Den, kdy začala kosmická špionáž. Záběry z družice se chytaly do sítí

aktualizováno  7:36
Trvalo sedm měsíců, než se Američanům podařilo získat první špionážní snímky pořízené z vesmíru. Celkem dvanáct družic předtím selhalo. Ve čtvrtek před 56 lety se začaly psát dějiny kosmické špionáže.

Ve čtvrtek 11. srpna 1960 dostala družice Discoverer 13 po 24 hodinách letu od pozemní stanice Kodiak v Aljašském zálivu příkaz, aby se oddělilo pouzdro s filmy a zahájilo sestup. Speciální letoun čekal nad Tichým oceánem a do velké sítě tuto kořist zachytil. Po technické stránce to bylo poprvé, co nějaké těleso vyrobené lidskou rukou proletělo z vesmíru hustou atmosférou a vrátilo se na Zemi.

Riziko nenadálého přepadu

Musíme rozvinout raketový výzkum na širší základně než dosud a nemůžeme se opírat jenom o von Brauna a jeho lidi. Američanům to ukázala studie nazvaná „Předběžný návrh na experimentální kosmickou loď kroužící okolo Země“, kterou odborníci ze speciální instituce RAND v kalifornské Santa Monice dokončili v lednu 1946. Předběžný návrh upozornil na využití družic pro úkoly vědy, globálního spojení a pozorování.

RAND vznikl v říjnu 1945 jako mozkový trust pod patronací společnosti Douglas Aircraft. Podnět k jeho vytvoření dal jasnozřivý generál Henry H. „Hap“ Arnold, za druhé světové války velitel amerického letectva. Tvrdil totiž, že „třetí světovou válku vyhrají mozky.“ A poukazoval na elektroniku, proudové motory a rakety. Měl zastání zvláště mezi mladšími důstojníky.

Jak fungovalo šmírování z vesmíru

Špionážní satelit KH-4 programu Corona obsahoval dva návratové moduly, které na...

O technických parametrech fungování amerického programu vesmírné špionáže v našem předchozím článku

Arnold požadoval od specialistů v Santa Monice, aby přicházeli s novými neotřelými, třeba i bláznivými myšlenkami. Měli být trochu protipólem vědeckému poradnímu výboru v čele se známým aerodynamikem profesorem Theodorem von Kármánem, který zřídil u svého velitelství před rokem.

Nový impuls do přemýšlení o družicích přinesl třicetiletý inženýr Merton B. Davies, který do Santa Moniky nastoupil začátkem roku 1947. Tento nadšenec pro kosmický výzkum strávil válku jako konstruktér letadel pro námořnictvo. Nyní stále víc přemýšlel o špionáži z velkých výšek. Letečtí generálové považovali družice za technicky proveditelné hračičky, ale nedovedli si představit, k čemu by jim mohly sloužit. A právě Davies je přesvědčoval: „Vždyť by to byly jedinečné pozorovatelny!“

V únoru 1948 požádali letečtí generálové RAND o další studie. Začali přece jenom pomýšlet na družice. Chtěli se ujistit, jestli by jim opravdu mohly pomoci. Na podzim 1949 dokončili v Santa Monice předběžnou studii o stavbě mezikontinentální rakety, která postupem doby povede ke konstrukci nosiče Atlas. V listopadu 1950 odeslali další podrobný návrh zpravodajskému oddělení vojenského letectva.

Tahle možnost velice zaujala jednačtyřicetiletého plukovníka Bernarda A. Schrievera, odchovance generála Arnolda. Tento pilot bombardéru za války v Pacifiku, který pocházel z rodiny německých přistěhovalců, si uvědomoval význam nových, na první pohled fantastických zbraní. V únoru 1951 svolal tajnou poradu, která měla stanovit kritéria pro zpravodajské družice.

V dubnu poslal RAND letectvu dva rozbory: o využití družic pro průzkum a o družicích meteorologických, rovněž důležitých pro vojáky. Později vedoucí raketového oddělení firmy James E. Lipp a jeho spolupracovníci tyhle návrhy vysvětlovali odborníkům a důstojníkům na speciálně poradě, svolané na Wrightovu leteckou základnu u Daytonu.

Museli odpovídat na základní otázky: Jestliže úspěšně vypustíme na oběžnou dráhu kameru, může tam pracovat? Jestliže získáme snímky zemského povrchu z vesmíru, uvidíme na nich něco, nebude nám zaclánět atmosféra? Dokážeme předat fotografie z kosmu na Zemi, aniž se během návratu poškodí? Vyčteme z těchto obrázků, pořízených z výšky 180 km a větších, nějaké informace, budou na nich zřetelné objekty o velikosti dvou metrů, anebo i menší? A tak dále.

