Lepší než režisérovy poslední filmy Zakázané uvolnění či Líbánky, slabší než vrcholné práce tandemu, ale hlavně opět modelová moralita, jaká by s rafinovanějším scénářem mohla nosit nálepku „Dvanáct rozhněvaných mužů ve třídě“.
Ředitelka školy svolá tajnou rodičovskou schůzi, neboť o třídní učitelce se šíří, že prostřednictvím žáků vydírá jejich rodiče. Podle festivalové anonce má „plastická studie patologické manipulativnosti univerzální platnost,“ byť se odehrává za normalizace - ale právě její symboly z ní trčí.
Když zlo, tak v osobě vlivné kované komunistky a vdovy po vysokém důstojníkovi, která má navíc sestru v Moskvě. Když dobro, tak ze strany lidí na režimní černé listině, ať se nezalekli opilého soudruha, nebo mají ženu v emigraci.
Přímočarost, s níž scénář jednotlivé postavy nálepkuje a posouvá na linii mezi zbabělostí, kompromisem a vzpourou, dílu ubližuje, přestože herci v čele se Zuzanou Mauréry jdou za limity textu. Naopak tam, kde do hry vstupují samy děti, je i Hřebejkovo vyprávění subtilnější, emotivnější, účinnější.
Právě dětské motivy dokládají, že Učitelka mohla nabrat na nadčasové síle, kdyby opustila politické teze a komunální znaky doby včetně tuzexových bonů. Kvůli potomkům se přece rodič dovede nahrbit, ponížit, zapřít, ale i vzepřít bez ohledu na výměnu prezidentských portrétů za katedrou.
