Tak tady to je. Nemusel jsem se v životě nijak snažit a teď jsem v pekle. Dokonce ve Velkém pekle. A já tady zažívám opravdové inferno, protože fouká tak silný vítr, že mi z hlavy serval kulicha. Valí se po srázu, já běžím mezi kameny za ním, protože bez něj by mi vichr urval uši. Jmenuje se to tady Víti. To je islandsky peklo. Vlastně Stóra Víti. To znamená Velké peklo.
A není to tak dlouho, co tady bylo ještě hůř. Velké peklo je jeden z kráterů sopky Krafla, jíž při erupci v roce 1724 uletěl vršek stejně snadno jako mně čepice. A pak šel výbuch za výbuchem, láva, požáry, dusivé plyny, takže zahynula půlka lidí i ovcí na Islandu. A protože Islanďané na rozdíl od nás věřili, že peklo není v pekle, ale pod sopkami, dali téhle díře tohle jméno.
Božský pohled do pekla
Jestli vám Stóra Víti přijde málo pekelná, tak ještě tohle: v letech 1975 až 1984 Krafla vybuchla devětkrát. Kdo by to do ní řekl. Koukáme do jícnu Velkého pekla a je to božský pohled, smí-li se to tak říct. Docela hezká hladká díra, jak ji vysoustružila příroda, dole voda smaragdovější než ve filmu Poklad na Stříbrném jezeře. Z jedné strany je půvabně obložená sněhovým límcem jako šíje subrety stříbrnou liškou. My ale máme jinou kratochvíli. Vítr je tak silný, že se do něj můžeme položit jako skokani na lyžích. Jsme nahnutí dopředu v neuvěřitelném úhlu.
Tohle místo se jmenuje Ďáblova kuchyně a na snímku vypadá přívětivěji než ve skutečnosti.
Dimmuborgir - temné místo jako z pohádky o sedmi krkavcích.
O pár kilometrů dál je jiné peklo. Sice se tak nejmenuje, ale to skutečné připomíná mnohem víc. Jestli jste někdy viděli doutnající hlínu a skály, tak víte, o čem je řeč. Pekelníci zrovna přitápějí.
Kus země, kde není nic, ani travička nebo větvička, jen šutry. A z toho kusu země, který se jmenuje Námafjall, se všude kouří a dýmá. Už zdálky je to cítit. Smradlavá vajíčka. Síru pozná po čuchu každý. Přímo se tady vaří. Námafjall znamená Ďáblova kuchyně.
Nějak se tady kouří
Čerchmant tady má své kastroly a papiňáky. Opatrně mezi tím našlapujete, protože máte pocit, že hned pod nohama vám někdo fouká pod kotel. A že tahle doutnající skořápka se musí už při příštím kroku propadnout i s vámi.
Kousek pod povrchem je prý teplota klidně 200 °C. A tak to na povrchu doutná, plive, prská a syčí. Země se tady pohybuje, jak se žhavé bahýnko nafukuje a exploduje.
Peklo Ďáblovy kuchyně jsme ochutnali i v Evropě, ale nevěděli jsme o tom. Zrovna tady byly za třicetileté války doly na síru, která se používala při výrobě střelného prachu. Jelo se tady tehdy stachanovsky a kdo ví, pro kolik lidí, kteří zahynuli v tehdejších řežbách, byl tím posledním, co v životě ucítili, puch zkažených vajec z Námafjallu.
Další světová peklaDarvaza čili Brána do pekla se nachází v Turkmenistánu, kde hoří unikající zemní plyn. Je to 70 metrů široká ohnivá díra do země uprostřed pouště Karakum a oblíbená turistická atrakce. Tikitere, jinak zvaná též Brána do pekla, je geotermální zóna u jezera Rotorua na Novém Zélandu. Mají tam místa zvaná Pekelná jezírka, Ďáblova koupel či Sodoma a Gomora. Janar Dag znamená Kouřící hora a je to hořící kopec poblíž ázerbájdžánského Baku. Působí hrozivě, ale je to jen věčný oheň krmený zemním plynem.Šokoval už Marca Pola.  Janar Dag  Tikitere |
Když už jsme nemohli vejce ani cítit, jeli jsme dál a dostali se k místu, kde se vyvrací stará dobrá poučka, že není kouře bez ohýnku. Placaté údolí a z něj se kouří. Hverarönd.
Kouře tam bylo docela dost. Tam, kde se kouřilo málo, byly krátery bahenních sopek. Byl to jen takový nesmělý opar, pod nímž se převalovalo horké bahno. Jako v míchačce. Pšoukalo to, žbrundalo a mlaskalo. Ale dál už to byl pořádný čmoud. Šlo z něj krásné teplo a lidé se v něm s radostí ztráceli.
