České stopy v Lucembursku
První kroky našich cestovatelů obvykle směřují do hlavního města, kde našel místo svého posledního odpočinku otec Karla IV., Jan Lucemburský. Jeho hrob ukrývá krypta katedrály Notre-Dame. Ta sice zvenčí působí středověkým rázem, nicméně aktuální podobu postupně začala nabývat až od začátku 17. století, kdy došlo k přestavbě staršího jezuitského kostela.
A ani královská hrobka tu není původní. Neboť po smrti nenašel Jan Lucemburský zasloužený klid, a jako za svého dobrodružného života se toulal Evropou. Tedy respektive jeho ostatky, které nejprve absolvovaly bizarní pouť po místních klášterech, pak si odskočily do sousedních německých zemí a až teprve s koncem druhé světové války spočinuly na současném místě.
Jakmile jsem službě uvnitř svatyně prozradil, odkud pocházím, okamžitě mne profesionálně poslala přímo do útrob chrámového podzemí. Avšak návštěvou chrámu přehled zajímavostí metropole Velkovévodství lucemburského teprve startuje, protože za převažující modernou dnešní tváře města zůstaly zachovány půvabné stopy bouřlivé minulosti.
Masivní opevnění pískovcové náhorní plošiny položené vysoko nad kaňony řek Alzette a Pétrusse krásně dokumentuje epochu, kdy se Lucemburk pyšnil pozicí veledůležité pevnosti. Měkká hornina se výtečně hodila ke zbudování labyrintu kasemat. Skvěle zachované bludiště podzemních prostor přineslo městu zápis do Seznamu světového kulturního dědictví UNESCO.
Kazemata Bock se čtvrtí Grundem v popředí. Ta představuje oázu klidu uvnitř ruchu lucemburské metropole.
Nyní se kasematy staly důležitým turistickým lákadlem. Ovšem klaustrofobikové by se jim měli vyhnout. A místo nich si vychutnat podmanivá zákoutí starobylého Grundu, půvabně upravený areál pevnosti Rham a blízkou obrannou hradební zeď Wenzelsmauer. Ta je pojmenována po lucemburském vévodovi Václavovi II., což nebyl nikdo jiný než český král Václav IV.
Fantastická mobilita
Můj původní plán ovšem počítal s prohlídkou metropole až v druhé půli zhruba týdenního pobytu. I když vše se nakonec odehrálo poněkud jinak. Klíčovým lákadlem se pro mne stala nabídka karty Luxembourg Card, která ve své třídenní variantě za 28 eur slibovala báječně nabitý aktivní program se spoustou zážitků z poznávání. Takže jsem zamýšlel protočit rovnou dvě.
Posuďte sami: kromě bezplatného vstupu do více než sedmdesáti atrakcí rovněž zahrnovala bezplatné použití veřejné dopravy. A lucemburská veřejná doprava znamená, že z každé vísky vám od pondělí do soboty, v nanejvýše hodinovém intervalu, jede bus či vlak do nejbližšího uzlu. Na páteřních trasách je samozřejmě hustota spojů mnohem vyšší. Jen o nedělích bývá jejich frekvence slabší.
A kdo se chce striktně držet nízkého rozpočtu, tak ten určitě pozitivně ocení standardní jízdné. To existuje ve dvou variantách: celodenní integrovaná (pro celé Lucembursko) jízdenka s platností do osmé ranní následujícího dne za 4 eura, nebo krátká dvouhodinová za polovic. Při nákupu u průvodčího ve vlaku se platí přirážka jedno euro.
Romantické Ardeny
Nejprve mířím do Arden. Tam pod uklidňující kulisou přívětivé pahorkatiny setrvávají četné připomínky nelítostných bojů druhé světové války. Skoro u každého sídla najdeme památník známé bitvy v Ardenách. Kamenní svědkové feudální éry vyvolají nadšení všech fanoušků historie, protože jen málokde na teritoriu Evropy se setkáme s takovou ohromující koncentrací pozůstatků starodávných hradů.
Nejnavštěvovanější lucemburský hrad Vianden
Památeční areál bitvy o Ardeny u Ettelbrücku, kde se též nachází expozice věnované osobnosti generála Pattona. Ostatně on sám byl po své smrti pohřben v Lucembursku.
Mnohé z nich šťastně přežily různé dramatické chvíle nebo se později dočkaly ozdravujících rekonstrukcí. Nejvyhledávanějším je monumentální Vianden. A tady dostává Luxembourg Card první trhlinu. Na hradě probíhá letní středověký festival, tím pádem karta dočasně neplatí a je třeba platit plné vstupné. Takže váhám, beru to jako podraz.
Stejné rozčarování čiší z ostatních příchozích, co pojali shodný úmysl. Dobře, jedna vlaštovka jaro nedělá. Jenže u dalšího obdobně významného hradu se situace opakuje. Tedy tam je pouze zavíračka z důvodu přípravy hudebního víkendu. A během něj pochopitelně bude též nepřístupný.
V žádném případě si nemyslím, že by šlo o prvoplánový záměr. Spíše byla na vině nešťastná shoda okolností. Proto ale doporučuji přistupovat k Luxembourg Card s určitým nadhledem a raději si zvážit její pořízení, jelikož i ona může mít své mušky. Ostatně, snad s výjimkou Viandenu, se vstupné do muzeí a památek drží relativně cenově příznivé hladiny. Navíc krásy mnoha rozkošných městeček, včetně tamních zubatých trosek středověkých panských sídel a poetických uliček okolo skalnatých srázů, jsou turistům k dispozici zcela bezplatně. U mne bezkonkurenčně vyhrálo nádherné Esch-sur-Sure ztracené v hlubokém údolí uvnitř Arden. A to i přesto, že jsem ho obdivoval za doprovodu mokré kulisy vydatného lijáku.