Zpětná vazba

Generály jejich výklad zaujal a velitelství letectva objednalo podrobnější studii. Tento projekt nazvaný Feed Back (Zpětná vazba) dokončil Lippův tým 1. března 1954 – dva měsíce před špionážní výpravou amerického letadla RB-47E kapitána Hala Austina nad severní oblastí sovětského Ruska.

Co všechno by bylo možné z výšky vidět? Autoři projektu Feed Back nabízeli: Letiště všech velikostí včetně činnosti, která na nich probíhá. Továrny ve městech i mimo ně, přičemž by bylo patrně možné určit jejich typ. Přístavy včetně velkých lodí a doků. Dopravní, elektrické a telekomunikační sítě. Obydlené oblasti. Velká vojenská zařízení včetně táborů a muničních skladů. Mraky a jejich strukturu.

Vývoj takové družice by trval asi sedm let a stál by 165 milionů dolarů (dnešních 1,1 miliardy dolarů). Konstruktéři by museli postavit nosnou raketu, vyřešit rádiové spojení mezi ní a řídícím střediskem i televizní přenos získaných informací na Zemi. Samozřejmě zároveň s pracemi na družici a na jejím nosiči by se musela zahájit výstavba pozemních zařízení a systémů na zpracování údajů.

Rozpracováním projektu Feed Back se u letectva zabýval plukovník William G. King. Když se o tom dověděl velitel strategického letectva generál Curtis LeMay, plukovníka Kinga z jeho kanceláře „prakticky vyhodil“, jak poznamenal Dwayne A. Day v časopisu Quest. LeMay nevěřil, že by družice mohly nějak napomoci masivnímu bombardování nepřátelského území. Nebyl to jediný velitel, který takto uvažoval – generálové mají sklon představovat si budoucí válku jako kopii války předchozí.

Přesto se na velitelství letectva našli vlivní a předvídaví důstojníci, kteří význam raket chápali. Přivedl je k tomu v roce 1953 vědecký poradní výbor této zbraně. Na základě jeho doporučení dostala mezikontinentální raketa Atlas a střela středního doletu Thor nejvyšší prioritu. V prosinci 1955 ji potvrdil i prezident Eisenhower.

Americká vláda hledala ochranu před sovětským útokem urychleně. V březnu 1954 konzultoval prezident nebezpečí nenadálého přepadení se svými vědeckými poradci včetně Killiana. Vědci si toto riziko uvědomovali. Proto dal kabinet přednost vývoji speciálního letadla – tedy U-2.

Současně se námořnictvo i letectvo snažily protlačit postavení družice pro civilní účely – na vědecké půdě na sebe narážely projekty Vanguard a Orbiter. Bílý dům měl pro tento projekt pochopení, protože zpravodajské služby tvrdily, že družici chystají také Sověti. Přednost dostal Vanguard, který navrhlo námořnictvo.

Velitelství letectva se 16. března 1955 rozhodlo, že musí možnost postavení kosmického vyzvědače dál zkoumat. Uložilo to plukovníku Kingovi v Daytonu, který uzavřel jednoroční pracovní kontrakty s firmami Lockheed, Glenn L. Martin Co. a RCA pod krycím označením Pied Piper (Strakatá herka).

Začátkem následujícího roku se musel King přestěhovat na velitelství výzkumu a vývoje vojenského letectva (Air Force’s Western Development Center) do Inglewoodu na předměstí Los Angeles v Kalifornii. Tato složka byla předchůdkyní budoucího Střediska kosmických a raketových systémů (Space and Missile Systems Center). Šéfoval jí Schriever, nyní už generál, který měl najednou obavu, aby tento program nevedl k omezení vývoje balistických raket, na nějž dohlížel, a proto chtěl mít družice pod kontrolou.

Lockheed předal svůj návrh 1. března 1956. Počítal s vývojem dvou družic – o váze 1,5 tuny a 3 tun – i s nosnou raketou. Na základě toho schválili generálové Thomas Power, velitel výzkumu a vývoje letectva, a Schriever projekt WS-117L čili zbraňový systém 117L. Předpokládali, že k vynesení výzvědné družice, jejímž hlavním dodavatelem bude Lockheed, použijí v roce 1963 raketu Atlas.

Avšak velitelství letectva uvolnilo v červenci na tento projekt pouze 3 miliony dolarů. Mnozí generálové pořád považovali využití vesmíru za fantazii. Navíc žili v přesvědčení, že potřebují zpravodajské údaje o budoucím válčišti, nikoli informace strategického charakteru.

Výzvědná družice beranidlem

RAND zásoboval štáb letectva dalšími slibnými úvahami. V březnu 1956 mu poslal dvacetistránkovou studii o družicích. O dva měsíce později adresoval Schrieverovi návrh na zjišťování stanovišť mezikontinentálních raket pomocí družic. V červnu pak dokončil plán na použití návratového pouzdra se špionážními záběry z vesmíru. Teprve projekt „přednepřátelského průzkumu“, který Merton Davies a Amrom Katz datovali 12. října, důstojníky na velitelství letectva trochu zaujal.

