Jak vnímáte to, jakým způsobem se na veřejnost dostaly informace v kauze Fajád a částka 145 milionů za unesené Češky?
Jako nedobré vysvědčení pro českou státní správu. Že je eventuálně v některých případech placeno výkupné, že jsou vyměňováni „rukojmí“ z jedné i druhé strany, je obecně známá skutečnost. Ale jsou to věci, které se nedostávají na veřejnost, nemluví se o nich. Myslím, že pro Českou republiku je typické a charakteristické, že se u nás nic neutají, že jsou lidé, kteří ze státních orgánů, ať už z bezpečnostních složek, Bezpečnostní rady státu či vlády tyto informace - z pro mě nepochopitelných důvodů - dokážou uvolnit a že se tudíž dostanou na veřejnost, což úplně znevěrohodňuje Českou republiku jako takovou.
Vidíte v těch případech - respektive v tom, že se do médií ty informace dostaly krátce po sobě - nějakou souvislost? Objevila se například teorie, že může jít o snahu překrýt dění kolem pana Fajáda...
Vím o těch spekulacích, ale nedokážu to posoudit. Pro mě osobně - se zkušenostmi ze státní správy a zpravodajské práce a s informacemi, které mám a mohu posoudit - z toho vyplývá jediná věc: ty případy jsou naprosto neporovnatelné. Jedno byl ryzí únos teroristy či nějakou skupinou, která unáší lidi za peníze nebo z jiných důvodů. To druhé, libanonská kauza, nebyl žádný únos. Nazval bych to spíš zadržením polooficiálními, možná oficiálními libanonskými složkami. Je už jedno, kdo ten únos či zadržení fyzicky provedl, jestli to byli lidé najmutí nebo příslušníci libanonských bezpečnostních složek, na tom v podstatě nezáleží.
Karel Randák Bývalý ředitel Úřadu pro zahraniční styky a informace, české civilní tajné služby. Pracoval v ní v letech 1996-2007. Osobně se podílel na záchraně tří unesených českých novinářů v Iráku. |
Dá se o případu pana Fajáda hovořit jako o selhání zpravodajských služeb, je to zkratkovitá interpretace?
O tom případu se ví dnes na můj vkus až mnoho, ale teze o selhání zpravodajských služeb je vysoce zkratkovitá. „Hodit“ něco na zpravodajce, dát jim za něco vinu, je velice jednoduché. Ty služby se nemohou příliš bránit a i kdyby mohly, tak jim stejně nikdo nebude věřit už z principu. Ano, nějaký podíl na tom selhání, nějaká chyba, tam někde nastala - ale z 90 % bude v systému, který zde vládne. A za něj a za jeho fungování jsou zodpovědní politici. To oni by měli být voláni k zodpovědnosti, když dojde k nějakému selhání.
Lze říci nějaký modelový příklad, jak to v obdobných situacích chodí v jiných zemích, když jsou uneseni jejich občané? Zda a jak jejich vlády vyjednávají?
To vám nikdo nepotvrdí - ani když budete mluvit se svými kolegy ze zahraničních zpravodajských služeb. To by musela být naprostá výjimka, kdyby se jedna zpravodajská služba přiznala té druhé, že za někoho zaplatila výkupné.
Obecně se složení výkupného předpokládalo v případě únosu italské novinářky jménem Giuliana Sgrena v Iráku. Italským agentům se ji podařilo dostat z moci jedné z mnoha skupin, co tam operovaly, ale když se blížili k americkému checkpointu, začali Američané střílet, protože o nich nevěděli - agent Nicola Calipari zahynul, novinářka přežila. Vím, že se spekulovalo, že v tomto případě bylo zaplaceno výkupné. Ale nikdo to nikdy nepotvrdí.
Zkrátka tam mezi zpravodajci není potřeba šířit a sdílet tu informaci - ono „need to know“...
Přesně tak. Není důvod to sdělovat. Důležitý je výsledek akce.
Mluví se teď o tom, že Češi budou v zahraničí v ohrožení, protože si teroristé řeknou, že Češi platí výkupné. Jak velké je to riziko? A čerpají teroristé inspiraci k únosům i z webů psaných jazykem, kterému moc lidí mimo rodilých mluvčí nerozumí?
Každá teroristická skupina, která je větší či lépe organizovaná, má nějaké „PR oddělení“, které má možnosti sledovat a sleduje, co se děje ve světě, na webech. V češtině asi ne, i když ani to nelze vyloučit, mnoho cizinců tu v minulosti studovalo. Ale k meritu otázky - myslím, že zvýšené riziko pro české turisty to nepředstavuje. Teroristé samozřejmě vědí, a ani to nemusejí být teroristé, mohou se za ně vydávat, že únosy mohou být výdělečná činnost.
Pohřešovaní Češi v LibanonuNÁVRAT: V Praze přistál speciál s unesenými Čechy |
Fungovali tak somálští piráti u Afrického rohu, kteří unášeli jachty a požadovali výkupné, jiné skupiny na Blízkém východě, v Asii... Obecně se ví, že každý s nimi bude vyjednávat. Jaký je výsledek, je věc druhá, ale každý vyjednává. Je povinností každého státu dostat vlastní občany z ohrožení za jakoukoliv cenu. Pokud není možná osvobozovací akce, ozbrojený zásah nebo něco podobného, přistupuje se i k placení výkupného. Je to letitá praxe, nic nového. Že se objevilo, že ČR za někoho něco zaplatila, v tom nehraje žádnou roli.
Existuje v jiných zemích shoda institucí a médií, že se o takto citlivých informacích nepíše? V České republice se tohle systematicky neděje, byť by bylo nefér říkat, že se tak neděje nikdy - konkrétně v případě únosu Češek v Pákistánu se takto úřady na média obrátily...
To se děje běžně. Modelovým státem, kde se to absolutně respektuje, je Velká Británie. Existuje tam jasná dohoda i mezi bulvárními deníky, že když jsou požádány, aby něco nezveřejnily, prostě to nezveřejní. Nemusí to být ani problematika terorismu a únosů, ale i třeba narození syna v královské rodině, prostě jiné věci - a novinář jsou schopni tuto žádost respektovat.
Nepochybuji o tom, že to je nějakým způsobem časově limitováno nebo že to může být domluvené jako „obchod“ - toto je citlivé, teď o tom nepište, pak vám dáme exkluzivní informaci - ale ano, v zahraničí to takto leckde funguje.
29. února 2008 |
To byl i případ nasazení prince Harryho v Afghánistánu, že? (Britská média se v roce 2008 domluvila, že o bojové misi člena královské rodiny nebudou psát dříve, než se vrátí, princovu přítomnost ve válečné zóně ale „vyzradil“ australský magazín New Idea a poté oblétla svět, pozn. red.)
Ano. V Británii to je v podobných případech tak, že dotyčný novinář, tištěné či internetové periodikum si uvědomují, že by se zveřejněním fakticky diskvalifikovali, že by se vyčlenili z komunity důvěryhodných médií. Ale u nás toto nefunguje.
