Muži byli v tradičních pláštích přepásaných šerpami a měli typické pokrývky hlavy, ženy zas v barevných hedvábných šatech a s čelenkami z korálků. Na stolech stály talíře a podnosy plné nezvyklých pokrmů.
„Svátek se nazývá Cagán sar neboli Bílý měsíc. Lidé by v té době na sebe měli být hodní. Navzájem se navštěvují a přejí si štěstí,“ vysvětluje zástupkyně mongolské menšiny v Chebu Ochirbat Byambajav.
„Obvykle se slaví koncem ledna nebo začátkem února. U nás se hodně dbá na to, aby mladší vzdávali úctu starším. Je tak nepsanou povinností, že všichni chodí přát nejprve těm nejstarším, pak otci, matce, staršímu sourozenci, sousedům,“ přibližuje.
V předvečer Nového roku se každá rodina loučí s tím odcházejícím. V domácnostech má být spousta jídla, v lednici a spíži nesmí zůstat volné místečko.
„Setkání s novým rokem neprobíhá o půlnoci jako v Česku, ale až první den roku nastávajícího. To vstáváme velmi brzy. Děláme tradiční obřady, které mají zajistit štěstí. Pak se všichni oblékají do slavnostních oděvů, blahopřejí si a zasednou ke stolu. Na něm nesmí chybět taštičky plněné masem, mléčné výrobky a tradiční nápoje,“ doplňuje Sanchir Gansum.
K rituálu patří šňupací tabák
„Mongolský oděv nazýváme dél. Oblékají jej hlavně lidé na vesnicích, ale nosí se i ve městech,“ vypráví šestadvacetiletý Temuujin. V Česku už žije patnáct let. Na krku se mu houpá náhrdelník vyrobený ze 108 dřevěných kuliček.
„To je můj talisman. Nosí štěstí,“ usmívá se.
Pak sáhne do náprsní kapsy a vytáhne poskládaný kus hedvábné látky. Uvnitř se skrývá zvláštní nádobka vyrobená z drahého kamene.
„Je v ní šňupací tabák. Když se setkám se známým, vytáhneme tabatěrky, lehce je pootevřeme, poválíme v dlaních a každý přičichne k tabáku toho druhého,“ ukazuje rituál zvaný Temuujin a s hrdostí v hlase dodává, že tohle jméno nosil v mládí i slavný Čingischán.