Dva týdny nato, 29. října, uzavřelo letectvo kontrakt s Lockheedem jako hlavním dodavatelem WS-117L zakázku na pokročilý průzkumný systém. A toto datum můžeme považovat za počátek vývoje amerických špionážních družic. Na volbu Lockheeda zapůsobil i přechod Jima Lippa a Bobyho Saltera od trustu RAND k této firmě.

Družici z projektu WS-117L vynese dvoustupňová raketa, jejíž první stupeň vytvoří nosič Atlas, který na podnět firmy RAND staví továrna Consolidated Value, později přejmenovaná na Convair. Speciální kamera bude snímat zemský povrch a infračervené detektory mají identifikovat raketové základny. Získané informace se rádiem přenesou do pozemní stanice.

Tady se nabízely dvě cesty, které průmyslové laboratoře rozpracovávaly. Buď se použije televizní kamera a videorekordér, který záběry zachytí, a nakonec odvysílá během přeletu nad pozemní stanicí. Anebo kamera pořídí záběry na běžný filmový pás, který automat na palubě vyvolá, získané údaje se převedou do elektronické podoby a opět rádiem odešlou.

Fyzik Richard C. Raymond z RAND navrhoval jiný způsob přenosu – pomocí speciálních schránek. Jakmile se filmy naexponují, automaticky se přesunou do kontejneru, který se oddělí od družice a nad mořem ho zachytí do své sítě letadlo. Vzhledem k tomu, že televizní přenosová aparatura je poměrně objemná, bylo by možné pořídit dvakrát víc fotografií. Tajnou zprávu o této studii odeslali ze Santa Moniky do Washingtonu v březnu 1956.

Není tenhle nápad poněkud předčasný? Vždyť během průletu atmosférou se pouzdro rozžhaví natolik, že hrozí jeho shoření a rozpadnutí. Vědci tedy musí nejdřív najít metodu, jak tomu předejít – a to bude složitější než samo vypuštění jakéhokoliv tělesa do kosmu. Vzhledem k tomu stále počítali specialisté rozpracovávající projekt WS-117L s televizním přenosem údajů.

Velmi obtížné také bude postavit kameru a vytvořit filmový materiál, který vydrží obrovskou zátěž. Musí totiž přestát přetížení a vibrace během startu a ve vesmíru zase střídání extrémně vysokých a nízkých teplot.

Stavbu série bojových raket a nyní i zpravodajské družice vedl generál Schriever, od léta 1954 velitel výzkumu a vývoje vojenského letectva, který sídlil v Inglewoodu. Avšak v roce 1956 zůstal generál v tomto úsilí osamocen a navíc byl daleko od washingtonských kruhů, které rozhodovaly. Přední zastánce špionážních družic Trevor Gardner totiž odešel z funkce asistenta ministra letectví. A jeho čerstvě jmenovaný nadřízený těmto projektům nepřál.

„Šéfové letectva ve Washingtonu stále pochybovali o tom, jestli snímky z družic postačí k přesnému určení sovětských vojenských cílů,“ poznamenal Philip Taubman v knize Secret Empire (Tajné impérium). „Představu výzvědné družice také zatlačovala do pozadí snaha o vypuštění civilní družice nejpozději v roce 1958, o níž vláda široce hovořila.“

Tento plán schválila Rada národní bezpečnosti pod vedením Eisenhowera 26. května 1955. A 28. července ho Bílý dům zveřejnil na tiskové konferenci.

Se stejnou nedůvěrou zápasili odborníci v Sovětském svazu. Sergej Pavlovič Koroljov, hlavní konstruktér Zkušební a konstrukční kanceláře číslo 1 (Opytno-konstrukťorskoje bjuro No. 1 – OKB-1) v Kaliningradě-Podlipkách na jižním předměstí Moskvy, dal vojákům sérii balistických střel a nyní pro ně vyvíjel první mezikontinentální raketu R-7. Když však před generály nadhodil, že by postavil družici, většina mávla rukou – tahle představa je nezajímala. Chystali se na třetí světovou válku za pomoci atomových bomb a nedokázali si představit, jak by jim nějaká družice mohla pomáhat.

Devětačtyřicetiletý Koroljov byl tehdy pro vojáky největší zárukou, že získají proti Západu nejen protiraketový štít, ale i raketový meč. V únoru 1956 jeho raketa R-5M vynesla na střelnici hlavici s radioaktivním materiálem – operace Bajkal. Tento úspěch mu vynesl titul hrdiny socialistické práce. Teď generály lákal: „Z vesmíru uvidíte všechno, co se děje na Zemi. Udělám pro vás špionážní družice. A kromě toho starty nosiče R-7 vzhůru budou součástí jejich testování.“ První, koho Koroljov přesvědčil, byl zástupce náčelníka NII-4 Georgij Alexandrovič Ťulin, jeho starý známý z Německa. A postupně se přidávali další vlivní generálové.

