Ostrov Hašima, který se nachází jen patnáct kilometrů na západ od posledního nákladního mola přístavu Nagasaki, ostrou siluetou nápadně připomíná sanfranciský Alcatraz. Neúrodné skalisko o rozloze 6,3 hektaru bez jediné stopy zeleně je po celém obvodu obehnáno vysokou betonovou zdí. Za ní se nachází dávno mrtvý svět, na který se Japonsko snaží zapomenout.
Obyvatelé ze souše však dali tomuto zvláštnímu místu před pěti generacemi přiléhavější pojmenování: Gunkandžima, tedy Opevněný ostrov nebo také Ostrov - Bitevní loď. Stalo se tak poté, co v roce 1930 po odtěžení zmizela z jeho horizontu strmá hora uprostřed a nahradila ji hrubá betonová zástavba, schopná odolat tajfunu, zemětřesení i ničivé síle tsunami.
Jinak však Japonci hovoří na téma Hašima jen zřídka. Je totiž nepříjemným dokladem ceny, kterou muselo ostrovní císařství zaplatit za svůj ekonomický a technologický úspěch. Železobetonové a nepotopitelné monstrum ve vlnách Východočínského moře je jejich plovoucím špatným svědomím: masový hrob, koncentrační tábor, kruté vězení, symbol nesvobody a otroctví, industriální rozpínavosti i feudální zvůle.
8. října 2015 |
Uhlí jako zisk pro jedny, prokletí pro druhé
Hašima se ničím nelišila od 505 dalších neobydlených ostrovů poblíž Nagasaki přinejmenším do počátků 19. století, kdy na jejím pobřeží narazili prospektoři ze šlechtické rodiny Fukahori na uhlí. Nález zlata by jim nezpůsobil větší radost. Japonské císařství totiž nikdy nebylo bohaté na zdroje fosilních paliv, uhlí se dosud draze dováželo loděmi z Číny a Koreje nebo pracně vyrábělo v milířích.
Povrch ještě před nedávnem nezajímavé Hašimy byl však doslova tvořen komplexní povrchovou uhelnou krustou, kterou jen stačilo odtesávat kovovou tyčí. Díky obchodu s uhlím získali Fukahori rozhodující slovo v klanu Nabešima. „Protože kdo kontroluje uhlí, získá převahu i v obchodu se solí,“ připomíná harvardský historik Ian J. Miller a dodává: „Ta se získávala pálením solanky, za pomoci pryskyřičnatého borovicového dřeva. S uhlím to bylo výrazně efektivnější a levnější.“
Když se roku 1850 otevřel přístav Nagasaki „bílým ďáblům ze zámoří“, tedy evropským obchodníkům, získali páni z Hašimy další odbytiště. Parníky přivážející zboží totiž potřebovaly sytit své kotle kvalitním uhlím a rodina Fukahori nad ním měla dokonalý monopol.
S truhlicemi naplněnými librami, franky, markami i dolary si mohli najmout služby skotského obchodníka Thomase B. Glovera. Ten zajistil výstavbu na východní poměry velmi moderního těžního zařízení, určeného pro hlubinou těžbu. Roku 1869 se už noří do masivu ostrova bezpočet šachet sahajících do hloubky 45 metrů.
Ale proměna japonské národní politiky, spojená s reformami Meidži, dopadá i na klan Nabušima. Z nepříliš jasných pohnutek se roku 1873 za 100 tisíc jenů unikátního dolu „dobrovolně“ zbavuje ve prospěch společnosti Mitsubishi, která si na uhlí postaví svůj věhlas.
Hašima, říše uhlí, betonu a utrpení ztracená v moři
Budoucí slavná automobilka kolonizuje miniaturní ostrov, aby umožnila kontinuální těžbu. S nedostatkem pracovních sil si nemusí lámat hlavu. Čínsko-japonská (1894 až 1895) a rusko-japonská válka (1904 až1905) plní šachty stovkami snadno nahraditelných válečných zajatců. Uhlí dolují i někdejší vojáci okupované Koreje, které tam Japonsko dovezlo na nucené práce.
Byznys, ve kterém nemusíte platit za práci a přitom vyděláváte miliony, se vedení Mitsubishi vyplácí. „Na ostrově neustále pracují pod zemí tři tisícovky horníků, ročně se tu těží 100 tisíc tun kvalitního uhlí,“ bilancuje Thomas Nordanstad, švédský filmař, který se v osmdesátých letech rozhodl o ostrovu Hašima natočit dokument. Neúspěšně, protože Hašima byla pro konzervativní Japonsko poněkud nechtěné a politicky ožehavé téma.