Ale pak jim zmrzl úsměv na rtech. Přišel Dimmuborgir. Temná města. Možná prý Temné hrady. Místo jako z pohádky o sedmi krkavcích nebo po svržené atomové bombě. Jako by tady opravdu kdysi žili lidé, zmizeli neznámo kam a jejich město rozdrolil čas. Jsou tady ulice, domy, kostel, kobky, komnaty, věže, okna, dveře, sklepy, hradby, sloupy.
Všechno to vytvořila láva. Žhavá se tudy valila přes bažinu, a jak se voda vypařovala, pára obrovskou, přímo pekelnou silou nadzvedávala lávovou řeku a stavěla Temné město.
Poblíž je podzemní jeskyně Grjótagjá se stropem jako krunýř dinosaura, dnem poházeným balvany a s modrým jezírkem. Je tak úchvatná, že tam točili Hru o trůny a turisté si tam myjí nohy. To je tak: dříve se tam koupali, jenomže nedávné sopečné výbuchy Krafly ohřály vodu na 50 °C, takže tam už víc než nohy nestrčíte. Můžu potvrdit.
Měsíc na Zemi
Sever Islandu je něco jiného než jih i s jeho gejzíry a chaloupkami. Tohle je divočina a pustina. Konec světa.
Na jihu sice mají vodopády, ale teprve tady je Dettifoss, ten největší z nich. A také nejmohutnější v Evropě. Drtivá masa padá z prahu širokého 100 metrů. Dole se vaří, exploduje, kolotá a stříká. Je to vodní peklo. Tenhle vodopád znáte. V roce 2012 tady točili film Prométheus. Byl ve scéně znázorňující jinou planetu.
Dettifoss je nejmocnější vodopád v Evropě.
Přesně se to hodí. V tomhle koutě Islandu astronauti nacvičovali chůzi po Měsíci. Skály, krátery, lávová pole. Mimozemský svět.
Mají tady ale ještě peklo jiného druhu. Na severu je Mývatn, Komáří jezero. A když to tam zrovna nefouká, pochopíte, že jména se na Islandu nedávají jen tak zbůhdarma.
Komáři chtějí mít Mývatn pro sebe. Je to krvavý boj o místo, které spousta islandských fajnšmekrů považuje za nejkrásnější na ostrově. Holé ostrůvky jako Kornati na Jadranu, kamenné sloupy, divočina. Sopky. Malé sopky, bublající bahno, pára. Samota. Krása. Údiv. Obdiv. Island v kostce. Je to trofej, kterou vyhrává ten silnější, takže odjíždíme. Komáři zůstávají.
Koně a velryby
Pořád fouká, svítí sluníčko, najednou jedna brázda tlakové níže vystřídá druhou (tak by se dalo přeložit do islandštiny české „než bys řekl švec“) a sněží.
V přeháňce potkáme koně. Koníčky. Islandští koně nejsou větší než poníci. Jsou jak hračky. Stojí bez hnutí po větru, který jim přehazuje hřívy dopředu a češe jim ofiny. Stojí trpělivě a čekají, dokud se to nepřežene. Čekali by roky. Můžeme až k nim.
Jsou strašně hodní a člověku je jich strašně líto. Ne jich, ale jejich předků. Vozili je do anglických dolů. Protože byli tak hodní a silní a trpěliví. Koníček rok dva běhal po lávových polích, těšil se z volnosti, pak ho nahnali na loď a nakonec skončil v dole, už nikdy z něj nevylezl, tahal tam vozíky, oslepl a tahal dál, protože cestu už znal. To už je ale všechno pryč.
Velryby jsou na tom hůř. V Húsavíku sedáme na loď a jedeme na lov. Fotografický, samozřejmě. Ale Islanďané je opravdu loví. Velryby se nám za to pomstily. Skoro nevystrčily nosy. Byly strašně daleko. A možná to byla vlastně jen tmavší vlna. Prý se něco takového stává jednou za osm let. Tak mi musí stačit ty dvě, které jsem viděl jinde z útesu. Dvě ponorky plavaly pode mnou a občas pohnuly ocasem, takže bylo vidět, že to nejsou ponorky.
Neměl bych to říkat, ale my jsme to těm schovaným velrybám z Húsavíku vrátili. V Reykjavíku jsme šli do restaurace v ulici Laugavegur a dali jsme si velrybí steak. Neměl bych říkat ani to, že byl vynikající. Ale pomyšlení na to, že jím velrybu, bylo trochu peklo.