Začátkem roku 1956 diskutovali o družicích důstojníci generálního štábu v Moskvě. Po dvou hodinách souhlasili. Ano, taková tělesa pro účely špionáže, komunikací, navigace, meteorologie a geodézie by se nám hodila.

Dne 30. ledna potvrdili sovětští generálové první orientační plán prací na umělých kosmických tělesech: Okolo roku 1958 vypustit první družice o váze 1,8–2,5 tuny, které prozkoumají nejbližší okolí Země. Asi v roce 1964 by měl odstartovat první člověk. Po dalších šesti letech zahájí starty špionážních družic schopných fotografovat cizí území a odposlouchávat rádiové signály. První náčrt kosmických špionů dokončili pracovníci sektoru vedeného Jevgenijem Fjodorovičem Rjazanovem, který patřil do oddělení číslo 9 Michaila Klavdijeviče Tichonravova, v srpnu 1956 pod krycím označením Zenit.

Americké oznámení o přípravě vědecké družice vyvolalo rozruch i v Kremlu. Vláda 30. ledna 1956 rozhodla, že sovětská družice musí být hotova dřív, v letech 1956–1957.

Šok bodem obratu

CIA upozorňovala, že i Sověti na vypuštění družice intenzivně pracují. Koncem dubna 1957 jeden z vojenských poradců Bílého domu William Y. Elliott navrhoval: Můžeme „v národním zájmu“ družici poslat jako přívažek při zkoušce rakety Redstone naplánované na leden 1957. Když také další vládní úředníci připustili, že vývoj tohoto nebeského tělesa zaostává, uvažovali, že by se vrátili k Orbiteru, šestikilogramové družici, která byla v konkurzu na druhém místě.

Nicméně většina odpovědných činitelů zůstávala k téhle výzvě hluchá. Vadilo jim, že Redstone staví von Braunův tým, tedy cizinci, původně dokonce zajatci a možná i váleční zločinci. Američané měli druhou světovou válku a bombardování Londýna raketami V-2 pořád na paměti. Kromě toho manažeři projektu Vanguard hovořili maximálně o půlročním zpoždění: Nejpozději v září 1957 pošleme družici nahoru!

Allen W. Dulles zakladatel a první šéf CIA.

V létě zaznamenala americká radarová stanice na letecké základně Pirinçlik u Diyarbakiru na severovýchodě Turecka vypuštění dvou sovětských raket ze střelnice uprostřed Kazachstánu. To zřejmě podnítilo šéfa CIA Allena Dullese, aby v červenci upozornil náměstka ministra obrany Donalda Quarlese na možnost, že Sověti vypustí už začátkem září do vesmíru družici.

Až 26. srpna TASS oznámil, že „v těchto dnech byla poprvé úspěšně vyzkoušena dálková mnohostupňová mezikontinentální raketa“. Dullesovy obavy se potvrdily. O třech haváriích, které tomu předcházely, se však Sověti nezmínili.

Američané pořád zápasili se svou první mezikontinentální raketou Atlas – 11. června vybuchla. Zato aspoň von Braunovi se po dvou neúspěších na počátku roku podařilo v květnu a v srpnu taktickou střelu Jupiter C vypustit.

Pozdě v noci v pátek 4. října 1957 vyslali Sověti do vesmíru první družici. Navíc byl tento Sputnik nečekaně těžký – vážil 83,6 kilogramu.

Byla to „nejčernější hodina studené války“, která však současně podnítila změny v americkém životě – připomněl Taubman.

Ve svých oficiálních prohlášeních se Bílý dům snažil tento obrovský úspěch bagatelizovat. Po poradě s prezidentem prohlásil jeho tiskový mluvčí James Hagerty: „Nikdy jsme si nemysleli, že by náš program patřil mezi ty, s nimiž bychom se Sověty soutěžili.“ O několik dnů později Eisenhower na tiskové konferenci tvrdil, že sovětská družice na americké zpoždění ve vývoji raket neukazuje.

Ve skutečnosti prezidenta tahle situace velice trápila, ale jako vojevůdce se zkušenostmi z druhé světové války hrál před americkou veřejností a sovětskou konkurencí naivku, která význam Sputniku nepochopila. Samozřejmě musel počítat s tím, že za takovou lehkomyslnost ho budou mnozí nelítostně kritizovat.

Eisenhower, velitel anglo-amerických invazních armád v létě 1944 v Evropě, dobře věděl, jaké nebezpečí z toho plyne. V úterý 8. října si pozval náměstka pro výzkum a vývoj Quarlese a další vysoké úředníky Pentagonu do Bílého domu. Zpoždění Vanguardu ho znepokojilo a chtěl vědět, jestli by se nedal rychle použít Redstone. Mělo by vejít do historie, že své první družice vypustily Sovětský svaz a Spojené státy ve stejném roce! Náměstek prezidenta ujistil, že Vanguard odstartuje ještě letos. Potom Eisenhower požádal o vypracování programu využívání vesmíru nejméně na příštích pět let, a to včetně zpravodajských družic. Rovněž na čtvrtečním jednání Rady národní bezpečnosti se prezident dožadoval brzkého vypouštění kosmických špionů.

