Přitom člověk věřil, že je tělo už po všech těch Sportovcích a Atletech roku obrněno protilátkami. Jak však ukázala sobota, nestačí to, protože i virus trapnosti dokáže zesílit.
Nechejme stranou, že roky zažité šablony pokus o humor - medailonek - píseň už mají odzvoněno. Že je ryze subjektivní být arbitrem vkusu i vtipu, a tak třeba někdo krom scenáristy pochopil pointu scénky s Antonínem Nohýnkem, nejlepším prý to hokejovým fanouškem.
Nejtrapnější na celém - žel bohu roky - nedůstojném večeru byla neúčast hráčů a postoj televize.
Jelikož osobně do Varů přijelo jen trio z desítky nominovaných, musel se přenos uměle natáhnout, a tak jste kupříkladu jedenáct minut v kuse poslouchali vzpomínky sedmi hráčů na Kanadský pohár ’76. K oněm borcům mám úctu, ale podobný kus je pro nehokejového diváka neukoukatelný.
A už vůbec u televize nepochopí - naopak tápe - proč je s pompou vyhlášen devátý v pořadí Jan Kovář, zatímco druhý Tomáš Hertl se odbude sestřihem. Nikdo totiž neráčil lidem sdělit, proč který z nominovaných chybí.
Lze se tak hokejistům divit, že raději místo do Varů jedou na svatbu kamarádům, že hrají fotbal, když tuší, jaký večer je čeká?
Netvrdím, že kdyby se v sobotu odehrála oscarová show, tak v sále bude sedět devět hráčů z deseti, ale jsem si jist, že to jde ruku v ruce. Že když se na pódiu rozjede kabaret Ein Kessel Buntes, těžko u hráčů - ale i u fanoušků - zase Zlatá hokejka a účast na ní získají prestiž.
Tu sobotní zachránil až po 65 minutách příchod Jaromíra Jágra na scénu. Najednou se vtipům opravdu dalo smát.
Je to nedávno, co svaz upravil systém hlasování ankety, je teď objektivnější, spravedlivější. Nyní je před svazem další úkol, přesunout třeba vyhlášení z nabitějších víkendů na všední den a dupnout si u televize, aby změnila prezentaci. Snad nezkostnatělí scenáristé ještě žijí.
Jágr po přenosu na tiskové konferenci mluvil i o Světovém poháru:
