„Zase jsem si o kousek posunula práh odolnosti,“ řekla Gebarovská v cíli skandinávské expedice Fjällräven Polar. „V tomhle prostředí se z každé chyby hodně rychle poučíte. Nakonec jste silní jen tak jako nejslabší součást týmu. Takže si musíte pomáhat, zároveň máte motivaci zlepšovat se a nebýt pro ostatní zátěží,“ dodala Jelínková.
Kdy vám bylo v té polární pustině nejhůř?
Veronika: Hned první den, kdy jsme vyrazily se psím spřežením na cestu. Brodila jsem se při zastávce na oběd v hlubokém sněhu, když jsem pomáhala uvázat saně ke stromu, a překvapilo mě, jak strašně moc sil dokáže sebrat už jen pohyb v čerstvém sněhu. Zkraje jsme se všechno učily, až časem jsme přišly na to, jak vše dělat efektivně.
Martina: Mně to vlastně přišlo celé nakonec snazší, než jsem čekala. Ale jasně, zkraje jsme si zvykaly a například nám trvalo hodně dlouho připravit krmení pro psy. Několik hodin jsme jim sekaly zmrzlý psí salám na menší kousky, než jsme si zvykly na neohrabané prsty v rukavicích. Polární psi totiž musí mít u jídla přednost.
Proč?
Martina: U snídaně a u oběda šlo o to, aby měli nějaký čas na trávení, aby neběželi úplně čerstvě nacpaní – to by se vám přece taky neběhalo dobře. A večer už byli tak ztrhaní z celodenní dřiny ve sněhu, že prostě museli dostat najíst dřív než my.
Jaké to bylo z ženského pohledu, krotit takovou smečku testosteronu?
Veronika: To by možná bylo snazší, ale oni to nebyli jen psi, měly jsme ve smečce i fenky.
Martina: A tak bylo občas mezi nimi trochu „veselo“. Ale jinak to byla naprosto úžasná smečka: chytří a pracovití tahouni, navíc ještě mazlíci.
Pár modřin a jedno psí chňapnutí
Co vás vůbec odvedlo z jara do mrazů daleko za polární kruh?
Veronika: Mráz mohl být větší! Když ke konci ve Švédsku začaly teploty stoupat až k nule, měly jsme problém s vlhkostí, to by nás v suchém mrazu bývalo netrápilo. Polární vybavení se těžko suší. Já ráda zkouším nové výzvy, navíc mám severské země ráda, ve Skandinávii jsem studovala, takže jsem se přihlásila do soutěže o účast v expedici a měla jsem štěstí, porota mě vybrala.
Martina: Já už letos zažila daleko větší zimu, leden a únor jsem strávila na dobrovolnické práci v severní Kanadě, bylo tam minus pětačtyřicet stupňů. Ráda testuju svoje limity a tohle byla pěkná příležitost, to jsem si nemohla nechat ujít. Spousta přátel se mě ptala podobně jako vy: Proč se do něčeho takového pouštět? Proč dobrovolně mrznout ve stanu na sněhu? Neměla jsem na to většinou odpověď, tak jsem říkala: A proč ne?
Jak se dívají na extrémní cestování vaše rodiny?
Veronika: Vzhledem k tomu, že i moje práce obnáší spoustu cestování, jsou všichni zvyklí.
Martina: Když jsem před pěti lety začínala s dobrodružnými cestami, mamka se o mě strachovala a taťka mě podporoval, teď se už to začíná obracet. (směje se)
Na trati dřeli a uháněli, ve volnu si pejsci vychutnávali drbání a mazlení. (vlevo Martina Gebarovská, vpravo Veronika Jelínková)
Přátelství a souhra psa a člověka vynikne v polární divočině obzvláště silně.
Vy samy to snášíte vážně úplně v pohodě? Co třeba týden bez koupelny?