„Prezident Eisenhower nás požádal, abychom řekli, jak bychom mohli nejlépe získávat strategické informace, jimiž bychom předešli nukleárnímu Pearl Harboru,“ vzpomínal v roce 1998 generál Schriever. „Proto se vojenské letectvo rozhodlo vstoupit do vesmíru.“

Sputnik potvrzuje, že Sovětský svaz má k dispozici mezikontinentální raketu, jak oficiálně oznámil v srpnu – sdělil Pentagon Bílému domu. Současně upozornil, že Moskva tímto činem připustila mezinárodní charakter kosmického prostoru. Dosud se o tom totiž na půdě Organizace spojených národů bez jakéhokoli závěru debatovalo. Riziko, že by Sověti proti přeletům amerických družic, ať už vědeckých či vojenských, protestovali, tím padlo.

V neděli 13. října se o zpravodajských družicích dověděla veřejnost. Referoval o nich s odvoláním na projekt WS-117L týdeník Aviation Week, vždy dobře informovaný o leteckém průmyslu. V pondělí se jim věnoval v titulním článku i deník New York Times.

Na čtvrtek svolal Eisenhower členy Vědeckého poradního výboru při Úřadu obrany Bílého domu včetně třiapadesátiletého profesora Jamese Killiana z MIT a osmačtyřicetiletého vynálezce Edwina Landa z firmy Polaroid. Chtěl znát odpověď na otázku: V jakém stavu je americká věda a technika ve srovnání s vědou sovětskou? Vědci ho ubezpečili, že nijak nezaostává, naopak je v mnoha směrech upředu. Pravda, v raketové technice Spojené státy pokulhávají. V Bílém domě si uvědomovali, že musí vrhnout obrovské prostředky rovněž do výzkumu a vzdělání. Musí prokázat sobě i světu, že jsou nejsilnější vědecko-technickou velmocí na světě.

Politici a vojáci se trápili nad problémem: Jaký raketový potenciál tedy mají Sověti k dispozici? Opravdu jsou dále než my? Odborníci, kteří se pokoušeli na tuhle otázku odpovědět, však měli jenom málo spolehlivých informací.

Pozemní pozorování zkoušek sovětské rakety ukazovalo, že je ještě v počátečním stadiu vývoje. Její konstruktéři zřejmě musí překonávat spoustu obtíží. Avšak premiér Nikita Chruščov ohlásil, že jejich rakety jsou schopné ubránit zemi. Byl to blaf, ale nikdo jej neuměl prokouknout, a proto účinkoval.

Zpravodajská služba vojenského letectva USA tvrdila Bílému domu, že Sověti budou mít v roce 1959 na sto bojových raket a o dva roky později dokonce tisíc.

Koncem října zase Dullese nepotěšila zpráva zvláštní vědecké komise. Na základě pozorování zkoušek ruských raket konstatovala, že jsou „při vypouštění neobyčejně vysoce spolehlivé“ a že americké balistické střely za nimi zaostávají asi o dva až tři roky. Tedy raketová propast v neprospěch USA!

Další úder uštědřil Američanům první živý tvor ve vesmíru – ruský pes Lajka na družici Sputnik 2 začátkem listopadu. Britští vědci se pustili do spekulací – buď mají Sověti nějaký nový druh raketového paliva, anebo postavili atomový motor. A dodávali, že takový pohon by jim umožnil dopravit raketu i na Měsíc. New York Times zase tvrdil, že podle západních odborníků vyšlou Sověti na Měsíc atomovou bombu a nechají ji tam vybuchnout.

Dne 24. října se sešla skupina prezidentových poradců zabývajících se cizí špionáží. Debatovala o dvou směrech tajného sběru informací – o nadzvukovém průzkumném letadle podle projektu Oxcart, o němž uvažuje CIA jako o nástupci vynikajícího U-2, a o špionážní družici, kterou zkoumá v rámci projektu WS-117L Pentagon. Bohužel oba tyhle prostředky nebudou k dispozici dřív než za dva roky. Čtyři dny nato požádal prezident ředitele CIA a ministra obrany, aby mu oznámili, v jakém stadiu se oba projekty nacházejí.

Debaty o úrovni americké vědy přinutily Eisenhowera k neslýchanému kroku – 7. listopadu vytvořil funkci vědeckého poradce prezidenta a jako prvního do ní jmenoval profesora Killiana, rektora největší techniky na světě MIT. Killian ustavil vědecký poradní výbor. Brzy zajel i do Pentagonu, chtěl domluvit spolupráci s vojáky. Největší důraz kladl na zpravodajství, zvláště na špionážní družice. Velmi ho udivilo, že se letectvo chová k projektu WS-117L vlažně – prý nemá peníze.

