Jeden lednový den roku 2013 jsem si nahmatala při sprchování takovou bouličku. No, bouličku - ono mi to přišlo spíše jako oteklá žláza, což je u většiny žen celkem běžný úkaz, hlavně v určitém období v měsíci. Ale přesto mi to nedalo a druhý den jsem se vypravila k paní doktorce. Ta se na to podívala, sáhla, konstatovala oteklou žlázu, ale jelikož jsem shodou okolností byla na únor objednaná na mamograf, řekla mi, ať na to upozorním. To jsem také v únoru udělala.
Jenže bylo konstatováno, že je to oteklá žláza, jen na neobvyklém místě. Jenže čas běžel a „oteklá žláza“ tady byla pořád, vydala jsem se v květnu k lékařce znovu. Tentokrát mě poslala na polikliniku na sono a tam mi lékař doporučil opětovné vyšetření na mamografu, že prý tam mám nějaký nález. Na mamo opět konstatovali „oteklou žlázu“. Sice už čtvrtý měsíc, ale prý je vše v pořádku.
Cítila jsem, že není něco v pořádku
Přišla jsem o nohu i dítěČtenářka Lenka napsala další díl seriálu Můj boj s nemocí.  Svůj boj nevzdávám a snažím se pomáhat podobně postiženým lidem. |
V listopadu mě už tahle „oteklá žláza“ dost trápila, jelikož mě v tom místě občas hodně silně zabolelo, a já si říkala, že mě něco varuje, že nejsem v pořádku. Tak opět „výlet“ na mamograf s tím, že už se jen tak nedám. A zase prý vše v pořádku. Přijďte za půl roku. Na mou výslovnou žádost mi pan doktor napsal další doporučení na sono, a světe div se, po 9 měsících létání po doktorech, kdy na sonu byla jiná lékařka, mi „objevili“ rakovinu.
Byla jsem z celé situace tak zklamaná a naštvaná, že jsem okamžitě odešla na léčení do Prahy a stala se pacientkou paní primářky Skovajsové a ostatních lékařů, chirurgů a onkoložky na Karlově náměstí.
Když jsem s touto zprávou seznámila rodinu, bylo to dost těžké. Mé 3 děti jsou již dospělé, ale mně bylo v té době 47 let, můj muž byl chvílemi psychicky více zdrcený než já. Ale já jsem od přírody takový optimista, tak jsem si říkala, máš holt hnusnou chřipku, vyléčíš se a hotovo.
První operace nestačila
Jako první krok bylo odoperování té „potvory“ a potom se podle histologie uvidí. A vidělo se... Metastáze již byla prorostlá do tkáně, což o to, měla na to dost času, 9 měsíců, že?
Takže mě čekala druhá operace, kdy mi byly odstraněny lymfatické uzliny, celkem jich bylo 13. Prso mi zůstalo a čekala mě chemoterapie.
Celkem jsem měla strach a obavu, víte do čeho jdete a přece nevíte. Když mi po první chemošce začaly padat vlasy, řekla jsem manželovi, ať mě vezme mašinkou na ježka. Nakonec to udělala nejstarší dcera. A všechny děti mi nakonec řekly, že je to super, že mají mámu anarchistku.
Léčbu chemoterapií jsme zvládla celkem dobře, i když si pamatuji, že po čtvrté dávce jsem si řekla, že tam už nepůjdu. Ale dala jsem to. A občas i s humorem. Jednou jsem přijela domů po chemošce a u nás na vsi byla večer nějaká zábava, tak jsem si řekla, super, zítra nebudu mít kocovinu jen já, ale půlka vsi. Člověk se z toho nesmí hroutit, mě humor a optimismus pomohly a pomáhají moc. A samozřejmě můj manžel, který stál při mě vždy, absolvoval se mnou všechna vyšetření, byl se mnou na každé chemoterapii, nosil mi pití, vázal mi šátek a pořád dokola mi opakoval jak jsem krásná a úžasná i bez těch vlasů a obočí a řas.
Je to můj anděl, poznala jsem, že ve zlém obstál a jsme spolu letos 24 let. Moje rodina i moji známí mě podporovali a moc mi pomohli. Nesetkala jsem se s nějakou negativní reakcí. Asi to bude fakt tím mým veselým přístupem, byla jsem vysmátá a bavila občas holky i na stacionáři na chemoterapiích.
Potom všem mě čekalo ještě 33 ozáření a to jsem také pojala s humorem. Říkala jsem, že můj muž bude mít na výběr, jedno prso mám menší bílé a druhé větší a pěkně opálené (bylo totiž nateklé).
Po léčbě jsem se zhroutila
Můj boj s nemocíČlánek je součástí cyklu Můj boj s nemocí. Seriál píšete vy, naši čtenáři. Chtěli bychom pravidelně přinášet vaše příběhy o tom, jak se vyrovnáváte, nebo jste se vyrovnávali s různými onemocněními u vás, či vašich blízkých. Své příběhy posílejte na adresu zdravi@idnes.cz. Nejzajímavější zveřejníme a odměníme částkou 500 korun. Myslíme si, že vaše příběhy mohou pomoci lidem v podobné situaci. |
No, a to nejlepší nakonec, když bylo po všem, tak jsem se sesypala, bylo to jako blesk z čistého nebe, najednou jsem byla ubrečená, myšlenky v hlavě byly černé a paní doktorka mě uklidnila, že jsem vlastně tuto reakci zkraje potlačila a svou veselostí a optimismem se mi dobře čelilo nemoci. Jenže když bylo po všem a já začala pomalu normálně žít, tak vše uložené vyplulo napovrch. Začala jsem brát léky a už se zase cítím dobře a pomalu ubírám na dávce a chystám se i do práce.
Když jsem začala marodit, paní primářka Skovajsová mi řekla, buďte doma, bez stresu, dělejte jen to, co vás baví a těší. Poslechla jsem a nelituji, moc mi to pomohlo a užila jsem si každý den a užívám, ať je krásně, nebo padají trakaře. Víte, ověřila jsem si na vlastní kůži, že v zaměstnání za vás mají náhradu druhý den, ale rodině vás nikdo nenahradí.
Já stále dojíždím každý půlrok na kontrolu, jsem nyní v remisi a beru léky, mám také trochu problém s „lymfatickou rukou“, ale jinak je zatím vše dobré. Teď se navíc těším na první vnoučátko.
15. října 2015 |
