Lidé si vás nejvíce vybaví ze seriálu Ulice, Pojišťovna Štěstí, Vyprávěj nebo Cesty domů. Hrajete však i divadlo. Co vás vůbec přivedlo k herectví?
Jako malá jsem závodně lyžovala a dělala balet. Vlastně ani nevím. V deváté třídě jsem rodičům řeka, že chci jít na konzervatoř. Byli překvapení, protože jsem nikdy neprojevila zájem chodit ani do dramaťáku, naopak jsem byla hodně zakřiknutá. Předtím nikdo v naší rodině neměl ambice či touhy věnovat se této branži.
Jste na mateřské dovolené a pomalu se vracíte zpět do práce.
Vracím se do Ungeltu, kde zkoušíme inscenaci Smrt a dívka. Premiéra je 20. února a já se snažím mezi péčí o děti studovat nový text. Je pravda, že ta pauza člověku v hlavě jakoby zasela spoustu pochybností. Nejsem teď zvyklá být v rozjetém vlaku. Na druhou stranu touha pracovat byla velká.
Bylo těžké se vrátit do kondice? Máte štíhlou postavu, jak jste toho docílila?
Diety nedržím a nikterak zběsile necvičím. Asi je to tím, že se člověk nezastaví. Prostě klasické klišé, ale kolem dětí se moc odpočívat nedá. Já si ale nestěžuji. Jsem spokojená a šťastná.
Neříkejte, že si někam nezajdete na masáž, nehty.
Nejsem ten typ, naopak mám pocit, že na sebe zapomínám a měla bych se dát trochu do kupy. Není to ovšem tak, že bych o sebe v základu nepečovala. Věřte, že se umývám každý den. (smích)
Dá se v pohodě skloubit mateřství a kariéra?
Vždycky se to dá nějak udělat, když člověk chce. Takže radím všem ženám, když se budou snažit a chtít, půjde vše, co si budou přát.
Lucie Štěpánková
Jaký byl návrat do hereckého kolotoče?
Mám pořád ze sebe pocit, že nevím, kde mám ruce a kde nohy. Najednou si na jevišti připadám taková nepatřičná. Ale doufám, že to nějak ze sebe brzy sklepu. Důležité je, že mě to baví a těší. Náročné bylo natáčení seriálu Cesty domů, kde teď aktuálně nejsem. Proto bych chtěla uvést na pravou míru, že se sice vracím do pracovního kolotoče, ale jen zlehka. Chci být s dětmi pořád doma. Dívka a smrt byla opravdu nabídka, která se neodmítá. .
Příchodem dětí člověk mění žebříček hodnot. Netoužíte tedy budovat kariéru?
Já jsem nikdy nebyla moc ambiciózní, ale měla jsem štěstí. Doufám, že mě neopustí a že si budu moci stále vyzobávat jen ty hezké věci. Mé heslo, kterého se držím, bylo vždy zcela jednoznačné: “Co se má stát, se stane. Co přijde, přijde. Co nepřijde, nepřijde a prostě se z toho nezblázním.“