To není možné! Killian spolu s Landem začali nyní usilovat o to, aby družice dostala nejvyšší prioritu a její projekt se řídil přímo z Washingtonu.

Také generál Schriever se pustil do hledání podpory pro novou zpravodajskou techniku. Vybaven argumenty od Merta Daviese a pilota U-2 i vědce v oboru fotografování od firmy Kodak plukovníka letectva Richarda Leghorna vyrazil z Kalifornie do Washingtonu. Zastání našel u Richarda Bissella, asistenta ředitele CIA, který řídil výpravy špionážních letadel. Tento mocný úředník mu slíbil, že postavení zpravodajské družice bude všude podporovat.

Jak dostat snímky na Zemi

Schéma obletu Země a uvolnění kapsle z orbity

Nejsložitější nebylo vymyslet fotografickou optiku, která by z výšek 180 km ukazovala podrobnosti na Zemi, nýbrž vyřešit návrat získaných údajů z vesmíru. Odborníci se dlouho nemohli na způsobu jejich přenosu shodnout. Davies a fyzik Amrom H. Katz dávali přednost návratu v pouzdru. Tento systém také zapracovali do návrhu družice vážící okolo 140 kg. Schriever kvůli tomu zajel na MIT do Cambridge, aby se poradil se známým fyzikem Jeromem Wiesnerem, který za války úspěšně spolupracoval na radaru. Wiesner požádal o konzultaci Landa. Po několika hodinách dospěli všichni tři k závěru, že technicky nejsnazší je použití návratového pouzdra – i když musíme nejdřív vyřešit jeho bezpečný průlet atmosférou. To nakonec potvrdil i Killian.

Tento problém už američtí specialisté zkoumali. Nikoli kvůli pouzdru se špionážními filmy, nýbrž kvůli bezpečnému průletu jaderné hlavice vypuštěné mezikontinentální raketou Atlas – vždyť při vstupu do atmosféry vzniká žár okolo 2 000 stupňů. V polovině padesátých let se tím u Lockheedů zabýval dr. George Sutton. Potom si tenhle úkol odnesl ke společnosti General Electric v St. Louis ve státu Misourri, která stavěla návratové pouzdro.

Návratová kapsle, kterou po naexponování celého 96kilometrového filmu špionážní satelit KH-9 Hexagon "upustí" zpět na Zem.

Z čeho bychom měli ochranný štít udělat, aby prošel bez poškození tímhle peklem? Sutton experimentoval s různými materiály. Nakonec zvolil dva druhy plastů obohacené skleněnými vlákny. Svůj vynález přednesl na tajné vědecké konferenci v červnu 1957. Na samotných zpravodajských družicích však Sutton nikdy nepracoval, nicméně i později vždycky vymýšlel technická řešení ochrany těles v atmosféře, aniž věděl, k čemu je kolegové konstruktéři využijí.

Zárodkem projekt WS-117L

Práce na projektu WS-117L musíme urychlit. Na tom se shodli důstojníci ze Schrieverova štábu i vedoucí inženýři a manažeři Lockheedu během několika schůzek v Los Angeles. Nový harmonogram prací dokončili 5. prosince 1957. O měsíc později oznámila továrna, že další urychlení bude možné, když použijí raketu Thor.

Na začátku zimy 1957 stál konečně Vanguard na startovací rampě Raketového zkušebního střediska vojenského letectva (Air Force Missile Test Center) na mysu Canaveral na východním pobřeží Floridy – tři čtvrtě roku po původním datu. Avšak 6. prosince shořel před televizními kamerami. Dvě sekundy po startu třístupňový nosič explodoval.

Čest Spojených států musel nakonec zachraňovat Wernher von Braun. Jeho upravený Redstone vynesl první americkou družici Explorer 1, zkonstruovanou domácími specialisty, na oběžnou dráhu v noci z 31. ledna na 1. února 1958. První Vanguard se šťastně vydal do vesmíru až v březnu.

V Bílém domě se také diskutovalo o cílech a řízení civilního a vojenského kosmického programu. Eisenhower je chtěl nechat společně pod ministerstvem obrany, naproti tomu viceprezident Richard Nixon prosazoval jejich rozdělení. Vojáci už uvažovali i o dalších projektech včetně základny na Měsíci, odkud by sledovali dění na zemském povrchu, a o kosmickém kluzáku Dyna Soar.

Statut nejvyššího významu udělilo letectvo z příkazu Rady národní bezpečnosti projektu WS-117L konečně 22. ledna 1958. Svou péči prokázalo i finančně – tento rok na něj přidělilo takřka 66 milionů dolarů, tedy třikrát víc než v předcházejících dvou letech dohromady.

