Když se řekne televizní hlasatelé, co se vám vybaví?
Nádherná práce. Doteď mám úplně stejné pocity. Práce to byla smysluplná, lidé byli laskaví a přijali mě. Nakonec jsem měla i ten dobrý pocit, že tu práci zvládám. Člověk, který osobně vítá lidi a dětem přeje dobrou noc, to je myslím daleko laskavější přístup než nějaké předěly a jingly.
Většina vašich kolegů místo dostala díky konkurzu. Jak tomu bylo u vás?
Úplně stejně. Slyšela jsem o konkurzu, tak jsem přišla a udělala, co jsem uměla. Co se češtiny týče, to jsem obavy neměla. Pak si zapamatovat text, mít správnou intonaci, hlasatelsky se tvářit a nezakoktat se. A ono to vyšlo. Říkalo se, že mě také přijali díky mému úsměvu, který se líbil člověku, co o hlasatelích rozhodoval.
Vybavuje se vám první a poslední hlasatelský den?
Vůbec ne. Jen si pamatuju, že když jsem byla pozvána do jednoho pořadu, tak tam byla ukázka z toho konkurzu. Říkala jsem tam: Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne. S touhle větou jsem měla nějaký zvláštní intonační problém. Když jsem sama sebe viděla a slyšela, řekla jsem si: Bože, to je děsné!
Byly i přebrepty, přestože se za vás už většinou vše předtáčelo?
Určitě. A většina textů se skutečně, a za sebe dodávám naštěstí, natáčela předem. Také ale byl den, kdy živé vstupy byly hned tři. Jednou se mělo něco živě odvysílat a byly to snad jen tři věty. Já si řekla, že to dám zpaměti. Přišla jsem, svítí červená, dívám se do kamery a začnu povídat. A najednou jsem si nemohla vybavit křestní jméno muže, o kterém ten živý vstup byl. Měla jsem na to sedm vteřin. A já, namísto toho abych řekla jen pan a příjmení, můj mozek se rozhodl, že si vzpomene. Zaseklá jsem jen zírala do kamery a čekala. Ty pidisekundy mi připadaly strašně dlouhé, technici, kameramani a všichni kolem byli najednou zpocení za mě. Na poslední chvíli se mi rozsvítilo také v hlavě a já to dokončila.
Iveta Kováčová
Jak na vás lidé reagují? Zasáhla jste už i tu mladší generaci, váš obličej je velmi výrazný.
Určitě si mě pamatují. Občas se mi stane, že se mě lidé zeptají, zda jsem to já, nebo mi jen nenápadně řeknou, že mě mají rádi. Je to chvilka, co mě život zavál tam, kde jsem kdysi začínala, do mateřské školy. I tam si na mě pamatovali a děti chodily s tím, že mě jejich maminky i tatínkové znají.
Když jste jako hlasatelka skončila, co bylo dál?
Pracovala jsem ještě dva roky jako redaktorka v ČT plus, psala chvíli do Literárních novin, také pro bulletin pro cizince Slovo, moderovala pořad Před půlnocí. A pak mi život přinesl možnost učit na mezinárodní konzervatoři, kde jsem zůstala šest nebo sedm let. Byly to roky krásné práce s velice osobitými a talentovanými lidmi. A zpěv jako takový hodně prohloubil moje znalosti i schopnosti. Nedávno to skončilo a já se zase rozhlížím a čekám, co přijde.
Vrátila byste se znovu, kdyby zase přišla taková nabídka?
Neváhala bych. Neznamená to ale, že bych se tak rozhodla. Žiji okamžikem, a tak nevím, s jakými pocity bych vnímala skutečnou nabídku. Kultivovaně mluvit na lidi, vtahovat je do příběhů, být jim nevtíravým průvodcem během dne i večera, být s lidmi přímo v jejich obýváku nebo ložnici, stát se jejich někdy jediným přítelem má velkou váhu, sílu a smysl. Je škoda, že už tohle není. Je možné, že se do televize vrátím, pokud mé červencové jednání v televizi dopadne dobře, pak s vlastním pořadem. Nebo snad už dokončím knihu. To víte, nekalkuluji, neplánuji, a tak se posouvám okamžik po okamžiku s vědomím, že všechno je tak, jak má být.
Iveta Kováčová
Působíte velice étericky a pozitivně. Kde nabíjíte energii?
Jste to vy, je to tady pan kameraman, slunce, stromy... to všechno je mým nabíječem. Mám ráda život a život má rád mě.
Vy jste z osmi dětí. Máte sama potomky?
Ano, mám dvaadvacetiletého syna Abrama. Byl a je to hodný a bezproblémový kluk a skvělý člověk. Jsem ráda, že svůj život zvládá a především, že i on je konečně v náruči své lásky. Je to poklad a také vizitka každého rodiče mít šťastné dítě.
Máte v životě sny, které si chcete splnit?
Moje sny se splnily a u většiny z nich jsem také věděla, jak co dopadne. Dnes s velikou jistotou kráčím ve své vlastní minulosti, potkávám sama sebe a jen se usmívám situacím a na to, co ke mně přichází. Našla jsem svou lásku, tu největší, jakou má člověk štěstí potkat. Žiji, ač se to jiným zdá nemožné, v blaženém klidu i naplněném životě. A myslím, že je čas rozdávat, pomáhat těm zvídavým, nastaveným, odhodlaným jít po své cestě té nejlepší a největší změny jejich života.
Iveta Kováčová
Vystudovala jste Střední pedagogickou školu v Litoměřicích se zaměřením na předškolní vzdělávání a logopedii. Sedm let učila v mateřských školách a věnovala se zpěvu. Netoužíte opět věnovat se dětem?
Není to touha, ale život mě teď aktuálně na tři měsíce skutečně zavedl do mateřské školy. Po 25 letech jsem naskočila a znovu učila děti. Podařilo se mi vrátit se a obstát. Byla jsem tam ale z jiného důvodu. Potřebovala jsem nahlédnout do tváří, očí a duší těch nejmilejších, plných lásky, kterou rozdávají i přijímají tak přirozeně, jako my dýcháme. Připravuji pro ně s dalšími skvělými lidmi aktivity na léto formou příměstských letních táborů pro děti. Ty, které by možné setkání zajímalo a rádi by se dozvěděli víc, všechno najdou na centrkastanek.webnode.cz.
Co na vaši práci televizní hlasatelky říkala rodina?
Přestože jsem ještě dříve žila hudbou, zaujala je teprve až má práce hlasatelky. Byli patřičně hrdí a pyšní a užívali si to před všemi sousedy a známými.
Mohu říci, že jste musela být velkým vzorem pro romskou komunitu. Je to tak?
Určitě. Není běžné, i když v České televizi ne nemožné, aby cikánka byla na obrazovce a zvala diváky třeba na film. Usuzuji podle sebe. Kdybych jako dítě viděla Romku jako hlasatelku, myslela bych, že i já se o tuhle profesi můžu zajímat a nejspíš bych chtěla být jako ona.
Co byste ráda aktuálně dělala?
Ráda jsem se svým mužem, se svým synem a pár lidmi, kteří vidí druhé a hned je mají rádi, kteří mají v lásce a úctě mě jako já je. Je radost jen tak být a konečně si bez všech „musů“ žít svůj vlastní sen.
