Místo psaní Je suis Bruxelles a rozesílání čurajícího chlapečka by lidé raději měli chtít od politiků, aby konečně dělali něco proti terorismu.
Manneken Pis s nápisem „čurám na vaši bombu“ sice vypadá jako čin vzdoru, ale obrázek příští bombu nezastaví. Je to jen gesto. Stejné, jaká předváděli politici.
Zmohli se jen na dávno vytunelované fráze o útoku na naše svobody. Je to nesmysl, protože teroristům jsou naše svobody ukradené, chtějí jen zabíjet.
Měli jsme slyšet něco jiného. Třeba toto: „Vážení Evropané, už toho bylo dost. Už se nenecháme zabíjet v ulicích našich měst. Šlápneme do toho naplno. Posílíme tajné služby, chystáme tvrdé zákony. Vedou proti nám válku a my jsme se roky tvářili, že to nevidíme, aby se snad někdo necítil dotčen.
Mysleli jsme, že vše vyřešíme údery v Arábii, ale ignorovali jsme, že hlavní bitevní linie se táhne podél našich dveří. Taky nám bylo nepříjemné to uznat, jelikož by to bylo přiznání, že soužití u nás nefunguje. Že si lžeme. A tím se dostáváme k muslimským spoluobčanům.
Přijali jsme vás, umožnili jsme vám žít z našich úspěchů a nechali jsme vám možnost se odlišovat. Za to máme právo chtít, abyste byli první linií naší obrany. Víte dobře, kdo z vašeho příbuzenstva či ulice odjel do Sýrie a kdo se radikalizuje doma. Musíte si vybrat, jestli chcete být loajální k svému státu, nebo skupině. Naivně jsme spoléhali, že když necháme radikály na pokoji, oni nechají nás a vyřádí se v Sýrii. Ale teď tady máme Izrael.
Už roky říkáme, že se s hrozbou teroru musíme naučit žít jako Izraelci, ale zatím jsme měli na mysli jen půl toho pojmu: vědomí, že s bombami je třeba počítat. Teď už je toho dost a my zavedeme i izraelskou bezpečnost. Vy muslimové si musíte vybrat. Když nebudete spolupracovat, budete to mít těžké. Pročesávání vašich čtvrtí, policie, vojáci. Ale jde o životy nevinných, které musíme chránit.“
Ze státníků se stali úředníci
Jenže kdy tohle někdo řekne? Evropa už neumí říkat věci, jak jsou, a podle toho se chovat. Odvykla si, příliš dlouho byla za větrem. Od konce 60. let, kdy pochopila, že s Rusy se dá spolužít, nezažila skutečnou krizi, při níž by musela dělat strategická rozhodnutí o životě a smrti. Desetiletí vše vycházelo a plynulo samospádem, osud jí šel na ruku. Politici nemuseli mít odvahu a vizi. Až je ztratili úplně. Nyní mají jen summity a fráze. Ze státníků se stali úředníci, jejichž cílem je znovuzvolení. Jejich řešením je problém vysedět, protože to nese nejmíň rizika. Navíc se to tolik let vyplácelo.
Jeden z následků sledujeme v přímém přenosu už rok. Evropa nedokáže vyřešit uprchlickou krizi, protože si neumí přiznat, že musí střežit své vnější hranice, že nemůže konat planetární dobro a že by si měla krýt záda, protože snem o krásném spolužití všech stále častěji otřásají bomby.
Exploze nejsou výjimka, ale pravidlo. Avšak prázdné řeči, oči hledící jinam než k jádru problému ani čurající chlapeček, i kdyby čural sebevzdorněji, je nezastaví. Je to sebeklam, ale člověk se přitom jistě cítí tak nějak evropsky...