Podívejte se, jak situaci popisuje americký tajný dobový dokument:

Avšak mnozí vysocí důstojníci byli vůči raketám a družicím skeptičtí, pořád přemýšleli nad příštími bitvami ve vzduchu – tak jako probíhaly za druhé světové války. Mezi výjimky patřil generál Arnold.

Rozhodující schůzka v Oválné pracovně Bílého domu proběhla v pátek 7. února 1958. Killian a Land oznámili Eisenhowerovi základní závěr svých propočtů: Zatímco kamery z letadla U-2 přinášely snímky, na kterých jsou zřetelné objekty o velikosti 120 cm, z družic získáme pohledy na věci velké 15–30 metrů. Samozřejmě později, s vývojem nové techniky a nabýváním praktických zkušeností, se bude rozlišovací schopnost zlepšovat. Prezident nařídil, aby projekt řídila CIA ve spolupráci s Pentagonem, zvláště pak s letectvem. S jeho pokračováním počítáme do roku 1972.

V Langley na předměstí Washingtonu měl Richard Bissell na starosti U-2, teď padly na jeho bedra i špionážní družice. Jakmile se dověděl o rozhodnutí prezidenta, spojil se s generálem Ozzie Ritlandem, zástupcem Schrievera, aby se domluvili na spolupráci. A do kódových označení přibyl nový pojem – Key Hole (Klíčová dírka) v jazyce CIA znamenaly fotografie z družic.

A jak tenhle projekt nazveme? Přece nezůstaneme u označení WS-117L, které se objevilo v tisku! Tento název musí zmizet, aby si také Rusové mysleli, že jsme ho ukončili. George Kucera z CIA navrhl krycí jméno podle svých oblíbených doutníků: Corona. Plukovník Fritz Oder, který u letectva tento projekt vedl, případné pátrání ještě víc ztížil, když pro něj začal užívat název Discoverer – pod touto hlavičkou totiž probíhaly některé biologické a lékařské kosmické experimenty. Úkol WS-117L tedy oficiálně skončil 28. února 1958.

Studie WS-117L inspirovala zrod ještě dalších dvou projektů: Sentry a MIDAS, na kterých pracovali odborníci firmy Lockheed v Sunnyvale v Kalifornii.

Zpráva pro tisk, vydaná 3. prosince 1959, se snažila všechna tajemství zamlžit. Hovořila o tom, že projekt WS-117L vyústil do dvou směrů: do projektu Discoverer, určeného k různým vědeckým a technickým pokusům, a do projektu Sentry, v jehož rámci bude pozemní armáda zkoušet fotografování zemského povrchu z vesmíru.

Projekt Sentry, později přejmenovaný na SAMOS (Satellite and Missile Observation System – Družicový a raketový pozorovací systém), zaměřilo letectvo na globální územní průzkum. Zástupci pozemní armády se na něm shodli 26. října 1957.

Autoři SAMOSu se na žádost velitelství letectva rozhodli používat náročnější techniku – chtěli vysílat získané snímky jako televizní záběry rádiem. Družice měla tvar protáhlého válce o průměru 1,5 m a délce 7 m. SAMOS měl dodávat snímky území o velikosti 161 krát 161 km s podrobnostmi 30 m.

První SAMOS se pokusilo letectvo vyslat v říjnu 1960. Ale bez úspěchu – jednou havarovala raketa, podruhé se družice nedostala na dráhu, potřetí se neozvala palubní vysílačka. Teprve 31. ledna 1961 se start na dráhu ve výšce 474–557 km zdařil. Avšak snímky, které družice pořizovala a vysílala, byly špatné, nedaly se použít. Potom dvakrát vybuchl nosič.

V prosinci 1961 a v červnu 1962 vypustilo letectvo ještě dvě tělesa. Nízká úroveň přenosu se nelepšila. Proto už koncem roku 1961 musel Pentagon projekt označovaný jako 101A zrušit.

Místo něho zkusili vojáci experiment číslo 201. Družice SAMOS měly nejen vysílat rádiem snímky, ale navíc i vypouštět pouzdra s naexponovanými filmy. Rozdíl spočíval v tom, že schránky Corony měly vlastní brzdicí raketky, zatímco u SAMOSu se musela postarat o jejich orientaci a vypuštění k Zemi pomocí motorů posledního stupně rakety Agena.

Vojenský letoun C-119 Flying Boxcar zachytával návratovou kapsli

V roce 1962 se ze šesti startů tři zdařily. Jedna schránka s filmy se ztratila, dvě letci zachytili. Bohužel fotografie, ať už vysílané rádiem, nebo v pouzdrech, byly mizerné.

Co s projektem SAMOS? Potřeboval peníze a nedával žádné výsledky. Zrušit! Zbývající kamery našly uplatnění u družic řady KH-6 Lanyard. Snaha o vysílání snímků přišla předčasně, chyběla technika.

