Přesně před 25 lety nasedl do letadla velitel Střední skupiny sovětských vojsk generálporučík Eduard Vorobjov a jako poslední sovětský voják opustil Československo.
Ještě před ním se z republiky stáhlo 73 500 vojáků a 39 000 jejich rodinných příslušníků, 1 220 tanků, 2 500 bojových vozidel pěchoty a obrněných transportérů, 105 letadel, 175 vrtulníků a 95 000 tun munice. Země byla konečně vyčištěna od sovětských okupantů.
Až na jednoho. Viktor Tolstikov, technik sovětských stíhaček MiG 27 původem z Kyrgyzstánu, zde zůstal. Využil toho, že jako na civilního zaměstnance se na něj Smlouva o odchodu sovětských vojsk z území ČSSR nevztahovala.
Naučil se česky, oženil se a dnes žije spokojeně v Ploužnici v Ralsku jako poslední příslušník sovětské okupace a bez uzardění vzpomíná na tehdejší dobu jako normální životní etapu.
„Byla to pracovní nabídka jako každá jiná, navíc finančně dost dobře ohodnocená. Takže jsem si vůbec nepřipouštěl, komu jedu sloužit a tyhle otázky si nekladl. Ale s důstojníky byla dobrá řeč, líbilo se mi tady,“ vzpomíná Tolstikov na rok 1988, kdy v rámci střídání do okupované země přišel.
O tom, proč v Česku je, nepřemýšlel
Jako „civil“ se s řadovými vojáky příliš nepotkával a bez svolení opouštěl vojenský újezd. Mohl tedy srovnávat, jak sovětské vojáky vnímají obyčejní lidé.
„Nevím, jestli už byli lidi na vojáky tak zvyklí, ale přijímali je jako každodenní věc. Nikdy jsem nezaznamenal nějaké protesty, tenkrát byl klid,“ zamýšlí se.
O tom, proč tu vojáci jsou, tehdy jako sedmadvacetiletý muž vůbec nepřemýšlel. Narodil se v tenkrát již sovětském Kyrgyzstánu a později žil na ukrajinském Krymu, taktéž součásti sovětského impéria. Že jsou Rusové přítomni v půlce civilizovaného světa, bral jako neměnný status quo.
„Když jsem šel z Krymu nejprve na vojnu, poslali mě na sever Ruska, šest dnů jízdy vlakem od domova. Nikdo se mě neptal, jestli chci, nebo nechci. Předpokládám, že sovětští vojáci v Československu to měli stejné, byli pouhými ovcemi, kterých se nikdo na nic neptal. Šli sem z rozkazu a chtěli si prostě odkroutit vojenskou službu,“ obhajuje je Tolstikov.
V roce 1988 už tu nepotkal žádného vojáka, který by pamatoval rok 1968. „Záklaďák tu odsloužil dva roky, maximálně pět. Oficíři to měli většinou na pět let. Kam je poslala armáda, tam šli, nepřemýšleli nad tím,“ zdůrazňuje Tolstikov.
Vše jsme opustili v klidu a bez emocí, říká Tolstikov
Přítomnost cizí armády brali Čechoslováci jako velkou křivdu. V prosinci 1989 si nově jmenovaná vláda Mariána Čalfy i zformované Občanské fórum dali odchod Sovětů jako své priority. Podpis smluv, které odsun oficiálně posvětily, přišel v roce 1990.
Podle Tolstikova probíhal odchod poklidně a bez emocí.
„Dodnes mě mrzí, že mezi lidmi přežívá mýtus o tom, že vojáci před odchodem všechno zničili. To není pravda. Třeba ubytovny a byty v panelácích opouštěli vyklizené a vymalované. Bohužel hned na to tam vlítli zloději kovů a vandalové, radiátory lítaly z oken a všechno se zničilo,“ tvrdí Tolstikov.
Spolu s armádou už do Ruska neodešel. V Ralsku si mezitím našel přítelkyni a oženil se. Při každodenním kontaktu s češtinou se rychle naučil jazyk a našel si práci v českolipské mlékárně.
„Zpočátku jsem se trochu bál, jestli se mi lidi nebudou mstít za to, že jsem Rus. Ale až na pár výjimečných excesů, kdy mi třeba někdo nadával, byl klid,“ líčí Tolstikov.
Dnes pracuje v Diamu ve Stráži pod Ralskem a jako český občas jen zpovzdálí sleduje události ve své bývalé domovině.
Všechno zaroste lesem
Neunikl mu záměr několika ruských poslanců prohlásit okupační vojáky ze srpna 1968 za válečné hrdiny. Na rozdíl od většiny Čechů mu to ale nevadí.
Ruské hangáry a úly na hradčanském letišti, kde byly zaparkovány sovětské Migy 27, dnes prázdné rezavějí. Tolstikov je navštěvuje bez špetky nostalgie.
„Asi by bylo nejlepší, kdyby to všechno zarostlo lesem. A lidi přestali žít křivdami, které jsou už dávnou minulostí,“ dodává.
