Jste spíš divadelník. Stálo vás hodně přemáhání zvyknout si na rutinu seriálu?
Naposledy jsem se objevil ve V.I.P. vraždách, které běžely v televizi asi před půl rokem, předtím to bylo kolem roku 2010 v Dokonalém světě. Nechci říci, že preferuji spíš divadlo, ale skutečně v něm hraji víc a mám ho moc rád. Myslím si, že divadlo je základ každého herce. Hraní v seriálu je pro mě velkou zkušeností a zároveň je to něco úplně jiného. Točit někdy až 18 obrazů najednou stojí opravdu spoustu energie a to občas ani nemáte jistotu, že výsledek bude v pořádku.
V seriálu Jetelín žijete se svou maminkou. Jak dlouho jste žil s rodiči?
U rodičů jsem žil asi do osmnácti let, kdy jsem odešel do Prahy studovat DAMU. Mělo to tak prostě být, i když mi omáčky od mamky opravdu chybí. Zase jsem ale získal spoustu jiných věcí, takže myslím, že se to vždy nějak vyrovná.
Co byste řekl o své současné roli. Nehrajete v seriálu trochu mamánka?
Možná trochu, ale na druhou stranu je to vlastně důsledkem výchovy. Jde o kluka, který nebyl schopný se osamostatnit, teď je mu už čtyřicet a stále žije s maminkou. Od toho se samozřejmě odvíjí další věci, jako způsob vnímání věcí okolo něj, vztah k ženám a vůbec k životu jako takovému.
Jakou svou divadelní roli máte nejradši?
Jednou z rolí, kterou už nehraji a měl jsem ji moc rád, je Sebevrah od Nikolaje Erdmana v divadle Rokoko. Nebo to byl také Saturnin, kterého režíroval Ondřej Havelka. Právě ho hrajeme na lodi bratří Formanů, ale představení mělo derniéru už dříve v divadle ABC. Další role, která mi přirostla k srdci, je Evžen Oněgin, kterého hraji čerstvě.
Jiří Hána, herec a partner Radky Fišarové se synem Oskarem (2012)
A co vaše nová životní role otce. Jaké to pro vás je?
Jsem hrdý táta krásného syna Oskara. Každý si určitě říká, jestli je dobrým tátou, zda své dítě dobře vychovává a přemýšlí, kdy a jestli se to vůbec projeví. Mě role otce moc baví, protože od doby, co se nám narodil syn, jsem opravdu šťastný. Život se tím úplně změní a já v otcovství vidím jeho smysl. Je pravda, že jsem hodně v práci, ale o to víc se potom těším, až přijedu domů a budu s rodinou.
Váš syn vyrůstá mezi umělci. Myslíte, že za vámi jednou přijde s tím, že chce být herec nebo zpěvák?
Těžko říct, jestli to tak opravdu bude. Když doma Radka zpívá, syn se chytá za hlavu a říká: „Mami, prosím tebe nezpívej.“ Nevím, jestli tedy bude zpívat, ale každopádně pokud to bude chtít dělat, ať to dělá. Nehodlám ho v ničem omezovat. Osobně budu jednoduše rád za to, když bude dělat to, co ho baví. Určitě nechci být tím rodičem, který svému synovi napíše budoucnost, donutí ho studovat nějakou školu a pak se stát lékařem nebo právníkem, který vydělává stovky tisíc. Prostě chci, aby vyrůstal svobodněji a ze života něco měl.
Splnil jste si všechny své sny nebo jsou nějaké, kterých dosáhnout teprve plánujete?
Ano, jsou sny, které jsem měl a které se mi už splnily. Samozřejmě některé sny ještě mám, ale ty prozrazovat nebudu, aby se vyplnily. Myslím si, že je důležité, aby člověk vždy nějaké sny měl, protože naplňují jeho život. Díky snům se vlastně pořád objevuje něco, co vás překvapí a udělá vám radost. Jediné, co bych vám tak mohl prozradit, je, že sním o tom podívat se do Japonska.
Radka Fišarová se synem Oskarem
Chcete se tam podívat sám?
Samozřejmě s rodinou. Problém akorát je, že se bojím letadla, takže ještě nevím, jestli se mi tenhle sen vůbec splní.
Vy jste ještě nelétal?
Letěl jsem už několikrát. Do Moskvy, Paříže, Hamburku, ale vždycky jsem si musel dát několik panáků, protože to špatně zvládám. Navíc mám tu smůlu, že vždy sedím vedle křídla, takže vidím, jak pracuje. Když v letadle něco vrzne nebo bouchne, hned vidím, jak nám praská trup nebo jak se řítíme dolů. Nemám ani dobré zkušenosti. Nejúžasnější je historka z letu do Hamburku, který jsme absolvovali ve vrtulovém letadle. V polovině letu si dva spolucestující zavolali letušku, protože si všimli, že nám z motoru teče olej. Říkali jsme si, že to není možné, ale když jsme se podívali, opravdu jsme viděli žlutou čáru podél motoru. V tu chvíli jsem samozřejmě začal se svými katastrofálními scénáři. Letuška odběhla, a když se po chvíli vrátila, oznámila nám, že se to prý stává. Všichni se tedy nakonec uklidnili, ale byl to pro mě zážitek. Ve výsledku letadla obdivuji, a navíc když vidím, kolik jich létá, říkám si, že je to bezpečné. Ale nikdy nevíte.
22. srpna 2015 |
