Jsem už šest let sám. Vůbec nevím, po čem ženy touží, směje se Kotek

„Šest let jsem jen pracoval, takže teď si můžu také trošičku užívat,“ prohlašuje herec a režisér Vojta Kotek. Už na konci léta se ale objeví v novém seriálu Mordparta. Jak přiznává pro týdeník 5plus2, s popularitou již umí pracovat lépe než v době, kdy ho Snowboarďáci katapultovali mezi české celebrity.

Na televizní obrazovce Vojta Kotek působí jako suverén a možná trochu
i jako frajírek. Jenže on sám to považuje spíš za masku. Tvrdí o sobě, že s
brzy nabytou popularitou se příliš nedokázal srovnat. „Zabralo hodně času,
než jsem začal brát v potaz, že ten kluk z plakátu je také Vojta Kotek,“ říká herec, který si minulý rok splnil sen, když jako svůj režisérský debut natočil film
Padesátka.

Týdeník 5plus2

Každý pátek zdarma

Víte, kde léčil doktor Štrosmajer? Nechte se zlákat do míst, kde se natáčely slavné české filmy a seriály.

Potkáváme se na nohejbalovém turnaji. Jste hodně soutěživý člověk?
Já? Velice! (smích) Kdepak, vůbec ne. Já svoji soutěživost pořád předstírám, abych se vůbec dokázal motivovat ke sportu. To, že jsem na podobné akci, je u mě velmi výjimečný jev.

Když jste před lety účinkoval v reklamní kampani z prostředí posilovny, tak jste se nechal slyšet, že vás to namotivovalo k tomu začít se svým
tělem něco dělat. Jak to dopadlo?
To se nakonec vůbec nestalo. Kdepak, neklaplo to. Ale je pravda, že letos jsem si řekl, že půjdu trochu víc do sebe. Začal jsem jídelníčkem, nikoli cvičením. To je meta, na kterou se teprve chystám.

Takže si teď bedlivě hlídáte talíř?
Snažím se o to. Vůbec nikdy jsem si ho totiž nehlídal, tak jsem se rozhodl začít, a musím říct, že to zatím funguje samo o sobě.

Je vám 28 let, myslíte, že to už je ten věk, kdy se musíte začít hlídat?
Ne, to vůbec nebylo dané věkem. Jednak už mě štval pohled do zrcadla a jednak jsem si udělal trochu víc času na sebe a chtěl jsem ho nějak užitečně využít. Doteď jsem totiž pořád pracoval, opravdu někdy až moc. Je ale pravda, že ta třicítka klepe na dveře.

Vojta Kotek

■ Narodil se 8. ledna 1988 v Praze.
■ Pochází z divadelnické rodiny, jeho otec Václav Kotek je hercem v Divadle Járy Cimrmana a maminka vystudovala produkci na DAMU.
■ Kromě činoherního a filmového herectví se věnuje také režírování, moderování a dabingu.
■ Proslavil se teenagerskými komediemi Snowboarďáci, Rafťáci a Ro(c)k podvraťáků, ovšem zahrál si i vážnější role ve filmech jako Tobruk či Venkovský učitel.
■ V loňském roce měl premiéru jeho celovečerní režisérský debut Padesátka.

O třicítce vůbec nemluvte, jsem stejný ročník jako vy.
Tak víte, o čem mluvím. (smích)

Vůbec netuším. Zastavme se ale u té vaší práce. To je takový silný
motiv většiny rozhovorů s vámi za poslední roky – samá práce, práce,
práce!
A právě letos je to poprvé trochu jinak. Možná jsem o tom tolik mluvil také proto, že jsem se snažil odvést řeč od svého soukromí. Na druhou stranu je pravda, že jsem ani o ničem jiném moc mluvit nemohl, protože posledních pět šest let jsem opravdu pořád jen pracoval. Ale mě to baví, takže to neberu jako nějakou dřinu. Především mě to naplňuje. Je fakt, že když jsem udělal celovečerní film Padesátka, což bylo něco, k čemu jsem směřoval celý život a moc jsem to chtěl, tak ve mně nastal určitý zlom. Cítím, že se už nemusím za něčím tolik hnát a pachtit a můžu si taky trošičku užívat.

Takže film Padesátka nebyl jen takový start našlapané režisérské kariéry,
která bude vypouštět do světa jeden biják za druhým?
Ne ne. A myslím si, že by to ani nebylo dobře. Podle mě není potřeba chrlit co
rok nějaký film. Těch může člověk za život natočit pět šest, co já vím třeba i deset. Točit filmy je zvláště v našich podmínkách strašně náročné. Stojí to hrozně moc energie, vůle, odříkání a vlastně to není job. Spíš věc, která je pro radost.