Neméně důležitým pro bezpečnost USA bylo nalezení způsobu včasného varování. Mezikontinentální raketa letí ze sovětské odpalovací rampy na cíl na americkém území 30 minut. Rovněž tak americká střela dosáhne sovětský objekt, na který má zamířeno, za půl hodiny. Aby mohli Američané na případný sovětský úder rychle odpovědět, potřebovali o něm vědět dřív, než je zasáhne.

Vytvoříme Výstražný obranný systém před raketami MIDAS (Missile Defense Alarm System) – navrhli odborníci z Agentury pro výzkum pokročilých projektů (Advanced Research Projects Agency – ARPA). Tuto instituci, která začala soustřeďovat vědce k využívání nejnovějších vědeckých a technických poznatků pro potřeby ozbrojených sil, ustavil ministr obrany hned na začátku roku 1958 jako první americkou odpověď na sovětský Sputnik. Vojenská agentura pro výzkum pokročilých projektů (Defense Advanced Research Projects Agency – DARPA), jak se dnes nazývá, sídlí na západním okraji Washingtonu v Arlingtonu.

Článek ve Washington Post z roku 1973 poprvé uveřejnil podrobnosti o National Reconnaissance Office (Národní průzkumná agentura) a jejích špionážních satelitech. V přísně tajném (a v 90. letech odtajněném dokumentu) NRO rozebírá jednotlivá tvrzení článku.

Podstata MIDASu spočívala ve zjišťování tepla záření z trysek raketových motorů balistických raket a proudových motorů letadel. Válcová družice o maximálním průměru 1,5 m a délce 4,5 m, připojená k poslednímu stupni nosiče Agena, nesla infračervený dalekohled s řadou detektorů. Na bocích měla pár slunečních baterií, které dobíjely akumulátory.

Mert Davies, který z pracoven RAND americké špionážní družice inspiroval, se o tomto pokroku nedozvěděl. O tom, že jeho úsilí nevyšlo nadarmo, mu kolegové řekli až mnohem později. Mezitím dál vymýšlel v Santa Monice nové fantastické ideje, které měly přispět k upevnění prvního místa Spojených států ve světě. Nicméně všichni ho uznávají jako jednoho ze zakladatelů zpravodajských družic.

První díl výňatků z knihy KOSMIČTÍ ŠPIONI, která vyšla v roce 2005.

Aktualizace: Do článku jsme doplnili video a archivní fotografie.

Autor:
  • Nejčtenější

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

v diskusi je 125 příspěvků

26. března 2024

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo...

Z jaderné triády zbyly Britům už jen ponorky. A ty musejí posílit

v diskusi je 76 příspěvků

27. března 2024

Jadernou triádu tvoří strategické bombardéry s jadernými zbraněmi, mezikontinentální balistické...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Hlučínsko patří nám. Před 100 lety byl podepsán definitivní protokol o hranici

v diskusi je 41 příspěvků

28. března 2024

Před 100 lety definitivně skončily tahanice o československo-německé hranice. 28. března 1924 byl...

Rusko zastavilo odlet na ISS s první Běloruskou, letět měla i Američanka

v diskusi je 50 příspěvků

21. března 2024  10:23,  aktualizováno  14:26

Ve čtvrtek 21. března se necelých deset minut před půl třetí odpoledne měla vydat na Mezinárodní...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Načapali jsme otesánka, který se velkého sousta nezalekne. Boeing 747-400F

v diskusi je 8 příspěvků

21. března 2024

Poté, co na Letiště Václava Havla Praha přestaly v barvách Qatar Airways létat nákladní Boeingy...

Dočasná raketa se po téměř 70 letech loučí. Bude startovat naposledy

v diskusi jsou 4 příspěvky

28. března 2024  15:36,  aktualizováno  19:54

Tento čtvrtek stojí na startovací rampě mysu Canaveral poslední potomek raket Thor, nosič Delta IV...

Američané odepsali modul, který je vrátil po půl století na Měsíc

v diskusi je 20 příspěvků

28. března 2024,  aktualizováno  11:41

Od začátku letošního roku je na Měsíci a kolem něj poměrně rušno. Vedle řady sond, které zamířily...

Hlučínsko patří nám. Před 100 lety byl podepsán definitivní protokol o hranici

v diskusi je 41 příspěvků

28. března 2024

Před 100 lety definitivně skončily tahanice o československo-německé hranice. 28. března 1924 byl...

Úspěšný let prototypu XB-1 vrací do hry cestování nadzvukovou rychlostí

v diskusi je 34 příspěvků

27. března 2024  17:17

Po více než dvaceti letech, od ukončení provozu letounu Concorde, se možná opět dočkáme nadzvukové...

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!

Rána pro britskou monarchii. Princezna Kate má rakovinu, chodí na chemoterapii

Britská princezna z Walesu Kate (42) se léčí s rakovinou. Oznámila to sama ve videu na sociálních sítích poté, co se...

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...