„Co mám zahrát? Noty tady nemám. Ale pár písniček umím. Třeba Pec nám spadla,“ rozesměje se Gabriela Soukalová.
Načež v hotelové lobby usedá ke klavíru a spustí Smetanovu Vltavu.
„Chodila jsem na klavír od sedmi let,“ vypráví. „Rodiče hráli, tak mě stáčeli taky tímhle směrem. Tehdy jsem ještě vůbec nevěřila, že jednou budu dělat sport.“
Člověk míní, život mění. Jsme v hotelu Soria Moria. Je to Oslo a není to už Oslo. Čtyři stanice vlakem od Holmenkollenu, nad městem, uprostřed zasněžených lesů.
DOMOV BIATLONISTŮ. Česká výprava našla přechodný domov v hotelu Soria Moria.
Při mistrovství světa tu bydlí Češi, Němci, Japonci, Belgičané a Turci. Na dva týdny se tým Ondřeje Rybáře snaží vybudovat si zde alespoň částečný domov. Takový, kde závodníci občas dokážou zapomenout na biatlon a vyprázdnit si od něj mysl.
Jak to kdo provádí?
„Po stíhačce jsem byl lehce nabroušenej. Tak jsem sednul k on-line pokeru a vyhrál 50 dolarů,“ pochlubí se Michal Šlesingr. V týmu platí za největšího experta na IT technologie. „Odreaguju se i při programování webových stránek. Chystám teď systém na vzdělávání trenérů.“
Pravda, biatlon tím z hlavy nevypudí. „Ale přemýšlím o co nejlepším kódu, a ne o závodech.“
Michal Krčmář platí pro změnu za jedničku přes hry. „Fotbal na počítači s ním nikdo nechce hrát, dává každému sodu,“ prozrazuje týmový fotograf Petr Slavík.
Doma, pokud právě nezávodí, vysedává Krčmář u počítačových her klidně i čtyři hodiny. Tentokrát se však spokojí s necelou hodinkou. „Jinak by mě bolely oči a hlava.“
Jen si běhejte, běžci, já ležím
Z velké místnosti, kde kralují masérka Petra Sedláčková a „lamač těl“ fyzioterapeut Roman Karpíšek, si Češi udělali zároveň sušárnu a domácí kino. Mají zde i herní konzoli Xbox se snímačem pohybu.
Hlasitý smích se rozléhá přes celou chodbu, biatlonisté se právě snaží chytat imaginární míče. Rozcvička je to hutná, až na ně šéftrenér Ondřej Rybář vlítne: „Konec, nebo se mi tu utavíte.“
RELAXACE. Poté, co se Ondřej Moravec a Michal Krčmář vyřádí u XBoxu, může se Krčmář zklidnit u knihy.
Krčmář tedy večer raději relaxuje a sleduje fotbal v televizi (aneb velký fanoušek Sparty a Manchesteru United) nebo si pustí přenos z kanadské Ski Tour běžců na lyžích. „Ležím v posteli a koukám, jak tam ti běžci dřou.“
Třiatřicetiletý Šlesingr už pamatuje nejeden šampionát a nejeden hotel.
Může porovnávat.
Loni v Kontiolahti měli jen pro sebe celý motel u benzinové pumpy, kam si radši dovezli i vlastního kuchaře. V Pchjongčchangu naprosto všechny výpravy bydlely v obřím hotelu s obří jídelnou. V Anterselvě řešili trable s nefungujícím internetem.
A paradoxně největší potíže s bydlením zažili v Ruhpoldingu, německé Mekce biatlonu. „Mají jednou za sezonu svěťák, ale jinak tam turismus i ubytování docela krachují a kvalitou jídla i bydlení jsou za průměrem.“
Na hotel Soria Moria v Oslu si nikdo nestěžuje. „Kuchyně je tu dobrá, sladkého dostatek,“ libuje si Šlesingr.
