat. Pro naše pivo si lidé speciálně chodí. Nám stačí, že naše pivo se točí ve zdejší hospůdce.

Pivo má v Česku pověst levného alkoholu, pivní lístek jsem v restauraci ještě neviděl. Není to škoda?
Jan: Ono to sem přijde. Lidí, kteří hledají zážitkovou gastronomii, přibývá. Třeba v Brně jsou malé pivničky s dřevěnými lavicemi, kde vám natočí pivo a k němu dostanete třeba syrečky. Pivo je tam dražší, ale hodně druhů. Bylo tam narváno.

Chybí vám na české pivní mapě víc minipivovarů?
Jan: Dnes je jich tu asi 360, takže prostor pořád je. Bylo by to dobře. Dřív měla každá vesnice svůj pivovar, tím odpadávala složitá logistika, pivo se nikam nevozilo a nemuselo tedy tolik vydržet. Musí si to ale určit konzumenti.

A jak vás přijali tady ve vsi?
Jan
: Odpovím příkladem, který ilustruje naši situaci: Když v Novém Boru vyroste nový pivovar, bude se v Novém Boru dobře prodávat naše pivo. A tady ve Skalici se bude dobře čepovat pivo z Nového Boru.

Váš pivovar nemá varnu, spilku, sklepy. Je to jedna velká místnost. Takhle vypadají všechny minipivovary?
Jan: My jsme si všechno vyráběli sami s pomocí kamarádů. Nejprve se udělal přístavek. Pak se vymýšlelo zařízení, všechno svařit, odzkoušet... Nebýt našich přátel, nikdy bychom to nezvládli.

Vy jste se paní sládková učila na sládka ve Frýdlantu?
Lucie: Ano, byla to pro mě velké škola. Tam se vaří velké objemy piva. Pivovar má milion páček, byla jsem z toho zoufalá. Ale byl to pro mě obrovský přínos.

Vychovává si tím tamní pivovarník Marek Vávra konkurenci?
Lucie: Jsou tam bezvadní lidé, takhle to vůbec nevnímají. Oni pivovarníci drží při sobě. Když jsme třeba vyráběli naše zařízení, frýdlantský sládek Pavel Palouš nám ukazoval a radil, jak na to. Také bychom zde přes zimu chtěli otevřít malé školící středisko, jako mají oni.

Vaření piva je hlavně čekání, čekání a zase čekání. Není to úmorné?
Lucie: A vidíte: spousta lidí si myslí, že uvaříte pivo a za pár dní ho pijete (smích).

Čím si to čekání krátíte?
Lucie: Myjí se sudy, desinfikují tanky, flaškuje se. Je tu hromada práce, která není moc vidět. Ale jinak je v minipivovaru pořád co dělat.

Minipivovarníci si stěžují na legislativní guláš a byrokratické překážky. U vás to bylo při vzniku stejně?
Jan: Je to zvláštní, ale kromě toho, že jsme nestihli pár lhůt, jsme neměli nejmenší problém. Veškerý lidi, co s tím měli něco společného, se chovali normálně. Je ovšem fakt, že úřední kolečko trvalo rok.

Když si budu chtít minipivovar jako máte vy pořídit také, co k tomu potřebuji?
Jan: Prostor, nadšení, čas a peníze. A nezvládnete to sám, musíte mít kolem sebe lidi, co vás v tom nenechají.

Drží komunita minipivovarníků hodně při sobě?
Jan: Zdá se, že ano. A nejen mini, ale všech. Když nám třeba došel slad, cvikovský pivovar nám prodal svůj, přestože by vůbec nemusel.

Je české pivo podhodnocené? Jaká by byla poctivá cena?
Jan
: Každý hostinský vám řekne, že hranici určuje prodejní cena Plzně. To je dobré pivo, za které lidi peníze dají, zároveň je ale drahé. Jakmile na čepu bude pivo za cenu plzně, má šanci. Dražší už moc ne.

Co PETky? Pivo tam prý nepatří. Vy do nich ale pivo stáčíte také.
Jan
: Pivo musí být především stočené protitlakem, pak nemá šanci oxidovat. Jak jsme si řekli, u piva je důležitá cena. Můžu nakoupit flašky, ale pak se s cenou piva dostanu na šílenou hranici. Naše pivo nemá dlouhou trvanlivost, takže mu plast neublíží.

Kolik takový minipivovar stojí?
Jan: Kdybychom si ho nechali dělat od firmy, hodnota bude tři miliony. Je to vše nerez, to je drahý materiál, technologové pro výrobu jsou lidi placení zlatem.