Příběhu z Osvětimi vévodí maďarský Žid jménem Saul, kterého v lágru zařadí do zvláštního vězeňského komanda - v podstatě mezi obsluhu továrního pásu na smrt. Svléknout nováčky, probrat svršky, nahnat nahé do plynové komory, posbírat mrtvá těla, vydrhnout stěny i podlahy; a celé znovu.
V otupující mašinérii přesnosti a výkonnosti, která je hlavní zbraní snímku, však jednou hrdina objeví nevlastního syna. A pocítí touhu jej důstojně pochovat, což znamená nalézt rabína - ale také kvůli jednomu mrtvému ohrozit davy živých.
Jakkoli Saulova pohnutka se zdá umělá a motiv umírajícího dítěte vyděračský, působivosti filmu se nelze ubránit. Má útočnou sílu, na režijní prvotinu až obdivuhodnou, přestože je odvozena z čistě technických kroků, dlouhých záběrů pod bičem věčného „los, los!“, křiku a pláče, jež „čističi“ jako by už ani nevnímali; o to děsivěji však zabírají na diváka.
Vlastně jde o kombinaci módy hyperrealismu, tedy záměrně zvýrazněných obrazových i zvukových prvků skutečnosti, a výjevů se znaky zběsilé až perverzní apokalyptické show. Ale i když si režisérův postup rozloží divák na prvočinitele, účinek trvá. I proto, že Saulův syn nepotřebuje mnoho slov.
