„Ve škole spolužáci sledují basketbalové stránky, a když kvůli zápasům chybím, tak se pak ptají. Teď se mnou ve škole natáčeli i jeden televizní spot, takže se zjistilo, že jsem trochu známější, než možná čekali. Je to ale určitě hezké, že se zajímají,“ usmála se dcera slavné mámy Petry Reisingerové, když pro ni v Karlových Varech skončilo utkání o třetí místo na pohárovém Hyundai Final-4.
Julie, skončily jste až čtvrté, ale konkurence byla velmi silná, že?
To byla. Už před turnajem jsme věděly, že to bude složité, a když se nechytneme hned od začátku zápasů, nebudeme pak mít šanci. Rozhodně jsme do toho ale nešly s tím, že nebudeme bojovat. Chtěly jsme to zkusit proti Nymburku i v utkání o třetí místo proti Valosunu. S Nymburkem nám to uteklo trochu víc, ale s Valosunem jsme se držely poměrně dobře. Cíl tak byl splněn zhruba napůl.
Trenérka připustila, že v semifinále na vás měla vliv atmosféra utkání, rodiče v hledišti a podobně.
To si nemyslím, že by to mělo nějaký vliv. Na mě tedy ne a ani holky neříkaly, že by výkon byl ovlivněný nervozitou.
Co se stalo v utkání o třetí místo, když jste při souboji o míč sebou práskly na zem společně s brněnskou Editou Šujanovou, která vzápětí odstoupila ze zápasu v obavách o pochroumaný krk?
Já jsem tam měla míč v obou rukou a ona do mě byla zamotaná. Nemyslím, že by to bylo něco oboustranného, jen se to špatně „dohodlo“. Jak jsem cukla s míčem, abych ho urvala, tak jsme bohužel obě spadly, mně se ale nic nestalo.
V 17 letech být top střelkyní nejvyšší soutěže žen - jakým údivem vás to teď, těsně před koncem základní části, naplňuje?
V údivu jsem stále velkém, protože to nečekám žádný zápas. Jasně, vím, že je to na mně stavěné a že chtějí, abych hodně zakončovala, protože trenérka požaduje hru přes pivoty, které máme dlouhé. Zaskočená jsem ale z těch bodů pořád. Do sezony jsem šla s tím, že se bojím, jestli uhraju aspoň jeden zápas, a jestli se dokážu postavit hráčkám, co tu soutěž hrají. A nakonec to vypadá takhle.
A v klubu jsou z těch skoro 22 bodů na zápas také ještě mimo?
Nevím, co ode mě čekali, ale takové body určitě ne. Na začátku to bylo překvapivé, ale teď už si na to asi zvykli. A teď to už i čekají. Myslím, že trenérka původně počítala s nějakými 15 body. S 20 a víc ale nejspíš ne.
A co soupeři? I oni stále kroutí hlavou?
Myslím, že na začátku byly týmy hodně překvapené, že proti nim jako 17letá holka vůbec dokážu hrát. Přece jen jsou to už ženy a já jsem pořád ještě dorostenka. Teď už ale slyším, že se na mě připravují a trénují na mě taktiky, takže už překvapení být nemohou.
Bylo to v úvodu sezony znát, že vás soupeři ještě neberou tak vážně?
Přišlo mi, že takové výkony nečekali, nebyla tam zdvojování nebo ztrojování, jako je to teď.
V extralize dorostu U19 máte necelých 19 bodů na zápas. V ŽBL skoro 22. Vysvětlete trochu ten rozpor.
Je to tím, že v ŽBL hraju se silnějšími hráčkami a mně se líp hraje, když se můžu do někoho opřít a můžu s ním bojovat o pozici silou, což se mi v dorostu moc nestává. Tam chybí soupeřky, se kterými bych se mohla takhle „prát“.
Musíte si v U19 dávat hodně pozor na útočné fauly?
Ano, tam se bojím toho, že někoho složím. I když člověk strčí tělem jen málo, hned jsou z toho průrazy.
Po pravdě, při té snadnosti, s kterou jste se po stále stejných otočkách na pravou ruku prosazovala v utkání o třetí místo, to vypadalo, že by od vás mohlo přijít ještě víc bodů než těch 20 až 25.
To, co průměrně dostávám do ruky, je dostatečný počet míčů. Je jasné, že musí hrát i ostatní holky, protože pokud by se hrálo jen na mě, ten zápas by nedopadl dobře. Nestojí to prostě na jedné hráčce, ani na dvou. A my potřebujeme body a aktivitu i od ostatních. Neříkám, že by pro nás nebylo lepší, pokud bych skórovala víc, ale když to nebude, nic s tím neudělám.
Těch 29 minut na utkání je zhruba maximum, co v dospělých můžete naplno zvládat?
Asi ne, ale vzhledem k tomu, že jsem po zranění a teď i nemocná, víc bohužel nezvládám.
Jak je na tom v ŽBL vaše koleno, s kterým jste si v minulosti užila?
Snažím se s tím bojovat, hodně ho posiluju a neměl by to být nějak hrozný problém. Zlepšuje se to a doufám, že bude i dál.
Proběhlo přeškolení na dospělý basketbal úplně bez problémů?
Skoro žádné neproběhlo. Prostě jsme začaly trénovat a já si před prvním utkání ŽBL nebyla jistá, jestli to zvládnu. Zjistila jsem ale, že velké školení není třeba. Původně jsem si myslela, že bude potřeba ještě víc síly, ale to tolik potřeba nebylo. Pořád mám ale ještě co dolaďovat a chci dosáhnout ještě víc.
Ještě vám radí maminka, střelecká rekordmanka ligových dějin? Nebo už nesmí?
Ano, radí pořád a vždycky to tak bude. Bez našich bych nebyla tam, kde jsem.
Jak se vlastně stalo, že jste vstoupila do ŽBL právě v dresu BA Karlovy Vary?
Za BA Sparta jsem hrála už předtím, a když se rozhodla, že chce hrát ŽBL, snažila se najít tým, který by se s námi chtěl spojit. A Vary vzhledem k nedostatku hráček na to kývly. A pro nás jako tým mladých holek je to super hrát tuhle soutěž. A jestli byly i jiné možnosti? Byly, ale nevím, jestli bych to zvládla. Tohle je pro mě hlavně zkouškový rok.
Jak dlouho v české elitní soutěži vydržíte?
Chtěla bych tu vydržet do maturity a pak to zkusit někde venku. To znamená, že ještě příští sezonu tu hrát budu.
A dál to bude v ideálním případě nějaká Euroliga?
Zatím je prioritou univerzita v Americe, zkusit si to, a když to půjde, tak pokračovat, a pokud ne, tak uvidíme, co dál.
Chtěla byste jednou zkusit i WNBA?
Rozhodně! To byl vždycky můj sen a cíl. Jestli to vyjde, ale nezáleží jen na mně.
Jeden sen se ale může naplnit mnohem dřív, a to je mistrovství Evropy dospělých na domácí půdě, jež se tu odehraje už příští rok. Už jste kolem sebe něco zaslechla?
Vím o něm, samozřejmě, ale pro mě je prioritou se individuálně zlepšovat a být připravená na další kroky. Pokud bych se do dvanáctky dostala, byl by to pěkný bonus a plus k téhle i příští sezoně. Asi bych u toho chtěla být, ale je tu spousta hráček, včetně dlouhých, které na to mají. Bojuje nás o to asi sedmdesát..
