A tak se nejlepší biatlonistka Světového poháru stranou od hlavního vchodu vrhá na kovovou bariéru a přelézá ji, zatímco tři policisté utíkají za ní a smějící se ženu se snaží stáhnout za nohy zpět.
„Já myslela, že mi snad roztrhnou kombinézu,“ vykládá Soukalová později.
Vítězem je, stejně jako na pohárovém kolbišti, 26letá Češka.
Byl to v neděli bizarní konec dlouhé sezony. Než se odehrála popsaná scénka, prudký vichr nejprve způsobil odklad závěrečného hromadného klání žen. A když na střelnici padl jako podťatý obří stožár s umělým osvětlením, bylo definitivně po závodech. Soukalová, od soboty jistá majitelka velkého glóbu, získala bez dalšího boje svůj už třetí malý glóbus za prvenství v klasifikaci závodů s hromadným startem.
Vyrazili jsme poté za ní na rozhovor do hotelu Na sedmi pahorcích, vzdáleného 500 metrů od areálu. Jenže když jsme se vraceli zpět do areálu, vyrostla najednou mezi hotelem a závodištěm neprostupná hráz policistů.
„Dovnitř vás už nepustíme.“
„Proč? Máme v tiskovém středisku všechny věci, rozepsané články. Jsou tam další kolegové.“
„Nelze. Příkaz. Opustili jste koridor. Nikdo zpět dovnitř nesmí,“ zůstávali policisté neoblomní.
Marné bylo přesvědčování. Intervenovali jsme po telefonu u komunikačního ředitele biatlonové unie IBU Peera Langeho, ten pro nás vyslal pracovnice tiskového střediska. Jenže také ty byly na muže v maskáčích krátké.
„Zabraňujete nám v práci,“ říkal jsem policistům.
„Naší prací je zadržet vás tady.“
Důvod? „Padlý stožár, odklízí se.“
„Ale střelnice je přece úplně jinde než tiskové středisko.“
Odpověď? Jen mlčení. Nezájem. Rozkaz je v Rusku svatý. Před bariérou se hromadily švýcarské biatlonistky, francouzští i ruští trenéři. Půl hodiny jsme tu mrzli. Po další intervenci u Peera Langeho přišla esemeskou odpověď: „Příkaz pro policisty k vašemu vpuštění do areálu je v procesu.“
Teprve ruský šéf organizačního výboru nám vymohl návrat do tiskového střediska. „A ještě máme povolení provést dovnitř Gabrielu Soukalovou kvůli fotografování,“ oznámily nám ženy z tiskového oddělení.
Telefonoval jsem jí to na hotel.
„Jo, ale na recepci jsou tady davy fanoušků, musím se jimi probít,“ sdělovala. Vtrhnutí fanoušků do hotelového přízemí paradoxně nikdo z policistů nezamezil, patrně byli všichni odveleni k ochraně bariéry.
Soukalová si nakonec usmyslela, že to vyřeší po svém. Vyšla zadním východem, načež absolvovala už popsaný přeskok bariéry a úprk před strážci pořádku.
Vzápětí se s ním pochlubila i fotografům. „Slyšeli jste to? Gabriela utekla ruským policajtům. No, to je zase historka,“ halasil Christian Manzoni, oficiální fotograf biatlonové unie.
Finále v Chanty-Mansijsku bylo ostře střeženou akcí. Zbraně putovaly v cargu, zapečetěném v Oslu, z letiště přímo do hlídaných boxů v areálu. Na jediných dvou přístupových silnicích do města (více jich sem vážně nevede) vznikla kontrolní policejní stanoviště.
„Ta jsou tu vždy?“ ptali jsme se.
„Ne, jen kvůli biatlonu,“ odpovídal náš řidič Miša.
V centru jinak velmi pohledného města, u tanku T-34, dlouhou alej lemovala i výstava fotografií k 85 letům zdejší autonomní oblasti Jugra. Technik pracuje na ropném vrtu. Učitel vykládá látku. Kuchařka připravuje oběd. A všichni dohromady udělají moc. Ústřední motto zní: „Práce je oslavou člověka.“
Práce biatlonistů v sezoně právě končila. Soukalová ji odvedla skvěle. Oslavila český sport a vlastně ani zátarasy ji nakonec nezastavily.
„Jen nevím, jak ty glóby poberu. Vždyť jeden malý váží tak šest kil, je těžší než malorážka. A co potom ten velký. A budu mít nadváhu,“ dumala.
Což však už byl ten úplně nejmenší problém, s nímž se na Sibiři musela potýkat.