Když v úterý 30. srpna zemřela nejlepší česká sportovkyně historie, pro Zdeňka Zerzáně ze Šumperku se zastavil čas. Se skvělou gymnastkou, která dokázala svými postoji štvát komunistický režim, ho pojilo velké přátelství.
„Samozřejmě mě to sebralo. Myslel jsem si, že Věra těžkou nemoc už porazila ostatně jako vše a všechny, se kterými bojovala. Bohužel nemoc byla silnější,“ říká Zerzáň.
V životě sportovní legendy přitom právě šumperský horal sehrál nezanedbatelnou roli. Možná, že bez jeho pomoci by v roce 1968 Věra Čáslavská ani neodjela na posléze tak úspěšnou olympiádu v Mexiku. Na první setkání s gymnastkou si Zerzáň dobře pamatuje.
„Bylo to někdy v roce 1965 nebo 1966. Jako člen Horské služby Jeseníky jsem jezdil na Ústřední výbor Československého svazu tělesné výchovy. Uviděli jsme se na chodbě. Věra tam stála s Danou Zátopkovou, která tam tehdy pracovala, i když ani její postoje nebyly režimu nakloněné. Prohodili jsme sice jen pár vět, ale už tehdy jsme si padli do noty.“
„Lidé se těšili, že se uvolnil režim. Vše bylo za pár dnů jinak“
Reprezentační gymnastky tehdy jezdily do Šumperka na soustředění, protože tam měly skvělé podmínky. A vyrazily tam i před olympiádou v Mexiku.
„Jako sportovec jsem se znal se správcem stadionu a tělocvičny, kde trénovaly, takže jsem měl možnost se s týmem seznámit. Měly s sebou i klavíristu, který je při cvičení doprovázel. Vím, že se jmenoval Ruda a byl to úžasný člověk, ostatně stejně jako celý tým,“ vypráví Zerzáň.
Bylo to v době euforie, kdy se i lidé v Šumperku těšili, že se uvolnil režim a nabízí více svobody. Jenže všechno bylo za pár dnů jinak. Zvrat k horšímu přinesla srpnová invaze vojsk Varšavské smlouvy.
„Vím, že gymnastky to taky hodně silně prožívaly a zvlášť Věra, která předtím v červnu podepsala Dva tisíce slov (dokument, jehož autorem byl spisovatel Ludvík Vaculík, požadoval ještě víc svobod než nabízeli reformní komunisté a podepsala ho řada osobností - pozn. red.).“
Tajemník úřadu skončil po varování jako silničář
Události potom nabraly rychlý spád. „Den po vstupu vojsk za mnou přiběhl správce tělocvičny. Říkal, že mu volali z OV KSČ, že je Věra Čáslavská v ohrožení. Prý po ní jdou tajní z ruské NKVD. A že prý ji mám někam schovat. Naštěstí se i na OV KSČ našli rozumní lidé,“ říká Zerzáň.
Tajemník, který poskytl tuto informaci, byl podle něj později vyhozen a skončil jako silničář. Zerzáň šel hned za trenérkou reprezentantek Jaroslavou Matlochovou a řešili, kam Věru ukrýt.
„Dohodli jsme se, že ji odvezeme do Jeseníků na chatu na Vřesové Studánce, která už dnes bohužel nestojí. V té době jsem byl rok náčelníkem Horské služby Jeseníky a měl na Vřesovce služební byt. Právě ten se měl brzy stát Věřiným přechodným domovem.“
Musel však vyřešit dopravu, protože se svým embéčkem by na „Vřesovku“ nevyjel.
„Potřeboval jsem terénní vůz, kterých tehdy bylo v Šumperku jenom pár. Ale šumperský aeroklub, jehož jsem dodnes členem, měl ruského gazíka,“ popisuje. Jenže oficiální cestou si auto půjčit nemohl.
„Tehdejší předseda aerokolubu byl velký komunista a souhlasil se vstupem vojsk na naše území. Ten by auto nepůjčil, takže to bylo natajno, taková partyzánština,“ směje se při vzpomínce.
Fyzičku udržovala přehazováním uhlí, cvičila v lese
Odvezl ji do hor, kde sice neměla podmínky na trénink, ale přesto se musela dál připravovat.
„Kladinu cvičila na kládě, shyby na stromě, prostná na mechu. A na lesní cestě zkoušela rozběh na přeskok. Fyzičku si udržovala tím, že přehazovala uhlí. Zrovna tam byla přivezená hromada na zimu, tak se s ní prala,“ popisuje Zerzáň.
Mezitím se po Čáslavské „někdo“ ptal, dozvěděl se později její „únosce“ od správce tělocvičny. „Řekli mu, že Věra onemocněla a odjela ze soustředění do Prahy,“ popisuje. Přestože neměla Čáslavská podmínky pro trénink, dokázala se udržet ve formě.
„Když jsem ji viděl, jak cvičí nebo jak hází uhlí, říkal jsem si, že aspoň jednu zlatou získá. Její sebevědomí, cílevědomost, vytrvalost, zarputilost a přesvědčení, že musí, byly obdivuhodné. Že to nedělá pro sebe, ale pro národ.“
Místa, kde se ukrývala, zajímala po letech japonské filmaře
S Čáslavskou se po jejím pobytu na Vřesovce rozloučili narychlo, protože bylo potřeba, aby odjela v co největší tichosti do Prahy. Díky tomuto dobrodružství vzniklo mezi dvojicí, která byla v dalších letech opakovaně perzekvována pro své postoje, celoživotní přátelství.
Naposledy se viděli loni a loni také Zerzáň vystupoval v dokumentu, který přijeli natáčet Japonci.
„Pro ně byla Věra už od olympiády v Tokiu bohyně. Přijeli na podzim a chtěli, abych je zavezl i na místa, kde se skrývala, ukázal jim naše letiště,“ nastínil s tím, že mu Japonci potom poslali DVD.
„Je to jenom v japonštině, ale o tom, že bych si nechal dokument přeložit, jsem neuvažoval. Třeba ho naše televize koupí a odvysílá.“
31. srpna 2016 |
