RECENZE: Hledá se Dory. S Markem Ebenem místo Sigourney Weaverové

Trpím výpadky krátkoblbé paměti, tvrdí o sobě hrdinka animované novinky Hledá se Dory. Což dokazuje, že si od předešlého snímku Hledá se Nemo zachovali hravost i tvůrci českého znění.

Jedním z dabingových nápadů je nahrazení Sigourney Weaverové, která pod vlastním jménem oslovuje návštěvníky zábavního mořského parku, hlasem tuzemského moderátora. „Ahoj, jsem Marek Eben a vítám vás v našem akváriu“ je přesně typ žertu, jaký potěší a zároveň nenuceně „ebenovsky“ přenese přes naučnější pasáže.

Hledá se Dory

65 %

Režie: Andrew Stanton

USA, 2016, 90 minut,dabing

Kinobox: 72 %

IMDb: 7.3

Jestliže Hledá se Nemo zastupoval novátorský objev typický pro Pixar, Hledá se Dory už je v linii napůl disneyovské. Spojení firem se tu projevuje okatějším důrazem na rodinné hodnoty a větším počtem žvatlavých vedlejších postaviček pro zábavu dětí. Ovšem pořád nehrozí, že by Disney stáhl pixarovskou jedinečnost plně do své konfekce. Příběh se sice opakuje – minule rybka Dory hledala s Marlinem jeho synka Nema, teď ti dva pomáhají Dory najít její rodiče, nicméně ztvárnění stále poskytuje vkusnou nadgenerační podívanou s nádhernými obrazy včetně migrace rejnoků a s milými návraty od želví jízdy po sehrané hlasy Barbory Munzarové a Ivana Trojana.

Navíc ve chvíli, kdy se trio při svém pátrání dostane do kalifornského akvária, jakési obří rybí zoo, mění se i prostředí. Tvůrci dovedou vcelku důvtipně zakomponovat do děje civilizační prvky a rekvizity, často za pomoci nového kamaráda Dory – chobotnice měnící podoby i barvy, jako by opisovala od domácích Chobotnic z II. patra. Vodní tvorové s kávovou konvicí či dětským kočárkem nacházejí vděčné gagy pro bláznivou grotesku, současně však nechybějí drastičtější skeče jako dětský koutek plný malých tyranů bezbranných zvířat nebo marný pokus Dory o konverzaci s leklými kolegyněmi. Smrt obecně tu představuje pojem, kterému snímek zbaběle neuhýbá, pracuje s ním sice uměřeně, ale konečnost života připouští. Tiché sólo Dory bloudící ponurou temnotou mezi chaluhami v sobě nese hořké vědomí dospělosti.

Samozřejmě že pohádka nemůže skončit pádem do trýzně marnosti, takže veselé akční finále chmury zaplaší, a byť prodlužované, blýskne se několika půvabnými vtipy včetně sebevražedné léčky, jak zastavit zběsilé řidiče na dálnici: přece roztomilostí.

Právě roztomilost spolu s jímavostí jsou klíčovými znaky filmu Hledá se Dory, vybaveného vysokou profesionalitou všech složek. (Ostatně za roztomilý se dá označit i předfilm Ptáčátko, nápaditá etuda o hlasu a strachu beze slov.) Mírné zdětinštění vypravěčského tónu se dá bez úhony přijmout.

Nicméně jednu podstatnou vadu na kráse novinka má: je až druhá. Pocit zázračného zjevení, který provázel před třinácti lety film Hledá se Nemo, se zkrátka nedá reprízovat; naopak může jen sílit s každým dalším pokusem o pokračování. Zatím snad v Pixaru projekt typu Hledá se Marlin nechystají.