„Přehlídka mých aut a mých děvčat,“ jíž režisér svou zpověď zahajuje, se ještě několikrát připomene jako jasné přiznání zmařené touhy po úspěchu, uznání, po velkém světě s jeho leskem. Patří sem i kabriolet, který Jiří Mádl coby Němec řídí v Cannes, kde měli roku 1968 hned tři naši tvůrci příslib trofejí a od vedení státního filmu pokyn „pijte, utrácejte, konto je neomezené“.
Následné vysvětlivky sice trochu zdržují, ale i pro zasvěcené obsahují zajímavé archivy či dotáčky ohledně gesta, kdy byl festival ze solidarity s politickými bouřemi zrušen, Godard rozřezal promítací plátno, Miloš Forman podle Němce „stáhl ze soutěže vedle svého i můj film“ a „levicoví blázni“ zmařili šanci, takže párky a slivovici na oslavu cen z Cannes delegace rozprodala.
Silný ostrý střih z černobílého obrazu do ticha nastolí šok ruské invaze: oheň, díry po kulkách v autě, krev na dlažbě, proslulé záběry, jež Němec pašoval na Západ. Rychle odsud, ale jak? Panika v letadle, odkud ho StB vyvede, ústí v kouzelný výslech kolem kravat a Franze Kafky. Jedna z četných chvil, kdy jeho cit pro absurditu vítězí nad hořkostí, na niž měl Němec svaté právo.
Koláž z americké půdy zahrne krásky v bikinách, Ivanku Trumpovou, obživu při natáčení svateb „za 150 až 1 500 dolarů a účast na všech přípitcích“ i razítko pro návrat „na pohřeb komunismu“. Od Bacha k jazzu, od Anny proletářky k nahotě, od legrácek k infarktu, s průpovídkami typu „a teď přijde ten kýč“ buduje Němec film, kde je možné cokoli, nikoli však pro efekt, nýbrž výhradně z jeho vnitřní logiky. Velké dějiny líčí přes osobní výjevy a sklonu k sebelítosti se dovede vysmát.
Nutno však ocenit i jiné, kteří pro samorosta sehráli své party, počínaje Jiřím Menzelem, o němž tu zazní, že „nikdy nepil, držel se máminy sukně“, a konče Jiřím Bartoškou při karlovarské poctě. „Oscar za svobodu“ chutná trpkou ironií, ale „Miluju film“ pocit křivdy přebíjí. Láska k dobrodružství profese vítězí včetně ryby na talíři, v níž odhalí smysl filmu.
Podle týmu, jenž Vlka dokončil, napadla Němce pointa na poslední chvíli. „Přivezte mi pstruha a Mádla,“ požádal již těžce nemocný – a dal do té scény víc hravé představivosti než celá soutěž Varů, kde Vlk dostal zvláštní uznání poroty. Ač není pro každého, je přesně takový, jaký ho Němec chtěl mít.
