Do téhle barvami prostoupené zahrady u bývalého mlýna ve středních Čechách jsme přijeli ráno, abychom se při fotografování vyhnuli ostrému polednímu sluníčku. Vladimír Perman, jehož rodina tu zapustila kořeny před víc jak sto lety, nás prováděl v papučích ještě ranní rosou.
Původní dřevěný mlýn s velkým mlýnským kolem z modřínu stával v předminulém století dole na zahradě u potoka a mlynáři se v něm střídali. „Mlejn kdysi koupil můj pradědeček a prababička a pár let ho provozovali,“ říká náš průvodce dole na zahradě, která přirozeně přechází v louku a les. „Narodila se jim tu moje babička, ale protože praděda umřel ve 33 letech, odešla prababička s dětmi do Prahy.“
Mlýn pak v roce 1912 vyhořel a časem ho v horní části zahrady nahradil nový zděný. Ten už poháněla turbína, která leží společně s motorem a startovací klikou jako krásný muzejní kousek ve sklepě.
„Babička se sem v roce 1925 vrátila a hospodařila,“ pokračuje ve vyprávění Vladimír. „Na začátku 50. let sem přišlo JZD, ale ona tu naštěstí mohla zůstat bydlet. Pamatuji si, jak jsme za ní a za bernardýnem Ríšou spolu s bratrem jezdili a bývali tu přes celé prázdniny. Jako kluci jsme se koupali v rybníku, u břehu bývala hloubka šest metrů. Mívali jsme třináct ovcí, v létě byly u nás na louce, na zimu v hospodářské budově. Louku jsme sekali kosou, abychom pro ně měli dost sena.“
S rekonstrukcí manželé začali, když mlýn opustilo JZD
Se svou ženou Evou sem Vladimír začal jezdit v roce 1970. Za dva roky se stal zázrak, JZD statek opustilo. „Byl už dávno odříznutý od vody, všude rostly dvoumetrové kopřivy a černý bez,“ vzpomíná a uprostřed krásně upravených záhonů už se tomu ani nechce věřit.
Při rekonstrukci se rodina snažila, aby všechno vypadalo tak jako dřív. Mlýn si navíc sednul, takže je čekala spousta stavebních prací. Museli ho odvlhčit, shodit štít, udělat nové střechy, na těch starých už rostla tráva, vyměnit okna.
Rekonstrukce probíhala tak, aby se mlýn podobal tomu původnímu jako vejce vejci. Jen okna a dveře jsou hnědé, bylo totiž těžké trefit se pokaždé do stejného odstínu zelené.
„Tenhle mlejn míval vždycky všechny dveře, okna i vrata zelené a fasádu bílou s červeným zdobením na omítce. Barva se ale z ozdob smývala, tak mě napadlo použít na dekorace dlaždičky,“ vypráví Vladimír. „A protože jsme tvary vyřezávali z větších formátů, mají otvor uprostřed, aby se daly přichytit při broušení,“ popisuje zlepšovák. Na fasádu starých domů radí nepoužívat akrylátovou barvu, ale koupit silikátovou, která povrch prostoupí.
Konečně mají čas na milované rododendrony, azalky či ibišky
Spousta práce byla samozřejmě se zahradou, tu zakládali postupně. Museli ji zbavit všeho, co v ní nekontrolovaně vyrostlo a na velkém pozemku vytvořili lesopark. Květiny, keře i stromy se sázely průběžně, třeba před víc jak 40 lety za každou narozenou vnučku jeden jehličnan. A například ohromná „jeffreyka“ s velkými šiškami je vzácný exemplář, v okrese jsou snad dvě.
Vladimír a Eva jsou už oba v důchodu, tak mají čas i na své miláčky, tedy rododendrony a azalky. Už teď se těší, až v zahrádce u věšáku na prádlo vyrostou bahenní ibišky. „Jeden mívá i 150 květů,“ říká Eva. „Máme hodně hortenzií, sibiřské kosatce, pivoňky, tulipány, všechny rostliny hnojíme, děláme kompost, práce je až dost,“ popisuje. Ráda květy pozoruje od poupat až do doby, kdy vadnou, a luští záhady, třeba proč fialový rododendron najednou rozkvete bíle.
Rododendrony manželé kombinují s jinými kvetoucími rostlinami, které je v květu doplní nebo se s nimi vystřídají. V dubnu, ještě před barevnou sérií rododendronů, kvete v přední zahradě magnolie. Nemá ještě listy, takže vypadá jako obrovská bílá koule. „U vrátek pod rododendronem už brzy vykvete zelená sasankovka,“ těší se Eva. „Moje nejvíc oblíbená je ale azalka, která tady vykvete jako poslední, má krásné bílé květy se zlatým středem. Je tamhle pod vrbou,“ ukazuje v horní zahradě. „Slunce se tu točí celý den, tak se jí tu daří.“
Podívejte se, jak zmladit starý rododendron řezem (článek najdete zde):
18. června 2014 |
Pod mlýnem stále protéká voda, je dobře regulovaná a vyvedená trubkou, aby domu neškodila. I proto bývá na trávníku pod domem příjemně vlhko. Na celé zahradě je pořád co objevovat, i když působí velmi přehledně. Objevili jsme v ní patníky z kovu a pískovce, u kterých by měl psí miláček Aziz čůrat, ale jak říká se smíchem Vladimír, je to darebák, a kromě toho i zahradník a architekt.
Je to romantika, když potok padá z kaskád a bublá přímo za zády, nedaleko domu.
Zkoumáme mlýnek na kosti, který se kdysi šrouboval do podlahy, a mlýnské kolo, co vypadá jako studna, i neviditelný plot určený pro psa, což je tenký drát, který dává jemné výboje. Bylo na čase. U jedněch sousedů „udělal“ Aziz králíky, u druhých kachny. A dokonale ožírá kytky.
Když se Vladimír s Evou konečně odpoledne na chvíli posadí, poslouchají, jak zpívají ptáci, kterých tu jsou díky vysokým stromům hejna. Eva bojuje s rehkem, který si dělá hnízdo ve sklepě. Dalším místním obyvatelem je kocour Ferda. Když chce v noci do mlýna, klepe jim na okno, a když jdou z klubu, čeká na ně u pomníku. „Odstěhovali jsme se sem i s tatínkem při povodních z vyplaveného bytu v Karlíně a už jsme tu zůstali. A neměnili bychom,“ říká spokojeně Eva.
Tuto zahradu a další inspirativní materiály najdete v květnovém čísle časopisu Krásný venkov.
