Na to, že jde o celovečerní režijní debut, má film studenta písecké akademie Jiřího Sádka velice slušné profesní parametry. Náladu, prostor i obrazové hrátky se světlem - vyplatilo se přizvat za kameru obratného Alexandra Šurkalu.
S dramatickou hudbou to její autor Ben Corrigan sice dost přehání a také scénář Michala Samira, který se jinak důvtipně drží základních motivů balady K. J. Erbena, má slabší místa. Hlavně když od slibovaného hororu přejde k psychothrilleru, zbavuje se tajemství.
Ale byť Polednice používá veškeré manýry včetně skřípání, bušení, vrzání, bafání, sténání a lekání, účinkuje na nervy víc než na bránici, což se v Česku rovná malému zázraku. Je vidět, že Písek přeje žánrům - na rozdíl od FAMU, kde je považují za pokleslost nehodnou uměleckých výšin.
Na vesnické půdě westernově horkého léta našla Polednice pár vděčných figurek a la Homolkovi. A hlavní ženské trio, v němž se Daniela Kolářová s Aňou Geislerovou přetahují o dítě, zdobí právě vzdorná malá hrdinka Karolíny Lipowské.
Ne že by se Sádkovi musely hned stavět slavobrány. Ale když si člověk vybaví Poslední výkřik, Labyrint či Svatého Mikuláše, tedy české hororové úlety posledních čtyř let, rád uzná, že Polednice rehabilituje filmové řemeslo i plátno.
