Těžko říci, co si vlastně slibovala: že přesvědčeného srbského nacionalistu, který sám sebe označuje za „věřícího levicového intelektuála“, přesvědčí a dožene k slzavému prozření, že jeho kamarád Ratko Mladič je za válečné zločiny souzen právem? Naivní urputnost dychtivé studentky naráží na zběhlost čiperného devadesátníka, který chrlí bonmoty, citáty, historky a poučky.
Člověk ho vlastně musí obdivovat, což si autorka zjevně nepřála: zatímco ona film zdržuje výlevy skepse a nejistoty, Doleček si z něj udělal sebeoslavnou road movie od Prahy přes Srbsko do haagského vězení za Mladičem. Road movie plnou vína, řádů, vzpomínek a veršů, protože vzdělaný lékař střídá jazyky i básníky, Seiferta či Jesenina.
Někdejší aktér televizního pořadu Nebezpečný svět kalorií občas vystrčí drápky - „Plán cesty byl jiný, končím!“, ale po většinu času je žoviální a nezničitelně sebestředný. Proti dramatickému tónu režisérky nasazuje bohorovnou převahu; on je tím, kdo film režíruje a obratně vede po povrchu.
„Je vám líto Srebrenice? - Je mi líto rozbití Jugoslávie,“ vrací úder. Posedlý, činorodý, zdánlivě neškodný stařík - co ještě zmůže se soukmenovci z kongresu proti imperialismu? Z každého setkání ve vlasti otce však čiší neuchopitelnost křivd a odvet Balkánu.
Když režisérka v úvodu přizná „Přistupuji na jeho hru jako on na mou“, vidí se už asi jako morální vítězka. Ale i na vzácně trefnou otázku, jak křesťan může věřit v pomstu, slyší jen blahosklonné - Naivko, myslíš, že to Pánbůh přijde srovnat?!
Nejhlubší ponížení ji čeká ve finále, kdy se Doleček vrátí z návštěvy u Mladiče s líčením, že „až na tu bídu s vínem“ to má ve vězení dobré: hraje tenis i šachy, peče si chleba. Načež jí předá Mladičovu fotografii s věnováním a přáním lásky. Tak si pointu jistě nepředstavovala - ale byť hovoří o profesním selhání, zároveň dá pokusu smysl. Jakkoli hořký.