Martina: Jo, kdyby jen bez koupelny... Taky bez záchodu, chodily jsme do sněhu, polární kalhoty mají naštěstí úžasné vychytávky na rychlé provedení. Ale hlavně jsme jely jen v jednom prádle. Instruktor naší expedice vyhlásil, že jinak by to nebyl žádný outdoor a že je to takhle pro kůži v polárních podmínkách nejlepší.
Veronika: Ona ta špína je v polární zimě úplně jiná, taková celkem čistá.
Zima vám vůbec nevadí?
Martina: To je všechno otázka výbavy, a ta byla špičková. Mně spíš vadily hrboly na spaní, ale to je zase otázka umění stan postavit.
Veronika: Takže první noc jsme ještě spaly na hrbolech, i když mně zas tak úplně nevadily, ale pro Martinu jsme pak už terén důkladně zarovnávaly lopatou.
Jak vypadal polární jídelníček?
Veronika: Třikrát denně balené expediční jídlo, něco jako vojenské balíčky, zásoby na celý týden jsme si vezly na saních.
Martina: Ale nemyslete si, ono je to překvapivě pestré – skoro jako když rozbalujete pod stromečkem vánoční dárky. Oné stravy existuje spousta druhů, takže tam najdete nejen speciální vysoce výživné věci a maso, ale někdy na vás vypadla taky čokoláda, jindy žvýkačka.
Za jak dlouho jste dokázaly v polárních podmínkách rozdělat oheň?
Martina: Samotné zažehnutí je dílem okamžiku, ale spousta času je potřeba na přípravu. Brodit se ve sněhu a najít na stromech suché větvičky i březovou kůru nebylo vždy a všude snadné, zvlášť ve vlhké zimě. To pak nestačila ani půlhodina hledání, bylo potřeba kůru naloupat den předem a usušit v kapse. Ačkoli občas se mi zadařilo i s vlhkou kůrou.
Fjällräven PolarTradiční nezávodní expedice zhruba tří desítek psích spřežení se koná brzy zjara za polárním kruhem ve Skandinávii. Je určena pro dobrodružné cestovatele, kteří zpracují nápaditou přihlášku a vyvěsí ji v závěru starého roku na soutěžní web. Pak už jde jen o to, uspět mezi zhruba tisícovkou adeptů v hlasování statisíců fanoušků z celého světa nebo zaujmout porotu, a můžete vyrazit. Martina Gebarovská (30) a Veronika Jelínková (30) České cestovatelky, oběma je třicet let, uspěly v hlasování fanoušků (Martina Gebarovská) a poroty (Veronika Jelínková). Martina je cestovatelka a blogerka, Veronika se živí jako animátorka a režisérka. |
Jakou jste během expedice utrpěly újmu?
Veronika: Kromě větrem ošlehaného obličeje a modřin od karambolu se saněmi mě nic nenapadá. V případě pádu je totiž důležité nepustit se saní, aby vám s nimi psi neutekli.
Martina: U mě utrpěly jedině ruce, udělaly se mi záděry a na palci mám otisk psího zubu, ale to byla moje chyba. Šla jsem krmit bez rukavic a pes po mně, jak byl vyhládlý, chňapnul.
A největší plus vaší jarní polární výpravy?
Martina: Vím, že zase dokážu přežít o kousek víc. Myslela jsem, že už vím o outdooru všechno, ale tady jsem se každý den naučila nové skvělé vychytávky, které se mi hodí na dalších expedicích. Příště asi zkusím nějaký pěší přechod zimních hor, bez psího spřežení. A je super, že jsme se potkaly s Veronikou, lidsky jsme si úžasně sedly.
Veronika: Těch pár dnů se psím spřežením mi znovu připomnělo, jak je důležité umět si užít momenty. Nejen polární záři, zasněženou planinu a smečku psů nebo stádo sobů, které se nečekaně vynoří z lesa. Dokázala jsem si užít i každodenní stavění stanu, krmení psů nebo nošení vody a sušení rukavic u ohně. Užila jsem si týden bez kontaktu s civilizací. Občas je potřeba vyčistit hlavu.