Laik silně znejistí, jakmile se z lokálních infomateriálů dozví o existenci starověkých památek. Ale odborník se usměje, protože si ihned vzpomene na úchvatný antický Trevír (Trier), který leží kousek za lucemburskou hranicí v sousedním Německu. Tomu se sice zdejší galo-římské stopy nevyrovnají, ovšem i tak stojí za návštěvu. A současně významně obohacují pestrou kulturně-historickou mozaiku Lucemburska.
Deštivé panorama Esch-sur-Sure
Mne mile potěšil areál vykopávek římské vily u Echternachu se zajímavou expozicí. Právě Echternach ozdobený věžemi kostelů tvoří vstupní bránu Lucemburského Švýcarska. To je stejně jako u nás charakterizováno pískovcovými skalními městy, úzkými průrvami kaňonů, vodopády a divokou přírodou. Tady si s pěšími výletníky podávají ruce vodáci, co brázdí proudy řeky Sure (Sauer). Nekrásnější partie Lucemburského Švýcarska se rozprostírají v oblasti údolí Müllerthal. Pohledy z autobusu mi jednoznačně naznačily, že mohu očekávat velkolepé dojmy.
Nečekané komplikace
Jenže okolnosti zavelely zcela jinak: nečekaně se objevily zdravotní potíže a po třicetihodinovém totálním chmuření uvnitř stanu se potupně ploužím do ústřední nemocnice na periferii lucemburské metropole, kam mě nasměroval operátor zdravotní pojišťovny. Tudíž místo divů přírody se neplánovaně seznamuji s místním zdravotnictvím. A pokud ho navenek srovnám s obdobným zařízením v mém rodném krajském městě, tak musím konstatovat, že to naše dosahuje takřka shodné úrovně.
Přístrojové vybavení nehodnotím, pozoruji prostředí, čistotu, atmosféru, přístup. Paradoxně zhruba pět měsíců po návratu z dovolené mně dorazila upomínka faktury za ošetření. Fakturu jsem neobdržel vůbec a upomínka se ke mně dostala oklikou přes Francii, jelikož v adrese chyběla Česká republika. A moje nacionále i název ulice byly tradičně zkomolené. Pro naši pojišťovnu to byla klasická situace. Léky zabraly a nakonec si po dvou dalších dnech vyčerpání a otupělosti dopřávám alespoň krátkou procházku temnou Vlčí roklí (Wolfsschlucht).
Rozrušená země i opojné potěšení
Úplný kontrast oproti Ardenám a hlavnímu městu představuje jihozápadní část Lucemburska. Říká se jí kraj červené země, případně kraj červených skal. Za tímto líbezným pojmenováním se skrývá region, který napomohl vydláždit cestu Lucemburska k prosperitě.
Ostře červené zbarvení zdejší ornice i skalných výchozů signalizuje přítomnost oxidů železa. A opravdu – celou oblast ještě donedávna ovládaly dýmající ocelárny zpracovávající železnou rudu vyrvanou z útrob naší planety rozlehlou sítí povrchových i hlubinných dolů.
Útlum průmyslu pak proměnil region v jeden ohromný brownfield. Z valné části se ho již podařilo nápaditě oživit s využitím industriální architektury a opuštěná těžební pole zrekultivovat. Ale pořád tu občas spatříme zchátralé tovární komplexy. Kraj červené země skýtá zajímavou výzvu pro příznivce technických pamětihodností.
Národní hornické muzeum s venkovní expozicí důlní techniky
Městečka v Ardenách jsou pečlivě upravená. Na snímku Diekirch
Hlavní proud turistů míří do Národního hornického muzea v Rumelange, kde vás vláček sveze do nitra bývalého železnorudného dolu. Během mé návštěvy se reálné termíny prohlídek smrskly na pár jízd denně se zcela nelogickou provozní dobou. Pro letošní sezonu jsou avizovány úpravy, nicméně přesto doporučuji si ověřit časový rozvrh jízd.
Příčka druhé nejvyhledávanější atrakce pak náleží železničnímu skanzenu Fond-de-Gras. Naopak jihovýchodní cíp Lucemburska a následně celá jeho východní hranice je slunným rájem všech milovníků vína. Díky nekonečným řádkům vinic, širokému toku Mosely a široké škále vyšperkovaných středisek cestovního ruchu, včetně upravených lázní, dokáže tato oblast vyčarovat téměř přímořský šmrnc. Tiché úzké uličky se střídají s rušnými promenádami, občas nečekaně spatřuji i rozložitý fíkovník. Zde mne doopravdy překvapil.
Lucembursko boduje zejména bílými víny. Vysoké oblibě se těší odrůda Rivaner, která není ničím jiným, než u nás též populární „müllerkou“. Mimo produkce vína se tu dále hojně destilují ovocné pálenky. Do tajů výroby obou životabudičů vás zasvětí vinařské muzeum v rázovitém Ehnenu.
Může se hoditJak se tam dostat Levné ubytování Pro pocit bezpečí Internet: |
