„Náročné je třeba trefit při dveřové komedii ty správné dveře, pamatovat si, ve které scéně máte odejít s novinami a kdy je musíte nechat na stolku,“ vypočítává herec David Vaculík, který ztvárnil postavu herce Garryho Lejeunea.
Odpovídá hra divadelní realitě?
Myslím si, že odpovídá. Snažili jsme se do ní vtisknout i spoustu detailů z našeho divadelního života. Ale na druhou stranu jsme museli myslet na to, aby byla pro diváka srozumitelná. Nemůžeme používat náš běžný slang, kterému by lidé nerozuměli, nebo ukazovat situace, při nichž se sice my smějeme, ale divákům by asi vtipné nepřišly.
Jaká je vaše postava?
Je to průměrný herec s velkým sebevědomím, který vystupuje v britských seriálech, ale není to žádná hvězda, v agenturních představeních jezdí po Británii. Teď je v tenzi, protože už za šest hodin je premiéra a ještě není vše tak, jak by mělo být. A nemá rád režiséra.
Hra patří mezi divácky velmi atraktivní. V čem je podle vás její kouzlo pro diváky?
Určitě v tom, že ukazuje divadelní zákulisí a že třikrát hrajeme něco jiného, i když v podstatě totéž. První část je o zkoušení té vlastní hry, která se jmenuje Sardinky, sardinky, sardinky. Pak přijde druhá třetina, kdy se diváci dozvídají, co se děje v zákulisí - herec se třeba pohádá s manželkou a vzápětí má výstup. Musí hrát, ale v hlavě mu pořád ještě běží ta soukromá hádka. V poslední části pak lidé uvidí hru, když už je její 50. repríza, a je tedy jiná než byla na začátku.
Jaká jsou největší úskalí hry?
Je to klasická dveřová komedie. Máme osm dveří. Třeba čtyři lidé musí naráz otevřít dveře. Musíme být hodně sehraní, je to takový rytmizační prvek. Je možné jej vynechat, ale když se to povede, má to pro diváka velký efekt.