Kdybyste si vzala honorář a rozpočítala na čas, který tím strávíte, tak byste zjistila, že se tím nemáte šanci uživit. Pro mě to bylo něco, co jsem si hrozně přál a tušil jsem, že k tomu jednou tak nějak dospěju. Ale nemyslím, že bych teď měl dělat jenom režii. Snažím se nechávat si ty nůžky víc rozevřené. Teď se třeba věnuju víc své kapele. Vlastně zjišťuju, že mi vyhovuje věnovat se vždycky jedné věci hodně intenzivně a pak si zase odpočinout u něčeho jiného.

Jak říkáte, velký zápřah jste zažíval v posledních pěti šesti letech, ale ten
největší boom kolem vás nastal s filmem Snowboarďáci. V době, kdy
vám bylo nějakých šestnáct let, jste visel na plakátech v dívčích pokojích. Byl jste na něco takového připravený? Přeci jenom mezi umělci jste se pohyboval odmala.
Vůbec ne. Myslím, že na to nikdo nemůže v tomhle věku být připravený. Je to o tom, jak se s tím pak dotyčný srovná.

A vy jste se s popularitou srovnal dobře?
Trvalo mi to sice dlouho, ale řekl bych, že nakonec jo. Já jsem si to strašně
dlouho nechtěl přiznat a vůbec jsem nechtěl přijmout, že to tak je. Říkal jsem
si, že je to prostě jen taková iluze, co si ty holky vytvářejí. A ono to tak vlastně
i je.

Ale ve výsledku jsem si z té popularity nedokázal vzít ani to dobré pro sebe. Úplně jsem to odmítal. Zabralo celkem dost času, než jsem se srovnal s tím, že je tu ještě někdo, koho také musím brát. Že ten kluk z plakátu je také Vojta Kotek, i když je to někdo jiný než já.

Každopádně od té doby uběhlo už dost let. Puberťačky už vás určitě tolik nepronásledují a máte za sebou nějaké ty vztahy. Víte už dnes, po čem ženy touží?
To je otázka, která je mi hodně vzdálená. Podívejte se, já jsem už šest let sám. Já právě vůbec nevím, po čem ženy touží. (smích)

Vraťme se tedy asi radši zpět k té práci. Na podzim se objevíte v novém seriálu Mordparta z drsného policejního prostředí. Připadáte si někdy jako drsňák?
Když jsme to točili, tak jsem si spíš připadal někdy trochu směšně. Ale v normálním životě tím, že některé věci dělám už dlouho, tak už asi trochu vím,
jak to chodí. Jsem si jistý tím, co dokážu a nedokážu.

Jste pacifista, nebo rváč?
Jednoznačně pacifista.

Takže když se v hospodě schyluje ke konfliktu, jste ten, co se to snaží
rozmluvit?
Už tolik ne, protože když se o to pokoušel Michal Hrůza, tak dostal hodně přes
hubu. Každopádně než jako rozdmýchávač jsem vždycky působil spíš jako
uklidňovatel.

Kdybyste se měl zamyslet nad nebezpečími nikoli v hospodě, ale těmi šoubyznysovými, jaký největší průšvih může nastat u dětských
hvězd? Myslím tím, co může děti doopravdy zkazit?
Ano, když nemají dostatečně dobré vedení od rodičů a když jim nikdo z jejich
okolí nenabízí žádnou jinou alternativu toho světa, ve kterém se pohybují. Já
jsem měl naštěstí spoustu dobrých přátel, kteří mě znali předtím, než jsem se
stal známějším. To, že moje rodiče trošku to prostředí znají a varovali mě před
tím, co se může stát, bylo taky velké plus. Nejhorší asi je, když je dítě úplně
nepolíbené šoubyznysem a nemá ani žádnou základnu v lidech, kteří by mu mohli poradit a trošku ho občas srazit na zem.

Nemáte pocit, že sláva je v Česku hodně relativní pojem, když vezmeme
v potaz, jak jsme malá země?
Když se člověk pohybuje jen v rámci našich hranic a moc nevystrkuje nos, tak
vlastně u nás stačí docela málo, aby se kolem něj začaly dít docela velké věci.
Za chvilku vás opravdu znají všichni, protože je nás tady pár. Mladý člověk,
který vůbec netuší, může snadno podlehnout dojmu, že něco umí. Je to ale také dané tím, v jakém profesním prostředí se pohybuje. Když jste třeba v nějaké pěvecké soutěži, všichni vás tak nějak chválí a posílají hlasy. Ale když pak přijdete do reálného prostředí, kde na sobě ti lidé opravdu pracují, tak je to docela šok.

Co v umělecké branži vnímáte jako známku kvality?
Že člověk to řemeslo dělá poctivě a nehledá ty nejjednodušší cesty, že jde
i proti překážkám, aby naplnil nějakou svoji vizi. A taky nesmí uvěřit tomu, že
to stačí.

Jste poctivý řemeslník?
Snažím se být. Je to pro mě jedna z těch nejzásadnějších věcí na mé práci.

Vojta Kotek tráví volno hlavně na rybách nebo na chatě:

12. července 2015