Když žereš, tak se vzděláváš a investuješ, radí Pohlreich v Teplicích

  • 15
Pokud se Teplicím říkalo Malá Paříž, tak to podle Pohlreicha - který se právě sem vydal zachraňovat další restaurační zařízení - už muselo být hodně dávno. Což neznamená, že Městským sálům Tomáše Kolaříka, který si ho pozval, není pomoci. Naopak. Kde je dobrý základ, je na čem stavět. Pokud se chce.

Aby přijel do podniku, kde mají i číšníci a servírky logo jeho pořadu na tričku, to se Zdeňku Pohlreichovi ještě nestalo. Je vidět, že majitel Městských sálů v Teplicích neponechal nic náhodě a snaží se. Takže šéfa zatáhne i do dalšího svého podniku nazvaného Teplické výsluní, ze kterého by rád měl to nejlepší ve městě.

Městské sály v Teplicích

Zdeněk Pohlreich tak má pocit, že má před sebou dalšího chytráka, který ví všechno nejlíp a chce se prostřednictvím Primy jenom zviditelnit. A opravdu nic mu neodpustí: ani cedulemi ověšený plot a vrata do restaurace, ani svazácké chování a zaštiťování se „týmem restaurace s kolektivním duchem“, ani příšernou výmalbu imitující kámen, neustálé zdůrazňování profesionality či toalety pro hosty bez možnosti uzamčení. Ani polévky, nápoj i dezert jako neplacenou součást menu, protože prostě: „Lidi nejsou tak pitomí, aby si mysleli, že je něco zdarma.“

A možná právě rozdíl mezi kuchyňským vybavením a podmínkami, jaké mají kuchaři v Městských sálech a na „Výsluní“, i přemotivovanost personálu, který podstupuje pravidelné „motivační meetingy“, je pro šéfa potvrzením, že tohle všechno dobrou hospodu samo o sobě neudělá.

Zkrátka že bez slušného jídla z čerstvých surovin a poctivých příprav a pořádku v kuchyni to nepůjde. Že nestačí nemít v ulici konkurenci, protože v hospodě naproti se nevaří. A že ochutnávání jídla kuchařem je nejen podmínka, aby šlo hostům na stůl jen dobré jídlo, ale i dlouhodobá investice do podnikání. Protože kuchař bez vytrénovaného citu pro chuť je „na prd“.

Pokud se chcete přesvědčit, že kdekoliv je pořád co zlepšovat, nenechte si čtvrteční premiéru teplického dílu Ano, šéfe! ujít. Na obrazovce sice dostane za uši jeden restauratér, ale třeba vás to inspiruje podívat se i na vlastní věci z odstupu. To totiž bývá pro každého z nás to nejsložitější.