Francouzské město Nice se probudilo do třetího dne národního smutku, mrazivé atmosféry navzdory rozpáleným letním plážím pod azurovou oblohou.
Panuje odzbrojující vedro. Po celé délce od nemocnice Lenval je přímořská promenáda zaplavena květinami a věnci, které od minulého čtvrtka přinášejí lidé, a které dnes doplnili floristé a dekoratéři z Nice na památku obětí zmasakrovaných na Den Bastily.
Je něco před jedenáctou, promenáda je uzavřená jen pro pěší. Lidé vycházejí z obchodů, úředníci opouštějí své kanceláře, restaurace se vyprázdňují. Lidé se scházejí mlčky a míří k monumentu Centenaire před Théatre de Verdure.
Atmosféra je tíživá, více než smutek je ve tvářích lidí vidět spíše hněv a hořkost. Malé vyvýšené tribuny sledují kamery a objektivy agentur celého světa. Nastoupeny jsou jednotky armády, policie, armády i záchranářů. Lidé se pomalu ztišují, je 11.45 a celá Nice propadá do ticha na poctu 84 obětem a 300 zraněným.
Pří nástupu zástupců města a politické elity v čele s premiérem Manuelem Vallsem dav spustí nespokojený hukot a výkřiky „odstoupit, odstoupit!“ Lidé tak reagují na třetí teroristický útok během 18 měsíců. Ještě minuta ticha před malou salvou. Nebyla to vítězná salva, jen taková malá, skoro až nesmělá. Jako by Francii docházely náboje.
Vzápětí desítky tisíc lidí začnou tleskat na poctu obětem, Francii a spustí Marseillaisu, která zní silně a tentokrát až výhružně. Žádné proslovy. Cítím okolo mnoho emocí, lidé spontánně reagují. „Náš smutek neměl být zneužit k politické akci, pískat mohou potom,“ stěžuje si starší paní po mém boku. „Jsme všichni dotčeni, měli jsme tam kamaráda, jeden náš spolužák přišel o život,“ přidává se mladý muž.
Delegace se pomalu vydává kolem davu odděleného bariérou, kterou stráží policie, a lidé se opět pouští do křiku a pískotu. Odstoupit! Na řadu přicházejí jednotky hasičů, záchranářů a policistů, lidé spontánně a freneticky skandují „Merci, merci!“
Smutek vystřídal vztek
Na místo politiků, ke kterým normálně Francouzi chovají zvláštní respekt „nedotknutelných“ tentokrát dav projevuje sympatie těm, kteří bezprostředně pomáhali. Záchranáři jsou hrdinové okamžiku, jemně odpovídají davu plachými úsměvy a úklonem hlavy.
Francouzi vládě nevěříPodle ankety agentury Ifop pro deník Le Figaro 67 procent Francouzů nevěří, že je vláda premiéra Manuela Vallse a prezidenta Françoise Hollanda schopná bojovat s terorismem. Ve srovnání se stejným průzkumem z počátku ledna tak francouzští představitelé ztratili důvěru 16 procent lidí. Deník neuvádí, kolik bylo respondentů. 81 procent oslovených Francouzů by také bylo ochotno vzdát se pro větší bezpečnost části své svobody. |
„Politici by neměli být před davem diváků, ale s námi, anonymně se vystavit stejnému riziku, jaké podstupujeme my v davu a ne se opentlit mašlemi a předvádět se nám jako nějakým zvířatům v zoologické. Chybí jim absolutní respekt. Nám je nějaký starosta nebo premiér, který se není schopný postarat o naši bezpečnost, naprosto ukradený a jejich dekorace ještě víc! Přišli jsme poctít oběti a ne jejich slávu,“ vyjadřuje své rozhořčení paní Emanuelle.
„Souhlasím s lidmi, kteří pískali. Nemyslí na svůj lid, mají nás za pitomce,“ přidává se paní Christine.
„Jsme velmi, velmi, smutní, ale teď už pomalu převažuje spíše vztek a velké znepokojení,“ přidává se učitelka základní školy Ellene, která zapisuje své kondolence do připravených listin před malým pavilonkem zahrady Théatre de Verdure. „Jsme tím brutálním aktem násilí tolik dotčeni, protože byly postiženy děti a mladí. Už nikdy nebudeme žít na naší krásné promenádě tak lehce a radostně jako před tím. I když mám důvěru, že se lidé z Nice vzpamatují, zůstaneme navždy poznamenáni.”
Její manžel Frederic dodává: “Nechceme si na takové násilí zvykat, je potřeba reagovat a chránit republiku a nedopustit, aby se teror zabydlel v naší zemi. Je to nová forma fašismu, která se zrovna odehrává a Francie nesmí dovolit, aby se usídlil na jejím území. Je potřeba, aby na to politici reagovali. A bohužel, mám velké pochyby, že tato politická reprezentace je toho schopná. Dnes, po Charlie Hebdo, Bataclanu a Nice, už nemám žádnou důvěru k politikům, kteří nám nabízejí vizi války.“