Ahoj Lauro, ahoj Franzi
V suterénu nechybí ani wellness se saunou, jenže tam se biatlonisté nehrnou. „Do sauny sice chodím ráda, ale mezi závody se bojím,“ povídá Soukalová. „Bývám po ní až příliš uvolněná a zároveň i unavená. Potřebuju potom dva dny, než se zase přehodím do normálu.“
Že občas na chodbách potká Lauru Dahlmeierovou či Franzisku Hildebrandovou, jí vůbec nevadí. Naopak. „Jsou to fajn holky. Lidé si myslí, že je to mezi námi kdovíjak vyhrocené. Není. Já nepociťuji kdovíjakou rivalitu ani během závodů.“
BIATLONOVÁ VIRTUOZKA. Gabriela Soukalová hraje na klavír. Foto: Tomáš Kohout, ČRo-Radiožurnál
Na pokoji má Soukalová uklizeno. „Jsem na estetiku pedant,“ přiznává. Aneb čím starší, tím pořádkumilovnější. „Dřív jsem měla doma věci pořád rozházené po půlce pokoje a nechápala, proč mi máma nakazuje, ať si je uklidím. Říkala jsem jí: Vždyť tady aspoň vidím všechno, co tu mám, tak co? Zato teď najíždím do máminých kolejí.“
To Jaroslav Soukup přiznává: „U nás na pokoji je to s úklidem pořád horší.“ Sedí radši u stolku na chodbě, před sebou tisíc kartiček se svou fotografií, které má pro sponzory podepsat. Vypadá z toho poněkud vyčerpaně.
STOVKY AUTOGRAMŮ. Jaroslav Soukup podepisuje stoh sponzorských kartiček, Veronika Vítková přihlíží.
Hlavu si nejlépe pročistí telefonáty s rodinou a prohlížením fotek z domova. Dceři jsou tři roky a on byl zase půl roku na cestách.
Veronika Vítková hraje na mobilu golf. Knížku P. S. od Aňi Geislerové dávno přečetla. „Až příliš rychle. Začetla jsem se a bylo to.“ Také marod Eva Puskarčíková, šest dní na samotce, přečetla vše, co se dalo. Přesto si posteskla: „Už trochu zevluju. Nemám si ani s kým popovídat.“
Rybář: Já Facebook nechci
Puskarčíková používá na zklidnění mysli i antistresové omalovánky pro dospělé. Soukalová říká: „Radši kreslím sama. Mám zrovna rozdělaný portrét známého, dělám ho podle fotek.“ Doma má i paletu, stojan, olejové barvy. „Ale ty schnou až tři týdny. Na cesty jsou lepší tužka a uhel.“
A když je odloží... „Listuju stránkami s módou a vymýšlím si zajímavé kombinace. Koukám na hezké halenky, i když za to nejsem chválená.“ Přítel Petr Koukal totiž reaguje: „Vždyť už všechno máš.“
Šéftrenér Rybář večer všechny na pokojích obejde a připomene jim program na další den. Jistě, mohl by ho rozeslat přes WhatsApp či jiné aplikace, jenže on je vyznavačem osobního kontaktu. „Ani nemám a nechci Facebook.“
Denní šichta pomalu končí také masérce Petře Sedláčkové. Kdysi sama závodně lyžovala a se Soukalovou chodila do třídy. Později pracovala pro německý hotel. Ovšem jen do chvíle, než na Facebooku našla inzerát: Biatlonisté hledají masérku. Konkurz vyhrála.
ZLATÉ RUCE. O české biatlonisty se vzorně stará masérka Petra Sedláčková.
Dnes bude před vytrvalostním závodem Sedláčková poslední osobou, kdo zůstane s reprezentantkami před startem. Prozrazuje, že tu provede i tradiční rituál: plácnout Gábinu přes zadek. Převzala ho od bývalé masérky Ireny Česnekové, nyní na mateřské dovolené. Ta jí poradila: „Pokaždé, když jsem Gabču plácla, pomohlo to.“
Na úterním tréninku odstřílela Soukalová tucet položek. Její bilance zněla:
0-0-0-0-0-0-0-0-0-0-0-0.
Schovala si čtyři i na středu?
