Novinka dostala název podle tichomořského atolu Bikini, na kterém jen o čtyři dny dříve Američané testovali jadernou bombu. „Menší než nejmenší plavky na světě“ své pevné místo na plážích našly až v uvolněných 60. letech.
„Výbuch“ v módní branži se odehrál v luxusních pařížských lázních Molitor, kde Réard (1897-1984) zcela proti tehdejším pravidlům dobrého vkusu poslal na molo dámu, jejíž nejchoulostivější místa zakryl jen čtyřmi trojúhelníky z bavlněné látky pospojovanými šňůrkami. Vzhledem k tomu, že se návrháři nepodařilo přesvědčit žádnou profesionální modelku, aby jeho pidiplavky předvedla, ujala se úkolu striptýzová tanečnice Micheline Bernardiniová.
Dva díly už od antiky
Dva nevelké kusy tkaniny oblékaly přitom už dívky hrající míčové hry na Sicílii ve 4. století našeho letopočtu. Archeologové je objevili na římských mozaikách čtyři roky po Réardových bikinách.
Také ve filmech pro pamětníky jsou k vidění ženy v plaveckých úborech ze dvou částí, ale ty měly ke skutečným bikinám ještě daleko - více zakrývaly než odhalovaly. „Jedny plavky, dvoudílné“ si prý nechal v roce 1866 patentovat i český všeuměl a génius Jára Cimrman.
Bikiny, tak jak jsou známé v dnešní podobě, ale skutečně vymysleli dva francouzští návrháři, kteří je rok po skončení druhé světové války téměř současně začali prodávat. První z nich, Jacques Heim, představil svůj výtvor nazvaný Atom na počátku léta 1946. Jméno odvodil od - na tehdejší poměry nepatrné - velikosti úboru. O tři týdny později pak Réard, původně strojní inženýr z Renaultu, zmenšil Heimův „koupací oděv“ na pověstné trojúhelníčky a triumfoval.
Na první bikiny spotřeboval Réard látku o málo větší než formát papíru A4. „Pokud je neprovlečete snubním prstenem, nejsou to žádné bikiny,“ prohlašoval. Zvláště trojúhelník v oblasti hýždí byl i na dnešní poměry velmi skromný. Prodeje zpočátku vázly, zvláště v upjatější Americe.
Od zákazů k popularitě
Ještě v roce 1957 hlásal tamní časopis Mladá dívka: „Není třeba plýtvat slovy pro takzvané bikiny, protože je nemyslitelné, že by dívka s taktem a vkusem mohla někdy obléci takovou věc.“ Ze soutěže Miss World konané v roce 1951 v Británii byly bikiny například vykázány, aby nezvýhodňovaly odvážné krásky před těmi stydlivějšími.
Ale i Španělsko, Itálie a Portugalsko nejprve dvoudílné plavky zakazovaly; více se prosadily až poté, co se v nich ve filmu A bůh... stvořil ženu (1956) ukázala Brigitte Bardotová. Budoucí slavná BB ale bikiny předvedla ještě dříve, a to v roce 1953, když se v nich odvážně slunila na pláži u filmového paláce v Cannes.
Bikiny zpopularizovala i první bondgirl Ursula Andressová, když v roce 1962 ve filmu Dr. No vystoupila jako bohyně z mořských vln v bílých bikinách a s nožem za opaskem. O 40 let později ji dalším pokračování o agentovi 007 Dnes neumírej napodobila snědá Halle Berryová, která se však představila v oranžovém modelu. Od té doby obliba bikin, snad s výjimkou 80. a počátku 90. let, stoupala. Stále působí mladistvě, sexy, provokují a budí obdiv a rozruch.
Z bikin časem vznikly i různé mutace, jejich popularita však původní koncept tohoto plážového úboru nepřekonala. Monokiny jsou buď jednodílné plavky vykrojené téměř jako bikiny, nebo častěji pouze spodní díl plavek (“nahoře bez“). Tankiny mají sice dva díly, ale horní část končí až těsně nad pupkem - spojují tak pohodlí dvoudílných plavek s plavkami vcelku (na toaletě se nemusí svlékat vrchní část). Mikrokiny pak zakrývají opravdu jen to nejnutnější.
Podívejte se, jak se za posledních sto let proměnila plážová móda:
