Půvabná Schmilka
Výlet odstartujeme kousek od našeho Hřenska, u labského nábřeží v sousední saské obci Schmilka. První metry zlehka rozdráždí naše smysly, očím zalahodí zejména pečlivě upravená starobylá stavení s hrázděnými štíty.
Naopak chuťové pohárky zaktivuje lákavá nabídka místního minipivovaru umístěného v komplexu historického mlýna, který znovu zpracovává zlatavá zrna obilí.
Otevřená mlýnice v plném provozu si určitě vynutí krátkou zastávku. Úzkou ulici vroubí pestré zahrádky a široké květináče s vzrostlými palmami dávají celému městečku atypický šmrnc jižního letoviska.
Podél fantastických vyhlídek
Zpočátku věrně sleduji žlutě značenou stezku směřující ke Svatým schodům. Ty jsou ale momentálně uzavřeny z důvodu opravy. Na rozcestí odbočuji vpravo a díky široké lesní komunikaci pohodlně nabírám výšku.
Vzápětí po průchodu úzkou roklinou dosahuji náhorní plošiny s křižovatkou značených cest. Odtud pokračuji směrem na Kuhstall. Brzy se objevuje soustava vyhlídek, které svými vyhřátými pískovcovými plotnami vábí k posezení.
Panorama stolových hor na náhorní plošině Malého Winterbergu
Pod nimi zeje nedozírná hlubina vyplněná zvlněnými lesními porosty, z nichž vystupují zubaté skalní útesy i solitéry stolových hor. Po levé straně stezky se tyčí stěny a věže Malého Winterbergu (Kleiner Winterberg). A přestože jsem už Saským Švýcarskem hodně rozmlsán, tak ve mně Malý Winterberg zanechává nesmírně pozitivní náboj. I když je oproti kamenné divočině masívu Schrammsteine mnohem méně členitý.
Vrcholovou kótu Malého Winterbergu stezka obchází. Naštěstí v závěrečném cípu náhorní plošiny si lze odskočit bokem na římsu zčernalého útesu, kde se za větvovím stromů rýsují pískovcové koruny protilehlé skalní bariéry.
Úchvatnou pustinou do romantické rokle
Za Malým Winterbergem mě čeká prudký sestup spojený se ztrátou poctivě vyšlápnutých metrů. Tam též opouštím rušnou magistrálu a vydávám se vpravo, přitom fakticky kopíruji předešlý úsek.
Jenže místo v dechberoucích výšinách se nyní pohybuji podél úpatí nebetyčných stěn. Tento úsek mě mimořádně zahřál u srdce. Zatímco nahoře jsem potkával menší skupinky výletníků, tady jsem si půlhodinku pochodu užíval božského relaxu, jen občas přerušeného krákáním krkavců.
Nad stezkou k rokli Heringsloch se tyčí impozantní stěny.
I úzká pěšina signalizovala, že sem zamíří převážně pouze znalci. Vedle ní se zvedají jednolité skály: kolikrát je nutné zaklonit hlavu, aby bylo možné dohlédnout k horní hraně. Rovněž přilehlé porosty se z fádní smrčiny postupně změnily na přívětivý smíšený les. První pocestné potkávám až u dolního vyústění suché rokle Heringsloch.
Dávný vulkán
Tady se znovu ohlásí stoupání. Tentokrát po klikaté stezce okolo gigantických balvanů stinné romantické rokle. Zanedlouho jsem opět na náhorní plošině, kousek od bodu, kam mě ráno dovedla přístupová cesta ze Schmilky. Tudíž jsem takřka uzavřel dílčí okruh.
Nyní mě čeká přibližně čtvrthodinka nenáročné chůze. Pak se v přítmí lesa vynoří nízká vrcholová skalka Velkého Winterbergu (Grosser Winterberg, 556 m). Ta je ale zbudována z vulkanického čediče s typickou sloupcovitou odlučností.
Úvodní pasáže při průchodu roklí Heringsloch
Velký Winterberg s chatou a rozhlednou
Velký Winterberg představuje důležitý turistický uzel, kde se kříží velké množství značených cest. A vévodí mu areál rázovité horské chaty s restaurací a rozhlednou, který pamatuje počátky masovějšího objevování unikátních krás česko-saského příhraničí.
Své jméno obdržel díky drsnému klimatu a dlouhému trvání sněhové pokrývky. Četné informační prameny u Velkého Winterbergu zdůrazňují výjimečný kruhový rozhled. Zasouvám tedy eurovou minci do turniketu a po rozvrzaném schodišti prosyceném historií mířím do nejvyššího patra věže.
Boční stěny interiéru rozhledny září čerstvou výmalbou, v níž působivě zůstaly zachovány ostrůvky původní omítky popsané jmény a vzkazy mnoha generací návštěvníků. Bohužel, časy kruhového výhledu už dávno minuly. A kdysi velkolepá panoramata omezily rozložité koruny listnatých stromů. Mimo vegetační období snad může být situace příznivější. Také postrádám bližší vysvětlivky k výhledům. Přece jen nejsem zdejší.
Pokouším se improvizovaně orientovat podle mapy: vcelku pěkně je otevřen obzor na naši stranu hranice. Tam se napůl odhalil monumentální Růžovský vrch. A dále zejména linka kuželů, o nichž se domnívám, že patří Studenci a jeho blízkému okolí. Poslední zajímavost Velkého Winterbergu tvoří budova „ledárny“ s přírodovědně laděnou expozicí správy Národního parku Saské Švýcarsko.
Pohled na naši stranu hranice se sopečnými kužely
Kipphornaussicht. Fotografům doporučuji sem zajít brzy zrána, když svítí východní slunce.
Labe jako na dlani
K závěrečnému sestupu nazpět do Schmilky volím delší variantu vyznačenou červenou tečkou. Ta se zprvu klikatí podél státní hranice. Zde jsou dobře patrná ostrá rozhraní čediče a pískovců. Brzy následuje vyhlídka Kipphornaussicht.
Hodně lituji změny počasí, protože dopolední slunce vystřídal zachmuřený opar. Tu se totiž krásně ukáže ohromující údolí Labe lemované zubatou nitkou bariéry Schrammsteine a uzavřené smyslnou bradavkou mé nejoblíbenější hory Saského Švýcarska – Liliensteinu. Přímo naproti vyhlídce jsou zase efektně naskládány obrysy Zirkelsteinu, Velkého Zschirnsteinu a našeho Děčínského Sněžníku.
Může se hoditJak se tam dostat |
Prohlédněte si krásy Českého i Saského Švýcarska:
11. listopadu 2014 |