Reformované Japonsko potřebovalo ocel a parní stroje a to nešlo bez uhlí. Proto se nikdo na okolnosti těžby neptá. Roku 1907 se nejhlubší šachta dostává 199 metrů pod hladinu a za nesmírného úsilí je zahájena těžba ve štolách pod úrovní mořského dna. Za nesmírného úsilí a také ztrát na životech, průměrně tu totiž zemře čtyři až pět lidí denně. Kvůli závalům, udušením pod sesuvy nebo utopením při průvalech. Vzhledem ke katastrofálním bezpečnostním podmínkám to nakonec není zase tak špatný výsledek.
Po utichnutí válek je otrocká práce válečných zajatců postupně nahrazována otrockou prací zahraničních horníků. „Dochází ke kuriózním situacím, při kterých tu dobrovolně najde práci korejský voják, který zde pracoval po dvě léta jako zajatec a vrátí se, protože po propuštění nenalezne práci na pevnině,“ říká Yoon Ji-Hyun, člen korejské komise na podporu obětí japonského kolonialismu. „A předákem směny byl klidně jeho bývalý dozorce.“
Tou dobou se už z vězení a zázemí pracovního tábora rodí nové město. Všichni pracovití lidští mravenci přespávají na tři směny v Hotelu. Tím je šestipatrový betonový kolos s miniaturním náměstím, na něž během přílivu stříká voda. Uvnitř se v místnostech o rozměrech necelých 10 metrů čtverečních s tatami na podlaze vyspí čtyři lidé, než je vystřídá další šichta. Společné sprchy, společné stravování, společné toalety. Všechno funguje jako dokonalý hodinový stroj. Lodě přivážejí zásoby a nové horníky, odvážejí uhlí a lidské trosky. „Málokdo vydržel déle než tři roky,“ doplňuje Ji-Hyun.
Uviděl jsem Hašimu a zmocnilo se mě zoufalství
Na Hašimě vyroste třicet hrozivých betonových staveb. Devítipatrová ubytovací budova ve tvaru písmene E se dokonce na čas stává nejvyšší japonskou stavbou. Během druhé světové války plynule nahradí dělníky lidé politicky nepohodlní císařskému režimu a nové vlny válečných zajatců. Vyjde to levněji.
V roce 1941 se z šachet pod mořským dnem podaří vytěžit 410 tisíc tun uhlí. Hašima žene kupředu prakticky celé Japonsko. „Po zajetí nás odvezli do Nagasaki,“ říká jeden z korejských válečných zajatců Suh Jung-woo. „Počítal jsem s tím, že uteču, protože v japonském zajetí se přežít nedalo. Měl jsem v Japonsku příbuzné a věděl jsem, že by mě schovali. Ale pak nás přeložili na loď. Když jsem poprvé uviděl siluetu ostrova Hašima, zmocnilo se mě zoufalství. Odtud se nikdo živý nedostane.“ Jung-woo přežil, ale stovky dalších takové štěstí neměly. Jen v roce 1945 tu zahynulo na 1 300 nedobrovolných horníků.
„Důl byl hluboký a vedl dolů pod mořské dno,“ popisuje podmínky v pracovním táboře Hašima Jung-woo. „Dolů se jelo dlouhou výtahovou šachtou, ale ven se vycházelo podél ní, po schodišti. V pytlích a vacích se odtud vynášel odtěžený materiál i samo uhlí. Byla to neskutečně vyčerpávající práce.“
Vzpomínky jiného druhu má na ostrov Hideo Kaji, který se tu narodil správcům roku 1932 a do svých patnácti let neviděl pevninu. „Nebyly tam žádné stromy, žádné květiny. Roční období jsem od sebe rozeznával jen podle barvy oceánu a zvuků vydávaných větrem,“ líčí chmurný život.
Ostrov, jemuž vládl beton a uhlí
Po válce je Japonsko na dně. Je zničené ekonomicky, materiálově a scházejí i lidské zdroje. Ale na obnovu zdevastované slávy už zná recept: ano, uhlí z Hašimy. To pomůže znovu vybudovat koleje, továrny i přístavy. Tentokrát ho zde budou dobývat dobře placení horníci z Japonska a společnost Mitsubishi tu dokonce zajistí obskurní bydlení i jejich rodinám. Nechybí malé divadlo, kinosál, kadeřník, bary a miniaturní restaurace, pětadvacet různých obchodů, šintoistická modlitebna a buddhistický chrám. Aby bylo kam umístit školku, školu a malou nemocnici, mizí z betonových náspů poslední pokroucené borovice.
Ostrov je pak nazýván Midori naši Šima, tedy Místo bez zeleně. Šedesát procent kompletní rozlohy tvoří obytné a obslužné budovy, 40 procent připadá na průmyslová a zpracovatelská zařízení. Staví se jedno na druhé, chaos úzkých uliček, jimiž se nedá projet ani na kole, je dokonalý.
Děsivá minulost. Hašima kolem roku 1930
„Projít se z jednoho konce ostrova na druhý vám netrvalo déle než dokouřit cigaretu,“ vzpomíná muž jménem Hirakawa, který zde byl zaměstnán jako učitel. V roce 1959 dosáhl počet stálých obyvatel čísla 5 259. Na několik let se tak Hašima stane nejhustěji obydleným místem světa (na celý ostrov by v obvyklém přepočtu připadalo 83 500 lidí na kilometr čtvereční, v obytném sektoru 139 100).
Přímé koridory „ulic“ a schodišť sice na první pohled odrážely rovnost všech obyvatel, ale ani tady to neplatilo doslova. Staří mládenci žili na svobodárnách v kasárenském uspořádání, povolaní pracovníci z jiných firem sídlili v jednopokojových apartmánech. Rodiny disponovaly dvoupokojovým bytem, ale vždy po šesti sdílely společnou kuchyň a toaletu. Učitelé, úředníci a dočasný personál osídlili „luxusní“ dvoupokojové byty s vlastní splachovací toaletou. A vrchní manažer celého ostrova? Bydlel v soukromém srubu, v jediné dřevěné budově na celém ostrově.
Všichni jsou si tu rovní, ale někteří si jsou pochopitelně rovnější. Manželky horníků ve volném čase čistí „dobrovolně“ chodníky, uličky i toalety. Ženy úředníků na brigády pochopitelně nastupovat nemusí. Pro někoho byly dostupné elektrické vařiče rýže, ledničky a televize, jiný se musel spokojit s hrncem, obyčejným chladicím boxem a rádiem.
Společnost vede ostrov Hašima jako podivné utopické sdružení diktátorského charakteru. Zaměstnanci mohou být za neplnění norem nebo za jiné prohřešky proti pracovní kázni potrestáni omezením dodávek elektřiny nebo užitkové vody do bytů.
Jedním z kuriózních poklesků je pašování hlíny na ostrov. „Lidé si prostě v tom betonovém městě chtěli udělat pár truhlíků na okně,“ říká bývalý zaměstnanec a pamětník Doutoku Sakamoto. „Ale vedení v tom spatřovalo problém. Lodě byly určeny k transportu zásob a těžního materiálu sem a uhlí zpět. Manažeři se tvářili, jako by každý kilogram prsti měl ohrozit milionové výnosy.“
Námořníci přesto dokázali několik nádob a tašek s hlínou pokaždé přivézt a lidé z ostrova za ně platili horentní sumy. Ale nebylo to jejich vinou, že výnosy z těžby skutečně poklesly. Od šedesátých let se totiž přestalo dobře dařit většině dolů provozovaných Japonskem. Země následně vyhlásila odklon od pevných fosilních paliv a začala sázet na ropu a jadernou energii.
Hašima jako němé, nahé varování
Firma Mitsubishi začala postupně omezovat těžbu a vycvičené důlní profesionály postupně přeřazovala na další práce a do jiných provozních poboček. Oficiální ukončení 15. ledna 1974 bylo už vlastně jen ranou z milosti. Většina ze zbývajících 850 obyvatel ostrova byla již tou dobou na podnikové dovolené.
Exodus byl rychlý. Poslední člověk opustil břehy ostrova 20. května téhož roku a po dalších 35 let na jeho molo nevstoupila živá duše. Během 84 let panování společnosti Mitsubishi nad ostrovem Hašima tu bylo vytěženo dohromady 16,5 milionů tun uhlí.
Přesto není Hašima zcela zapomenuta, byť by si to Japonsko nejraději přálo. Natáčelo se tu několik dramatických scén k bondovce Skyfall a jednou týdně sem teď připlouvají lodě se zvídavými turisty z USA nebo Evropy. Nehledají minulost, ale senzaci. Průvodci je vezmou na 300 metrů dlouhou procházku po nábřeží, mezi budovy však nikdo nesmí. Narušená statika prý hrozí nečekaným sesuvem.
Hašima je navíc pořád předmětem sporů mezi Japonskem, Čínou a Jižní Koreou. Ostrov byl po dlouhých jednáních zařazen na seznam UNESCO, ale lidé ze sousedních zemí, jejichž předci tu často nuceně dřeli v podzemních dolech a umírali, tím potěšeni nebyli, nechtěli, aby byla Hašima světem vychvalovanou kulturní památkou.
„Dívat se dnes na ostrov Hašima je jako dívat se na ztělesněné varování,“ říká Kanaďan Brian Burke-Gaffney, který léta přednášel v Nagasaki a Hašimu několikrát navštívil. „Vidíte tu totiž konečnou fázi průmyslového vývoje. Toto je naprosto přesná ukázka osudu civilizace, která se rozhodla vytěžit všechny zdroje Země, a přesně toto by po ní zůstalo. Opuštěný ostrov duchů. Tichý, nahý, zbytečný.“
